Za 60 let cestování do vesmíru už nohy od Země odlepilo celkem 570 lidí, přitom jen 65 z nich byly ženy. Mnozí by za důvod označili křehčí tělesnou schránku slabšího pohlaví – a mýlili by se. Ve skutečnosti jsou astronautky na průzkum vesmírného nekonečně mnohem lépe tělesně i psychicky vybaveny než astronauti..
První ženou ve vesmíru se stala jen dva roky po prvním člověku ve vesmíru v roce 1963 sovětská kosmonautka Valentina Těreškovová (*1937). První Američanka, Sally Rideová (1951–2012), ji následovala až o 20 let později.
Tenkrát žili muži v předsudcích. Dnes víme, že ti nejlepší astronauti mohou být/jsou astronautky…
Pomalý začátek
S prvními testy pro budoucí astronauty přišel uznávaný americký odborník William Randolph Lovelace II. (1907–1960) v 50. letech 20. století. Jeho renomé jej tehdy doslova předcházelo. Už roku 1938 byl coby letecký chirurg požádán, aby vyvinul kyslíkovou masku, jež by skvěle posloužila i v letadlech ve vyšších nadmořských výškách.
Roku 1940 ale obrátil svou pozornost zcela jiným směrem. A to, když poznal pilotku Jacqueline Cochranovou (1906–1980), průbojnou ženu, která pokořila hned několik rychlostních rekordů a roku 1939 dokonce zdolala i výškový rekord.
Efektivní spojení sil
Byl to především vliv Cochranové, který Lovelace v 60. letech popostrčil k vývoji výzkumného programu zaměřeného na schopnosti žen absolvovat kosmické lety. Na své soukromé klinice, jejíž financování měla na starosti Cochranová, v první fázi testoval celkem 25 žen, které musely splňovat přísná kritéria:
Být mladší 35 let, být v dobrém zdravotním i psychickém stavu, vlastnit lékařský certifikát druhé třídy, mít minimálně bakalářský titul, mít hodnocení komerčního pilota FAA nebo ještě lépe… mít nalétáno více než 2000 hodin.
Před samotným zahájením čekalo vybrané adeptky podrobné oční vyšetření, rentgeny i dechové zkoušky. Specialitou bylo vstřikování ledové vody do uší, jež mělo vyvolat závratě. A důvod? Zjistit, jak rychle se kandidátka ze šoku zotaví.
Elitní třináctka
Nakonec bylo vybráno 13 žen, pro něž se vžilo označení Mercury 13. Adeptkami, které zvládly všechny fáze testů, byly i civilní pilotka Geraldyne Cobbová (1931–2019) a Mary Wallace Funková (*1939).
Zatímco prvně jmenovaná obdržela pilotní licenci už v 17 letech a o dva roky později už vyučovala mladé muže, Funková byla šéfpilotkou Kalifornské letecké služby. Testování však dostalo stopku kvůli odepření přístupu k testovacímu zařízení v americké Pensacole.
Tento radikální řez nakonec vyústil v poměrně komplikovaný spor, jež roku 1962 skončil až ve Sněmovně reprezentantů. Cochranová společně s další pilotkou Jane Briggsovou Hartovou (1921–2015) obvinili NASA z diskriminace, která ještě ale neměla oporu v zákoně.
Špatná reklama
Bohužel pro horlivou „třináctku“ skončila pře v jejich neprospěch. NASA totiž v té době disponovala předpisy, jež něžnému pohlaví ve snu podívat se do vesmíru doslova bránila. Jedinou možností, jak se k elitnímu povolání dostat, bylo studium na vojenské letecké škole – to však bylo dostupné pouze mužům.
Ženám nepomohlo ani prohlášení astronauta Johna Glenna (1921–2016), který označil jejich absenci při náročných letech do vesmíru za společensky v pořádku. „Kdybychom ztratili ženu při kosmickém letu jenom proto, že jsme ji poslali raději místo muže, asi by nás veřejně vykastrovali,“ přitakal mu letový ředitel NASA Gene Kranz (*1933).
Akčnější konkurence
Zatímco NASA bojovala s obviněním z diskriminace, konkurenční Sovětský svaz jednal. Půl roku poté, co úspěšně vyslal do vesmíru Jurije Alexejeviče Gagarina (1934–1968), se rozhodl vydat cestou průlomu – vycvičit ženu, čímž by dal najevo svou převahu.
Jakékoli postranní problémy a genderová nevyváženost šly stranou. Stejně tak obavy z dopadu na ženský organismus. Mnohem palčivější se ukázala otázka, kde vlastně vhodné adeptky na cestu do vesmíru sehnat.
Po dlouhé rozvaze byly vybrány výsadkářky ze sportovních oddílů čtyř různých aeroklubů.
Zatímco v prvním kole bylo vybráno na 400 kandidátek, posléze byl jejich počet zúžen na 48. Teprve po absolvování všech lékařských, fyzických a psychologických vyšetření vzešla „elitní“ pětice jmen – Žanna Jorkinová (1939–2015), Taťjana Dmitrijevna Kuzněcovová (1941–2018), Valentina Ponomarjovová (*1933), Irina Solovjovová (*1937) a Valentina Těreškovová.
Půlroční dril
Vybranou skupinku posléze čekala intenzivní půlroční příprava sestávající z teoretických i praktických výcviků, seskoků padákem, zlepšování fyzické kondice nebo výcviku na trenažérech. Do poslední trojice se „probojovala“ Solovjovová, Ponomarjovová a Těreškovová.
O „vítězce“ pak rozhodla propaganda. Nikita Chruščov (1894–1971) na základě fotografií a životopisu vybral právě Těreškovovou, kterou generálporučík letectva Nikolaj Petrovič Kamanin (1908–1982) označil za „Gagarina v sukni“. Teprve 26letá sportovní parašutistka měla tehdy za sebou 78 seskoků.
Zkreslená realita
Ostře sledovaný let byl naplánován na 16. června 1963. Pár minut před startem byla Těreškovová nervózní, měla vyšší tlak i pulz. Samotný start Vostoku 6 a vstup do stavu bez tíže absolvovala bez větších potíží – dokonce lépe než jiní mužští kolegové.
Zatímco propaganda vykreslila její zkušenost jen v superlativech, první sovětská kosmonautka v raketě potají zvracela a neustále plakala. Stěžovala si také na bolesti a v nepravidelných intervalech usínala.
Účel byl však splněn. Celý svět byl počinem SSSR doslova šokován, a „ženské vesmírné závody“ byly odstartovány.