Vůně sama sice nemá ochranný efekt, ale může být důležitým signálem. Stačí ji nechat trvale sledovat senzory, a ty už upozorní, když se do ní vmísí odér rozkladu. To je praktický závěr nedávné studie v Egyptském muzeu v Káhiře. .

Staroegyptské archeologické nálezy jsou historickým pokladem, který zdaleka ještě nebyl kompletně prozkoumaný. U části z nich je důvodem jejich křehkost a mikrobiální rozklad, který hrozí při zbytečné manipulaci.

A tak do archeologie proniká moderní technika a umělá inteligence. Umožňují zkoumat šetrně, a přitom velmi efektivně. Malý příklad: V Egyptském muzeu v Berlíně díky pomoci fyziků a matematiků dokázali bez poškození přečíst písmena na starobylém papyru složeném do malého balíčku, který sloužil jako amulet.

Použili k tomu 3D rentgenování a počítačový program, který pak prostorový snímek balíčku rozvinul do vrstev a písmena se ukázala. K ochraně mumií tak složité postupy nejsou potřeba. Nápad, s nímž přišel chemik Matija Strlič, je velmi jednoduchý.

Stačí nenáročným vybavením sledovat pachy, které mumifikované ostatky vydávají. Že to funguje, vyzkoušel profesor Strlič vlastním výzkumem.

Nápad na něj dostal celkem náhodou před pár lety. Zastavil se v laboratoři konzervátorů, kteří právě upravovali mumii dovezenou z vykopávek. Překvapila ho vůně, která se kolem ní šířila. „Byla skoro kosmetická – příjemně sladká a bylinková,“ vzpomíná profesor Strlič.

„Slyšel jsem od konzervátorů, že mnoho mumií voní příjemně a sladce, pokud jsou v dobrém stavu, nebo žlukle, pokud podléhají rozkladu. Ale tohle bylo poprvé, co jsem to zažil na vlastní kůži.“.

Mezinárodní výzkum

Návštěva v laboratoři tak byla u počátku myšlenky na unikátní výzkum. Jeho cílem původně nebyla ochrana mumií proti rozkladu, profesor Strlič chtěl jen komplexně prozkoumat pachy, které vydávají. Protože působí současně na Lublaňské a Londýnské univerzitě, dal dohromady mezinárodní tým a k výzkumu se domluvili s Egyptským muzeem v Káhiře.

Tam získali přístup celkem k devíti mumiím, pocházejícím z různých období od Nové říše, kdy byly techniky mumifikace na vrcholu, až po pozdní římské období, kdy už bylo balzamování ostatků na ústupu.

K zachycení a analýze pachů si upravili techniku, kterou používají parfuméři ke sběru přírodních aromat. Je to jednoduché zařízení tvořené speciálním čerpadlem, které šetrně nasává vzduch do zásobní patrony.

V zásobníku je polymerní materiál, který pachové molekuly zachycuje a později uvolňuje pro chemickou analýzu. Profesor Strlič ale nechtěl zůstávat jen u přístrojového zkoumání pachů, a tak nechal několik členů týmu vycvičit profesionály k čichovému posuzování vzorků.

Jedním z „čichačů“ byla Cecilia Bembibreová z Londýnské univerzity, archeoložka a odbornice na senzorický výzkum historických nálezů. Možnost osobně vyzkoušet vůně mumií ji nadchla: „Už jen ta představa, že můžete přiložit nos k malé trubičce a cítit mumifikované tělo s historií dlouhou 3500 let… a pak závan něčeho neuvěřitelně povědomého… některé vůně byly opravdu důvěrně známé.“.

Sladce dřevitá vůně

Co tedy trénované nosy hlásily? Posuzovat měly intenzitu i charakter vůně. Ten byl převážně dřevitý, u šesti mumií čichači narazili na výraznou „kořeněnou“ složku, pět mělo „sladký“ aspekt a tři připomínaly kadidlo.

U některých vzorků ale lidské nosy zaznamenaly také závan zatuchlosti, žluklosti nebo dokonce plísně. Podle Strliče taková směs pachů odpovídá dlouhé cestě mumií staletími od doby, kdy byly nabalzamovány, až po konzervaci, kterou prošly po objevení ve vykopávkách.

Preciznější chemická analýza pak měla pomoci k roztřídění pachových molekul podle jejich původu. Využili k tomu plynovou chromatografii, hmotnostní spektrometrii a také olfaktometrii, což je elektronický „nos“ k posuzování pachů.

Výsledky ukázaly, že pachové složky mají čtyři hlavní zdroje, zdaleka tedy nešlo jen o materiály používané během procesu mumifikace. Do těkavých látek z balzamovacích olejů, vosků a mastí se mísily pozdější pachy konzervačních prostředků používaných k ochraně mumií před rozkladem a škůdci.

Byly dvou různých kategorií. U těch starších šlo o syntetické látky, jako je naftalen známý z kuliček proti molům. Ty se ale časem přestaly používat, protože svou toxicitou škodily i konzervátorům, a nahradily je rostlinné oleje s repelentním a antimikrobiálním účinkem.

Ty ale pro výzkumný tým leckdy vytvořily těžko rozluštitelnou hádanku – některé z těchto olejů se totiž používaly také při balzamování, a tak bylo složité odlišit jejich původ. Borovicové aroma látky zvané alfa-pinen mohlo být stejně tak pozůstatkem oleje používaného v minulosti jako konzervátorského ošetření.

Vitríny chrání lépe než sarkofágy

A pak tu byla čtvrtá kategorie, která současně poukazovala na zhoršující se stav mumií, v nichž postupoval bakteriální rozklad a plesnivění. Tyto procesy mnohdy začaly nebo se zhoršily při objevení mumie a jejím převozu z místa vykopávek.

Ovšem ne všechny těkavé látky, které vznikají jako produkt rozkladu, jsou cítit nelibě, a ne všechny mají jednoznačný zdroj. Proto i v této kategorii docházelo k nejasnostem a překrývání původu. Jako příklad uvedl profesor Strlič sloučeninu zvanou nonanal, která voní jako kombinace vosku a pomerančové kůry.

Pocházet mohla jak z původního mumifikačního procesu, tak i biologického rozkladu. Podle Strliče by bylo zajímavé porovnat výsledky, k nimž došli, s analýzou mumií, které neprošly žádným novodobým ošetřením proti rozkladu. Část nejednoznačností by se tím zřejmě vyřešila.

Obohacení expozic

Výzkum nerozšířil jen znalosti archeologů, ale rýsují se i jeho praktická využití. Muzea by mohla postup upravit a využít k monitorování stavu mumií. „Zachycený zápach by prozradil například plíseň rostoucí hluboko v textilii daleko dříve, než by se její viditelné stopy objevily na povrchu zabalených ostatků těla,“ říká Strlič.

Sám se svým týmem zatím pracuje na jiném projektu. Snaží se vytvořit napodobeninu sladce dřevité vůně mumií, která by sloužila jako doplnění muzeálních expozic. Návštěvníkům by tak nabízeli multismyslový zážitek, který by prohloubil porozumění staroegyptským rituálům a procesům mumifikace.

Autorka: Kateřina Pavelcová