Výlet do australské přírody může na věci neznalého turistu působit jako idyla: Žádné velké šelmy, možná jen pozor na hady. Jenže také na jedovaté pavouky a štíry a co už tuší málokdo, i na nenápadný keř se srdčitými listy.

Stačí letmý dotyk a ozve se pronikavá bolest, která přetrvává i týdny..

Nenápadný tento keř není jen svým vzhledem, ale i českým názvem – kopřivák morušovitý. Ale nenechte se tím mást, do Guinessovy knihy rekordů se dostal jako nejnebezpečnější žahavá rostlina světa. Tak mu v Austrálii také říkají – žahavý keř či žahavý strom.

Pro původní obyvatele, kteří s ním měli značné zkušenosti, je to gympie-gympie, což mělo znamenat „kopřivový strom“ nebo přeneseně „ďábel“.  Nezpůsobuje to, co si představíme pod běžným požaháním, ale intenzivní bolest, která se přirovnává k popálení, poleptání kyselinou, zasažení elektrickým proudem nebo k tomu všemu dohromady.

Aboridžinci se ji prý pokoušeli léčit šťávou z plodů kopřiváku. Ty jsou překvapivě jedlé a údajně i chutné. Jen je třeba nejprve ze slupky odstranit veškeré žahavé chloupky. Bolest po požahání kopřivákem však nijak netlumí.

Nepomáhá ani potírání místa slabou kyselinou chlorovodíkovou, což je další tradičně doporučovaný prostředek. Žádné zlepšení nepřináší ani novodobé nápady jako epilační voskové pásky. Používají se, aby vytáhly z kůže miniaturní jehličky kopřiváku.

Jenže ty samy o sobě nejsou příčinou bolestivosti. Jejich špička se hned po zapíchnutí do kůže odlomí, čímž do těla vypustí toxiny ze žahavých chlupů.

Gympie-gympie není jediný

Bolest po požahání je nejintenzivnější v prvních dnech. Může přetrvávat týdny, a dokonce i po letech se u některých lidí znovu ozývá třeba při sprchování studenou vodou nebo při lehkém poškrábání postiženého místa.

Turisté by navíc měli počítat s tím, že kopřivák morušovitý (Dendrocnide moroides) není jediná takto extrémně žahavá rostlina v australské přírodě, je jen účinkem nejsilnější. V Austrálii, ale také v jihovýchodní Asii a na tichomořských ostrovech, rostou další příbuzné druhy označované jako žahavé nebo pálivé stromy.

Poměrně rozšířený je australský Dendrocnide excelsa, který je o trochu méně nebezpečný než kopřivák. Také však má žahavé chlupy a jak se ukázalo, produkuje stejné toxiny.

Hlavní podezřelí

Co je tedy příčinou extrémní bolestivosti po žahnutí? Dříve se soudilo, že by to mohly být látky, které produkuje kopřiva dvoudomá. Dávalo by to smysl, jelikož patří do stejné čeledi jako australské žahavé stromy.

V porovnání s gympie-gympie je však požahání od běžných kopřiv spíše pohlazení, takže bylo třeba pátrat dál. V roce 1986 byl jako hlavní podezřelý popsaný protein moroidin. Pro odborníky je zajímavý tím, že má ve své molekule dva propojené prstence aminokyselin, což mu dává velkou odolnost vůči teplu, trávicím enzymům i vysušení.

To by vysvětlovalo, proč bolest přetrvává tak dlouho, a proč jsou nebezpečné dokonce i listy ve starých herbářích. V roce 2020 se však ukázalo, že moroidin není příčinou. Za extrémní bolestivost jsou zodpovědné spíš proteiny zvané gympietidy, jak zjistili na Queenslandské univerzitě.

Mají ještě odolnější chemickou strukturu, která se označuje jako cysteinový uzel.

Brání dělení buněk

Moroidin ale nepřestal být pro vědu zajímavý. Nemůže sice za mimořádnou bolestivost, zato je vysoce toxický. Má podobné účinky jako některé protinádorové léky, které se získávají z různých druhů tisů a dalších rostlin.

Blokuje fungování určitých částí buněčného cytoskeletu, což prakticky znamená, že znemožňuje buňkám, aby se dělily. Proto se podobně působící látky používají pro léčbu rakoviny. Nový lék by se možná dal vyvinout i z moroidinu, jenže k tomu bylo nejdřív potřeba připravit ho synteticky v dostatečném množství, které by stačilo pro testy.

A pokud možno to udělat bez manipulace s nebezpečným kopřivákem. Do tohoto úkolu se pustili vědci z Massachusettského technologického institutu a Michiganské univerzity. Bezpečnou náhradu skutečně našli.

Proteiny podobné moroidinu totiž produkují i jiné rostliny, třeba zákula japonská, běžný okrasný keř se žlutými květy.

Kateřina Pavelcová

Celý článek si přečtete ve vydání 8/2026