Člověk přistál na Měsíci, jeho sonda třeba na Saturnově měsíci Titanu, svými teleskopy dohlédne do vzdálenosti 46 miliard světelných let. A přesto existují v jeho u kosmického hlediska miniaturním domově místa, o kterých téměř nic neví..

Hlubiny oceánů, podledovcová jezera Antarktidy i nekonečné jeskynní systémy stále ukrývají oblasti, kam lidská noha nikdy nevkročila. Jak je možné, že i ve věku družic existují skutečné terra incognita?

Každým dnem družice chrlí tisíce snímků jejího povrchu, navigace GPS jsou schopné každého dovést na libovolné místo a několik kliknutí v mapových aplikacích stačí k tomu, aby si lidé prohlédli ulice měst na druhém konci světa.

Přesto existují rozsáhlé oblasti, o nichž víme překvapivě málo, ba co víc, některé z nich lidské oči dosud vůbec nespatřily. Důvod je prostý. Družice dokážou zaznamenat pouze to, co se nachází na povrchu, avšak neproniknou do oceánské hloubky, pod masivní ledovce ani hluboko do nitra zemské kůry.

Vědci se tento dluh snaží napravit prostřednictvím mezinárodního projektu Seabed 2030, jehož cílem je vytvořit do konce tohoto desetiletí kompletní mapu dna všech světových oceánů. Už samotná existence takového programu ale ukazuje, jak mnoho bílých míst na mapě Země stále zbývá zaplnit.

Přestože oceány pokrývají více než dvě třetiny povrchu planety, jejich hlubiny zůstávají jedním z nejméně poznaných prostředí vůbec. Největší neznámé oblasti leží v takzvané abysální zóně, tedy v hloubkách mezi čtyřmi a šesti kilometry pod hladinou.

Rozlehlé pláně oceánského dna působí dosti pustě, ve skutečnosti však hostí překvapivě bohaté ekosystémy.

Ještě tajemnější jsou oceánské příkopy vznikající na styku litosférických desek. Vždyť nejhlubší z nich, Mariánský příkop v západním Pacifiku, dosahuje hloubky bez šesti metrů 11 kilometrů. Podobně málo prozkoumané jsou také příkopy Tonga a Kermadec nebo rozsáhlé oblasti Jižního oceánu obklopujícího Antarktidu.

Pozornost vědců přitahují také podmořské hory, kterých mohou být na dně oceánů desítky tisíc. Mnohé z nich se dosud nepodařilo podrobně zmapovat, přičemž některé byly objeveny teprve v posledních letech.

A právě kolem těchto podvodních velikánů se často soustřeďuje mimořádně pestrý život stejně jako kolem hydrotermálních průduchů, z nichž proudí voda ohřátá zemským nitrem na teploty přesahující 300 °C. Přesto zde prosperují celé ekosystémy založené nikoli na fotosyntéze, ale na chemosyntéze, tedy energii získávané z chemických reakcí sirných sloučenin.

Průzkum těchto hlubin je výstupem na technologický Everest. V největších hloubkách působí tlak přesahující tisícinásobek atmosférického tlaku na hladině. Každý centimetr čtvereční trupu ponorky zde musí odolat síle přesahující jednu tunu.

Panuje zde naprostá tma, teplota vody se pohybuje jen několik stupňů nad bodem mrazu a každá expedice stojí miliony dolarů. Místo lidí proto stále častěji sestupují na dno dálkově ovládané nebo autonomní robotické ponorky vybavené kamerami, manipulátory a odběrovými zařízeními.

„Mapování mořského dna se ukázalo jako mimořádně účinný nástroj pro rozšiřování našich znalostí mořských ekosystémů a biodiverzity. Přesto velká část oceánu zůstává záhadou a každá nová expedice nám připomíná, jak mnoho o vlastní planetě ještě nevíme,“ říká ředitel projektu Seabed 2030 Jamie McMichael-Phillips.

Odměna za výzkum hlubokých světů však bývá mimořádná. Prakticky každá větší expedice přiváží desítky nových druhů živočichů, dosud neznámé mikroorganismy i překvapivé poznatky o tom, jak může život fungovat v extrémních podmínkách.

A stranou nezůstává ani aplikovaný výzkum, protože právě hlubokomořské bakterie produkují enzymy a další látky, které nacházejí uplatnění v medicíně, genetice nebo biotechnologiích.

Antarktida je největší pouští světa a opravdu, v krajině nekonečných pustých ledových plání jsou srážky skutečnou vzácností. Ale pod touto pustinou se skrývá zcela odlišný svět, plný řek, bažin a především stovek jezer, která jsou po statisíce až miliony let uzavřena pod ledovým příkrovem silným i více než čtyři kilometry.

Právě tato podledovcová jezera patří k nejizolovanějším prostředím na celé Zemi a představují jedno z posledních skutečně neprobádaných území naší planety.

Dosud bylo pod antarktickým ledem objeveno více než 675 jezer. Nejznámější z nich je jezero Vostok, ukryté pod téměř čtyřkilometrovou vrstvou ledu. Na délku měří přibližně 250 kilometrů, je tak stokrát větší než vodní nádrž na Lipně a je to svým způsobem svět sám o sobě, protože jeho vody byly od okolního světa odděleny nejméně 15 milionů let.

Mladším, ale neméně zajímavým příkladem je Lake Whillans na Rossově šelfovém ledovci, kde se podařilo objevit překvapivě bohaté společenství mikroorganismů žijících v naprosté tmě, bez fotosyntézy a při teplotách těsně pod bodem mrazu.

Při průzkumu těchto jezer není největším nepřítelem mráz nebo led, ale samotný výzkumník. Stačila by jediná bakterie zavlečená vrtným zařízením a unikátní ekosystém, který se vyvíjel miliony let v naprosté izolaci, by mohl být nenávratně změněn.

Proto se používají speciální sterilní vrtací systémy s horkou vodou, důkladně dezinfikované vybavení i přísná pravidla pro odběr vzorků. Samotné proniknutí do jezera často trvá týdny příprav, zatímco vědci mají na odběr vzorků jen několik hodin.

Výzkum podledovcových jezer však neslouží jen k poznání Antarktidy. „Podledovcová jezera jsou jedním z nejlepších přirozených analogů prostředí, která očekáváme na ledových měsících vnější Sluneční soustavy.

To, co se naučíme v Antarktidě, nám pomůže připravit budoucí mise hledající život mimo Zemi,“ říká astrobioložka Britney Schmidt z Cornellovy univerzity, která se dlouhodobě věnuje výzkumu ledových světů i antarktických ledovců.

Bílá místa na mapě Země neleží jen pod mořskou hladinou nebo pod antarktickým ledem, ale i na jinak hustě osídlených kontinentech. Přestože lidé objevují jeskyně už tisíce let, rozsáhlé krasové oblasti v Asii, na Balkáně nebo ve Střední Americe stále ukrývají kilometry dosud neznámých chodeb.

Každá větší speleologická expedice přitom potvrzuje, že podzemní svět zdaleka neprozradil všechna svá tajemství.

Jedním z nejpozoruhodnějších příkladů je vietnamská jeskyně Hang Sơn Đoòng, největší známá jeskyně světa. Její hlavní prostory jsou natolik rozlehlé, že by se do nich vešel čtyřicetipatrový mrakodrap. Uvnitř se nachází vlastní řeka, mraky i prales, který vznikl v místech, kde se propadl strop a dovnitř začalo pronikat sluneční světlo.

Přesto ani zde průzkum neskončil. Speleologové stále mapují nové odbočky a hledají propojení s dalšími jeskynními systémy.

Podobně je tomu v rozsáhlých krasových oblastech jižní Číny nebo Laosu, kde se pod zemí rozprostírají stovky kilometrů chodeb vytvořených rozpouštěním vápence. Na Balkáně pak každoročně pokračuje průzkum hlubokých propastí, jejichž dno zatím nikdo nespatřil.

Jedním z nejextrémnějších míst je Krubera Cave, první jeskyně na světě, v níž se člověk dostal do hloubky přes dva kilometry. Ani tam však není jisté, že byly objeveny všechny její části.

Podzemí přitom není jen geologickou kuriozitou. V izolovaných jezírkách a podzemních řekách žijí organismy, které se od okolního světa oddělily před statisíci nebo miliony let. Mnohé z nich přišly během evoluce o zrak i pigment a přizpůsobily se životu v naprosté tmě.

Každá nově objevená chodba může skrývat dosud neznámé druhy bezobratlých, ryb, bakterií nebo hub, jejichž existence byla až do okamžiku objevu zcela neznámá.

Existují na souši místa, kam člověk nikdy nevstoupil? Na rozdíl od oceánských hlubin nebo podledovcových jezer je odpověď celkem složitá, protože dokázat, že na nějakém místě lidská noha nikdy nestála, je prakticky nemožné.

To, že se o určité lokalitě nedochovaly žádné záznamy, ještě neznamená, že jí v minulosti neprošel lovec, pastevec, příslušník některého z domorodých kmenů nebo prostě někdo, kdo zabloudil. Mnohá místa mohla být navštívena dávno před vznikem map i písemných pramenů.

Přesto existují oblasti, kde je pravděpodobnost lidské návštěvy mimořádně malá. Patří mezi ně odlehlé části deštných pralesů na Nové Guineji, některé horské masivy v centrální části ostrova nebo neprostupné oblasti Amazonie.

Hustá vegetace, strmé svahy, bažiny i minimální přítomnost lidí způsobují, že se do některých údolí dosud nevydala žádná vědecká expedice. Satelitní snímky sice ukazují jejich podobu z výšky, ale o tom, co se skrývá pod korunami stromů, často víme jen velmi málo.

A i když člověk pralesy systematicky ničí, ještě zdaleka nezvládl a vykácet všechny.

Podobné je to i u některých skalních stěn, ledovcových štítů nebo izolovaných horských hřebenů. Mohou být na dohled civilizace, přesto jsou natolik nepřístupné, že na ně člověk dosud nevystoupil. Anebo zatím mohou být jiné důvody, například na bhútánskou horu Gangkhar Puensum je úřady zakázáno lézt.

V jiných případech je překážkou ochrana přírody. Některé lokality jsou záměrně ponechávány bez lidských zásahů, aby se minimalizovalo riziko zavlečení nepůvodních organismů nebo narušení mimořádně citlivých ekosystémů.

Skutečných bílých míst na souši proto pravděpodobně zbývá jen velmi málo. Mnohem častěji narážejí vědci na oblasti, které sice někdo v minulosti navštívil, ale nikdy je systematicky neprozkoumal.