Kůň Převalského je považován za jediný do současnosti přeživší druh divokého koně. Ve volné přírodě byl téměř vyhuben na přelomu 60. a 70. let 20. století, přežil jen díky péči zoologických zahrad a mezinárodní spolupráci.

Významnou roli v tom sehrála i ZOO Praha. Koně žijící v zoo pocházejí pouze ze 13 předků, ke zvýšení diverzity druhu nyní přispívají dvě klonovaná hříbata..

Koně Převalského (Equus przewalskii) kdysi obývali kamenité stepi a polopouště střední Asie, zejména na pomezí dnešního Mongolska a Číny. Od domestikovaného koně se liší zavalitější postavou a kratšími končetinami.

Mají plavou barvu srsti, mohutnou hlavou s bílým okolím nozder, vztyčenou hřívu a krátké žíně. Na délku měří asi 220 až 280 cm, v kohoutku asi 130 cm, váží mezi 200 a 350 kg. V době, kdy ve stepích došlo k rozvoji pastevectví, je pastevci začali vyhánět jako potravního konkurenta svých stád dobytka a vybíjet je.

Poslední skutečně divoký kůň Převalského byl spatřen v roce 1969 v Mongolsku, v 80. letech byl pak ve volné přírodě prohlášen za vyhynulého. Současnou populaci, která v roce 2017 čítala 2010 kusů, tvoří potomci 13 hříbat ze skupiny 53 koní odchycených mezi roky 1899 až 1902 ve volné přírodě, kteří byli distribuovány do zoologických zahrad.

Až 70 % jich pak má „pražského“ předka. ZOO Praha chová koně Převalského od roku 1921 a od roku 1959 vede celosvětovou plemennou knihu tohoto druhu.

Je kůň Převalského předkem koně domácího?

Kůň Převalského bývá považován za přímého předka dnešního koně domácího (Equus caballus). Ovšem rozvoj molekulární genetiky na počátku 21. století umožnil hlubší srovnávací studie, které sice ukázaly značnou podobnost obou druhu, odhalily však i významné rozdíly mezi nimi.

Kůň Převalského sice může hybridizovat s koněm domácím, přičemž potomci zůstávají plodní, ovšem u koně Převalského je karyotyp tvořen 66 chromozomy, což je nejvíce ze všech koňovitých, zatímco u koně domácího je chromozomů pouze 64.

Analýza DNA rovněž vyvrátila, že by kůň Převalského byl přímým předkem domestikovaných koní. Oba druhy jsou si tedy velmi blízce příbuzné, přičemž v minulosti pravděpodobně docházelo k jejich spontánnímu křížení.

K oddělení jednotlivých populací zřejmě došlo zhruba před 38 000 až 72 000 lety. Ovšem ze studie zveřejněné v roce 2018 v časopise Science vyplývá, že podle DNA archeologických nálezů byli koně Převalského již kdysi domestikováni v Kazachstánu, ovšem poté opět zdivočeli, a tedy že žádní skutečně divocí koně již nežijí.

Klonovaná hříbata se mají k světu

Šlechtitelský program, jehož cílem se posléze stal návrat těchto „divokých“ koní do volné přírody, započal v roce 1959. Nesl s sebou závažné problémy s příbuzenskou plemenitbou vyplývající z velmi malé původní populace, proto byl do genofondu zaveden malý počet domácích koní.

Do volné přírody, konkrétně do mongolského národního parku Hustai, byli koně navráceni poprvé v červnu roku 1992, jednalo se o pražské koně. Následně byla další stáda reintrodukována v Číně, Maďarsku, Kazachstánu a Rusku.

Od roku 2011 ZOO Praha samostatně organizuje transporty do západního Mongolska pod názvem Návrat divokých koní.

V roce 2018 započala San Diego Zoo Wildlife Alliance spolupráci s klonovací společností ViaGen Pets and Equine, aby do stávající populace zavedla tolik potřebnou genetickou rozmanitost. Vědci vytvořili dva klonované koně pomocí genetického materiálu od samce zvaného Kuporovic, který zemřel v roce 1998. Jeho dárcovské buňky byly zachovány roku 1980. Byl vybrán, protože byl geneticky nejvzdálenější od všech ostatních samců v plemenné knize koní Převalského, přestože má za předky několik domácích koní.

Druhé hříbě se narodilo v září 2023. Odborníci věří, že tato mláďata zvýší druhovou diverzitu.