Více než 400 primitivních koster prehistorických velryb bylo nalezeno v egyptském údolí Wadi Al-Hitan, což v překladu znamená „Údolí velryb“. Jejich zkoumání nabízí unikátní pohled na vývoj těchto tvorů, zejména jejich přerod ze suchozemských na mořské živočichy..

Údolí velryb se nachází v egyptské saharské poušti. Místo bylo během pozdního eocénu, tedy v období před 55,8 miliony až 33,9 miliony let, ponořeno pod hladinou oceánu Tethys. Nalézá se zde proto mnoho koster archaických velryb.

Na stránkách UNESCO je k tomu uvedeno: „Tyto fosilie představují jeden z hlavních příběhů evoluce: vznik velryby jako oceánského savce z předchozí suchozemské formy tohoto tvora.“ Některé mají totiž zachovaná chodidla a prsty.

Na 400 prehistorických koster velryb objevili v tomto egyptském údolí paleontologové již na počátku 20. století. První objev byl učiněn v roce 1902. Tvor, jemuž kostra patřila, byl označen jako Basilosaurus isis.

Jednalo se o dravého prakytovce, předchůdce dnešních delfínů, kosatek, vorvaňů či keporkaků. Byl to vrcholový predátor s protáhlým štíhlým tělem, které měřilo 15 až 18 metrů. Lovil kořist sestávající z ryb, paryb a menších kytovců, pomocí velkých pilovitých zubů v zadní části tlamy.

Stisk čelisti jako krokodýl

„Basilosaurus měl protáhlou tlamu a byl vyzbrojen špičatými řezáky a ostrými trojúhelníkovitými stoličkami,“ uvádí Manja Vossová, odbornice na mořské savce z Berlínského muzea přírodní historie.

Síla stisku basilosauřích čelistí byla obrovská, patrně vůbec největší mezi savci, jen o málo menší než u velkých plazích predátorů, jako jsou krokodýli nebo vymřelí plesiosauři. Jejich mozkovna však byla menší než je tomu u současných kytovců.

Zatímco Basilosaurus isis vážil asi šest tun, jeho mozek jen asi 2,5 kg. Pro srovnání mozek dnešního vorvaně je asi třikrát těžší.

Basilosauři proto s velkou pravděpodobností nebyli tak inteligentní jako dnešní kytovci a jejich sociální chování bylo znatelně jednodušší. V jejich páteři se ale nacházelo celkem 70 obratlů, což je podobný počet jako u dnešních kytovců.

Protažení basilosauřího těla tedy nebylo dosaženo zvýšením počtu obratlů, nýbrž jejich prodloužením. Předpokládá se, že basilosaurus se vzhledem ke své délce a štíhlosti pohyboval poněkud netradičně, vlněním celého těla ve vertikální rovině, napomáhala mu přitom horizontální ocasní ploutev, jakou mají i dnešní delfíni.

Nohatá velryba

V roce 1989 paleontologové učinili pozoruhodný objev: tým z Michiganské univerzity a Egyptského geologického muzea objevil v Údolí velryb několik koster basilosaura se zadními končetinami, chodidly a prsty.

Nález poukazuje na pozvolný přechod suchozemského tvora v mořského. Ačkoliv mu zadní končetiny již nemohly sloužit k pohybu na souši, stále disponoval nejen pánev a stehenními kosti, ale i kolenními čéškami, kostmi bérce, nártu, zánártí a dokonce prsty.

Ty byly sice redukovány jen na tři, přesto byly stále plně funkční. K čemu tyto nohy basilosaurovi sloužily, není úplně jasné, odborníci spekulují o tom, že mohly sehrávat roli při páření těchto tvorů.

Mělké teplé moře v údolí Al-Hitan poskytovalo basilosaurům hojnost potravy. Jejich obratle byly zřejmě lehké, vyplněné tukem, takže se zřejmě nepotápěli hluboko a kořist lovili náhlým výpadem při hladině.

Jejich fosilie obstály ve zkoušce času díky suchému klimatu, které v regionu vládne již od pliocénu (před 5,3 miliony až 2,6 miliony let). Dnes proto „Údolí velryb“ funguje jako muzeum pod širým nebem.

Zdroj: LiveScience