Když se řekne lesní požár, většině lidí se vybaví apokalypsa: spálené stromy, prchající zvířata, kouř zakrývající obzor a pocit, že se příroda definitivně vymkla kontrole. Tento obraz ale zachycuje jen část reality.
Oheň totiž není vetřelcem v krajině, nýbrž jejím dávným spolutvůrcem a architektem..
Po tisíce let přicházel v podobě blesků i lidských zásahů, tiše tvaroval lesy, savany a křovinaté oblasti a udržoval je při životě. A současná ekologie dnes ukazuje, že v mnoha ekosystémech není oheň narušením rovnováhy, ale do značné míry podmínkou její existence.
Problémem však je, že lidská činnost a měnící se klima přepisují jeho rytmus, sílu i načasování.
Oheň v přírodě je vlastně rychlá oxidační reakce, při níž se chemická energie uložená v biomase mění na teplo, světlo a další reakční produkty. Na Zemi se objevil ve chvíli, kdy sinice pomocí fotosyntézy začaly do atmosféry vypouštět jako odpad kyslík a při tzv.
Velké oxidační události nebo též Velké oxidační katastrofě, protože kyslík zahubil řadu tehdejších druhů, jeho koncentrace v atmosféře vzrostla. Geologické důkazy ukazují, že přírodní požáry existovaly na naší planetě nejpozději před 420 miliony lety, v období siluru a devonu, kdy už se na souši rozšířily první cévnaté rostliny a atmosféra měla dost kyslíku.
Dlouho poté, kdy jeden tvor začal o přírodě přemýšlet, se k přírodním požárům přidalo i cílené vypalování krajiny. Tak postupně vznikl požárový režim, na který se ekosystémy adaptovaly a bez nějž by mnohé z nich přestaly fungovat.
Existují krajinné typy, které se bez ohně doslova rozpadnou. Borovicové lesy, eukalyptové porosty i savany potřebují pravidelné vypalování, aby nezarostly přestárlou biomasou. V některých ekosystémech semena klíčí až po vystavení žáru a kouři.
„Oheň není narušením těchto systémů, je jejich součástí,“ shrnuje ekolog Stephen J. Pyne z Arizonské státní univerzity, který se dlouhodobě zabývá dějinami požárů. „Lidstvo s ohněm uzavřelo dávné spojenectví.“.
Požár v přirozené intenzitě odstraňuje starou vegetaci, vrací živiny do půdy a uvolňuje prostor novým rostlinám. Vypálená krajina proto nebývá mrtvá, ale spíše moderním jazykem řečeno restartovaná. Výzkumy z amerických národních parků ukazují, že tam, kde nebyly všechny požáry automaticky potlačovány, vznikají pestřejší a odolnější ekosystémy.
„Když oheň není důsledně potlačován, přináší řadu přínosů pro les i vodní režim krajiny,“ říká ekoložka Gabrielle Boisramé z Nevadské univerzity, která se podílela na dlouhodobém výzkumu v oblasti Yosemit.
Zlom přišel ve 20. století. Snaha hasit každý požár vedla k vytvoření podmínek pro extrémně silné a nebezpečné ohně. Ty se dnes navíc potkávají s měnícím se klimatem. „Vyšší teploty, nízká vlhkost, dlouhá období bez deště a silnější vítr vytvářejí ideální podmínky pro šíření požárů,“ upozorňuje lesní ekolog Matt Jolly z americké Lesní služby, který se mimo jiné podílel na analýzách požárů pro NASA. Požárové sezóny se prodlužují a oheň proniká i do oblastí, kde dříve nebyl běžný.
Onen zlom přišel s dobrým úmyslem, po kterém volal dnes tolik vzývaný selský rozum, avšak, jak se ukazuje, ten na složitější problémy prostě nestačí. Na začátku 20. století se v Evropě i Severní Americe prosadila představa, že jakýkoli požár je nepřítel, kterého je třeba okamžitě zlikvidovat.
Stát a lesnické instituce začaly budovat systémy rychlé detekce a likvidace a úspěch se měřil prostým kritériem: kolik ohňů se podařilo uhasit. Oheň tak byl vytlačen z krajiny, která s ním přitom po tisíce let počítala.
Nejviditelnějším symbolem této éry se stal americký program Smokey Bear z roku 1944, jehož heslo Only YOU can prevent forest fires (Pouze VY můžete zabránit lesním požárům) vtisklo do mysli veřejnosti jednoduchou rovnici:
oheň rovná se katastrofa. Jak připomíná Stephen J. Pyne: „Mysleli jsme si, že můžeme oheň z přírody odstranit, stejně jako jsme odstranili predátory“. Výsledek tohoto snažení byl však zcela jiný, než se původně očekávalo. Oheň nezmizel, jen se změnil.
Dlouhodobé potlačování požárů vedlo k hromadění suchého paliva, když se v lesích vrstvily odumřelé větve, listí a hustý podrost, který by dříve pravidelně i slabší oheň pročistil. Krajina se tak stávala čím dál homogennější, hustší a náchylnější k prudkému vzplanutí.
Americká lesní služba to dnes shrnuje bez obalu: „Sto let potlačování požárů vytvořilo podmínky pro požáry, které jsou větší, intenzivnější a obtížně zvládnutelné.“.
Z ekologického hlediska šlo o zásadní omyl. Mnohé lesy byly evolučně nastavené na časté, ale slabé požáry, které hořely při zemi a neničily vzrostlé dospělé stromy. Když tyto ohně zmizely, změnila se i struktura porostů.
„Lesy, které dříve hořely každých několik let, dnes hoří jednou za desítky let, za to pak hoří katastrofálně,“ vysvětluje ekolog Malcolm North z americké Lesní služby.
Paradoxem je, že čím lépe se dařilo požáry potlačovat, tím větší požár byl nevyhnutelný. Když se pak k nahromaděnému palivu přidalo sucho a vítr, vznikaly ohně, které už nebylo možné zvládnout běžnými prostředky.
Plameny se dostávaly do korun stromů, skákaly kilometry daleko a ničily i oblasti, které byly obydlené, a obyčejný požár by je za normálních okolností nezasáhl. Dnes se k tomu přidává klimatická změna, ale základní problém je starší.
Zatímco 20. století připravilo půdu pro problém, klimatická změna mu dodala rychlost a sílu. Oheň dnes nehoří jen častěji, ale jinak. Delší a intenzivnější vlny sucha, vyšší průměrné teploty a proměněné větrné poměry vytvářejí podmínky, které v minulosti buď neexistovaly, nebo byly vzácné.
Výsledkem jsou nové typy požárů, které překračují zkušenosti ekosystémů i hasičů.
Z fyzikálního hlediska je rozdíl zásadní. Teplejší atmosféra dokáže zadržet více vodní páry, což znamená, že vegetace je rychleji vysušená. Palivo je hořlavější, zapaluje se snáze a hoří s vyšší intenzitou.
„Změna klimatu prodlužuje požárové sezóny a vytváří podmínky, které zvyšují pravděpodobnost extrémních požárů,“ shrnuje klimatolog Park Williams z Kolumbijské university, který se dlouhodobě zabývá vazbou mezi suchem a požáry. „Nejde o jeden faktor, ale o souběh tepla, sucha a atmosférické nestability.“.
Zásadní roli hraje také vítr. Silnější a méně předvídatelné proudění dokáže během minut změnit relativně zvládnutelný požár v nekontrolovatelný běsnící živel. „Tyto požáry se chovají způsobem, který jsme dříve pozorovali jen výjimečně,“ upozorňuje Matt Jolly.
„Některá roční období lze pojmenovat jako extrémně hořlavá a ta se navíc prodlužují.“.
Novým jevem je i posun požárů do oblastí, kde dříve nebyly běžné. Hoří vlhčí lesy mírného pásma, horské oblasti i severní regiony. Kromě toho požáry v lesích kanadské tajgy, na Aljašce nebo Sibiře uvolňují obrovské množství uhlíku z půdy a rašeliny, což dál posiluje globální oteplování.
„Když hoří severní lesy, nejde jen o lokální problém. Ovlivňuje to globální uhlíkovou bilanci,“ upozorňuje ekoložka Jennifer Balch z Coloradské univerzity.
Z ekologického hlediska je zásadní, že tempo změn je dnes rychlejší, než jaké většina ekosystémů dokáže zvládnout. Adaptace na oheň je dlouhodobý evoluční proces, který probíhá v řádu stovek až tisíců let.
Mnohé lesy a savany jsou takříkajíc nastavené na požáry určité intenzity a frekvence. Když se tento rytmus rozpadne, přestává fungovat i obnova. „Ekosystémy jsou přizpůsobené konkrétnímu požárovému režimu, ne ohni obecně,“ upozorňuje Jennifer Balch.
Jakmile se požáry opakují příliš často nebo jsou příliš silné, druhy, které s nimi dříve počítaly, ztrácejí šanci se zotavit.
Už klasickým problémem je zkracování intervalů mezi požáry. Stromy, které potřebují desítky let, aby dospěly a vytvořily semena, shoří dřív, než stihnou další generaci vůbec založit. Místo lesa pak nastupují traviny nebo keře, případně invazní druhy, které se šíří rychleji a s ohněm si paradoxně rozumějí lépe.
Ekologové zároveň upozorňují, že rychlé změny rozbíjejí paměť krajiny. Půda ztrácí semennou banku, mizí houby a mikroorganismy, které byly navázané na konkrétní vegetaci, a s nimi i schopnost regenerace.
Oheň, který byl po tisíce let nástrojem obnovy, se v tomto kontextu stává destabilizační silou. Ne proto, že by se změnila jeho fyzika, ale proto, že zmizel čas, na němž byla přírodní rovnováha založena.
