Otto Wichterle se stal symbolem českých měkkých kontaktních čoček. Za materiálem, bez něhož by jeho vynález jen těžko uspěl, však stojí také chemik Drahoslav Lím. Právě on připravil hydrogel, který dokázal spojit pružnost, vysoký obsah vody a snášenlivost s lidským tělem. Jeho jméno přesto zůstalo ve Wichterleho stínu..

Mnoho chemických a fyziologických syntéz a směsí, které posléze výrazně pohnuly s daným vědeckým oborem, vzniklo šťastnou shodou okolností. Notoricky známá je náhoda, kterou skotský bakteriolog Alexander Fleming ve 30. letech minulého století objevil penicilín a navždy tak změnil praktické lékařství.

Prostě jen určité kultury nechal omylem přes noc v laboratoři a ty mu za pomocí okolních vlivů vytvořily potřebné látky. Něco podobného se stalo i českému chemikovi Drahoslavu Límovi (1925-2003). Jestliže se však Fleming záhy koupal v moři zaslouženého obdivu, Límovo jméno veřejnost téměř nezná.

Prvotní nápad nahradit neaktivní oční protézy ze skla měkkými kontaktními čočkami skutečně pochází od Wichterleho, avšak bez vhodného materiálu a jeho ideálního složení by však finální realizace zůstala mnohem delší dobu v půli cesty, popřípadě by skončila ve slepé uličce. A právě zde lze začít sledovat Límovu stopu.

Drahoslav Lím, meziválečné dítě a rodák z obce Zeměchy poblíž severočeských Loun, na vlastní kůži poznal zvůli bolševického režimu v tehdejším Československu. Vystudovat pražskou Chemicko-technologickou fakultu se mu podařilo ještě předtím, než Únorový komunistický puč rozmetal veškeré soukromé vlastnictví, včetně zemědělské farmy jeho rodičů.

Po absolvování povinné vojenské služby nastoupil počátkem 50. let do Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd a právě tam se seznámil s o 12 let starším Wichterlem, který byl již v té době zcela pohroužený do problémů moderní chirurgické náhrady oka, a stal se jedním z členů jeho výkonného týmu.

Ten měl za úkol syntetizovat některé vybrané materiály na hmotu, s kterou by pak bylo možno pracovat a tuto obtíž rozlousknout. Chemik Jan Šebenda později vzpomínal: „Jedním z mých pedagogů byl právě Wichterle.

Dobře si vzpomínám i na svého vrstevníka Líma, kterým s tímto konkrétním materiálem přišel za pár měsíců. Husarský kousek!“.

Na světě byla tedy speciální umělá hmoty hydrogel, s úděsně dlouhým odborným názvem polyhydroxyethylmetakrylát a dveře pro výrobu funkčních a flexibilních kontaktních čoček se vskutku otevřely. Ještě kolem roku 1966 bylo vše v pořádku, Lím za vynález obdržel státní cenu, ale po srpnu 1968 se mu obájit profesuru nepodařilo.

Poté už to bylo podbné jako v mnoha jiných případech, které po sovětské okupaci decimovaly českou vědu: Lím s rodinou emigruje (1970) a posléze zakotví v Kalifornii na prestižní Stanfordově univerzitě.

Pro českou vědu, vedenou vesměs diletanty, byl persona non grata, ne tak pro zahraniční vědce, často i nositele Nobelovy ceny, kteří se předháněli, kdo mu nabídne vhodnější místo a spolupráci.

Kromě epizodního návratu do vlasti v období 1974-1978, kdy mu ovšem režim nedovolil pracovat, prožil Lím druhou půlku života v USA, kde v srpnu 2003, v San Diegu ve věku nedožitých 78. let, zesnul. Vědeckými kruhy je považován za jednoho z nejvýznamnějších průkopníků bio-syntetiky a s jeho jménem je na tomto poli spojováno ne méně než 150 patentů.

Zejména v medicínské vědě učinil řadu převratných vynálezů, od inzulínové pumpy až ho umělou látku nesrážející krev, za kterou mu lékařští experti pracující s umělými ledvinami byli neskonale vděčni. Tou hmotou nebylo nic jiného než speciální varianta starého známého hydrogelu.