Od ostatních lidoopů se liší samotářským způsobem života, přesto si navzájem vypomáhají, zvlášť pokud jde o výchovu mláďat. Chytrým mozkům malých orangutanů pomáhají setkání a hry s vrstevníky ve správném vývoji. Matky jsou kvůli tomu ochotné vynechat i oběd.

Pralesy Bornea a Sumatry obývají jedny z nejstarostlivějších a nejobětavějších matek mezi zvířaty. Každá orangutaní samice má své teritorium, kde žije sama se svým mládětem. Hranice mezi různými teritorii jsou poměrně široké, a právě tam se mláďata setkávají ke hře.

Zjistil to behaviorální ekolog Odd Jacobson z Institutu Maxe Plancka v Kostnici a z Curyšské univerzity. Se svým týmem sledoval po dobu 15 let na Borneu chování 31 dvojic matek s potomky, takže vycházel z opravdu velkého množství dat.

Ukázalo se, že setkání mláďat nejsou náhodná, jejich matky je plánují dopředu a přizpůsobují tomu své trasy i denní režim.

Hra rozvíjí mozek

Péči o jediné mládě, které se orangutanům rodí, věnuje samice 8 až 9 let, což je u zvířat nezvykle dlouhá doba. Neučí je pouze, jak si sehnat potravu a vyhnout se nebezpečí. Značnou pozornost věnují orangutaní matky také rozvoji sociálních dovedností potomků.

Právě k tomu má sloužit hra s jinými mláďaty. Ta je rozšířená u mnoha druhů zvířat, tím spíš u vysoce vyvinutých lidoopů. Jenže oproti šimpanzům a gorilám mají orangutani nevýhodu v tom, že žijí samotářsky.

Pro vývoj jejich mozku jsou přitom sociální interakce stejně důležité jako pro jiné lidoopy. Podle Odda Jacobsona se zdá, jako by si toho orangutaní matky byly vědomy, když potomky vodí, aby si hrály s mládětem sousedky.

Dospělé samice se při těchto setkání přitom o sebe nezajímají, ani si navzájem nepečují o srst jako gorily a šimpanzi. Zkrátka jen čekají, než se mláďata vyřádí, a pak se každá se svým potomkem vydá zpět na své území.

Samy z těchto výletů nic nemají. Dokonce kvůli nim hladoví, protože podle pozorování v tyto dny obvykle přijímají měně potravy, i když je cesta na delší vzdálenost stojí víc energie než obvykle.

Upřednostňují vrstevníky

Odd Jacobson zjistil ještě další zajímavosti. Především tu, že pro příležitost ke hře vyhledávaly samice mláďata, která byla jejich potomkovi věkově blízká. Matky takových mláďat se záměrně vydávaly do oblastí, kde se mohly potkat.

Jakmile se orangutaní dvojice spatřily, nesnažily se vzájemně se vyhnout, ale naopak na sebe čekaly. Naproti tomu sousedky s mláďaty výrazně odlišného věku navštěvovaly společné hranice mnohem méně, pro jejich potomky nebyla tato setkání zajímavá.

Z mnohaletého pozorování také vyplývá, že v nevýhodě jsou mláďata, jejichž matky nemají příbuzné mezi okolními orangutany. Dostávaly méně příležitostí ke hře se svými vrstevníky, což naznačuje, že příbuzenské svazky hrají u orangutanů významnou roli.

Jak se dostat k medu

Během dlouhého dětství se mládě kromě sociálních dovedností musí naučit i další důležité věci. Klíčovou schopností je shánění potravy v tropickém deštném lese. Základem jsou listy, ale ty by výživově nestačily, takže odrůstající mládě už musí vědět, jak a kde získat obtížně dostupný hmyz a med, ovoce s ostnitou slupkou a stromovou kůru, ze které je třeba očistit nejedlé části.

Pro tyto úkony používají orangutani různé nástroje, což se postupně musí naučit i mládě. Pozoruje matku, jak pomocí klacíků z dutin stromů vyškrabává med a jak loví hmyz. Sleduje, jak na plody s trny používá improvizované rukavice z velkých listů.

Dívá se, jak se lze dostat k vodě v dutinách stromů pomocí mechu, který se použije jako houba.

Učení přizpůsobují věku

Dříve se předpokládalo, že mláďata pouze okoukávají, jak se dostat k potravě. Že se matky do procesu učení aktivně zapojují, ukázala studie ze Sumatry. Caroline Schuppliová z Institutu Maxe Plancka v Kostnici tam sledovala po dobu 12 let 27 orangutaních mláďat.

Ze záznamu bylo patrné, že běžně prosí o potravu. Zajímavá byla reakce matek na toto chování. Ochota dělit se s mládětem o potravu totiž závisela na jeho věku a schopnostech, a také na obtížnosti, s jakou se lze k potravě dostat.

Matky prakticky netolerovaly, aby jim odrostlejší potomci brali z ruky listy, které si lze jednoduše utrhnout všude okolo. Naopak se celé roky dělily o obtížně dostupný med, mravence schované hluboko v kmenech stromů či plody s ostny a tvrdou skořápkou. Svými reakcemi tak matky aktivně podporovaly učení mláďat.

Kateřina Pavelcová

Celý článek si můžete přečíst v čísle 11/2026