Víte, že k usmrcení člověka stačí pouze 1 – 5 miligramů akonitinu, jedovatého alkaloidu obsaženého v Oměji šalamounku (Aconitum napellus)? Ten je považován za jednu z nejjedovatějších rostlin Evropy a jeho oddenky obsahují akonitinu až 3%.
Za nejjedovatější rostlinu na světě je však považován skočec obecný Ricinus communis. Gram prudce jedovatého ricinu je 6000x jedovatější než kyanid a 12 000x jedovatější než jed chřestýše. Dávka ricinu o hmotnosti jediného zrnka soli okamžitě usmrtí 80 kilového člověka.
Skočec plný děsivého jedu
Skočec patří do rodu dvouděložných, čeledi pryšcovitých. V našich podmínkách dorůstá skočec asi dvoumetrové výšky, v tropech a subtropech až pěti metrů. Ricín v něm obsažený je silně toxická bílkovina, působící smrtelně na buňky. Jen jediná molekula ricinu, vpravená do buňky, zničí 1 500 ribosomů (částí buňky) za minutu. Ricínovým jedem, který byl nanesen na špici deštníku, byl například v roce 1978 v Londýně zavražděn bulharský disident Georgij Markov. Ricín způsobuje pomalou a bolestnou smrt s postupným zhroucením oběhové soustavy a otravou krve. Proti tomuto jedu neexistuje žádný protijed. Během války v zálivu zjistili vyšetřovatelé Spojených národů, že Irák vyvíjel spolu s antraxem, botulinem a aflatoxinem i zásoby ricinu pro možné použití v chemické a bakteriologické válce. Výroba ricinu je velmi jednoduchá a levná.
Oměj – oblíbený jed travičů
Oměj šalamounek je vytrvalá bylina z čeledi pryskyřníkovité, kterou můžeme najít v horských oblastech, zejména u potoků. Má modrofialové květy a vykvétá v bohatých vysokých hroznech. Nejjedovatější jej její oddenek (Radix aconiti), ale jedovatá je ovšem celá rostlina, obsahující diterpenické alkaloidy, zejména akonitin a napelin. Pro svou snadnou dostupnost a rozšíření byl odedávna oměj oblíbenou rostlinou travičů. Jed je tak silný, že dokáže do těla proniknout již při přiložení listů na kůži a způsobuje velké puchýře a otoky. Z oměje se získává především droga akonitin, používaná jako anestetikum – působí proti horečkám, neuralgiím a artritidě. Příznaky otravy se objeví ihned po požití. Celé tělo se ocitne jako v ohni, objeví se zvracení, křeče a ochrnutí. Následují závratě, bolesti hlavy a nepravidelný tep a brzy dojde k zástavě tepu či dechu.
Kulčiba obecná – strom smrti
Lidový název strom smrti je pro kulčibu velmi přiléhavý. Tento východoindický strom z čeledi Loganiacea totiž rodí semínka, obsahující jeden z neprudších jedů – strychnin. Kromě strychninu obsahují semena i prudce jedovatý alkaloid brucin. Čistý alkaloid strychnin je silně hořký a náhodná otrava je proto vzácná. Strychnin byl také oblíbenou součástí šípových jedů kurare. V minulosti se používal proti nechutenství, při poruchách krevního oběhu a dokonce jako dopingová látka ve sportu. Dodnes se používá v nástrahách na hubení hlodavců. Strychnin silně dráždí dýchací a kardiovaskulární systém. Při otravě dochází k prudkým křečím a smrt následuje po úplném ochrnutí dýchacího centra.
Pozor na jedovatého všiváka!
Ne, nejde o nadávku. Všivák je jeden z lidových názvů pro bolehlav plamatý (Conium maculatum), který patří k těžkým uspávacím jedům. Z celé řady alkaloidů, které bolehlav obsahuje, je nejnebezpečnější zejména coniin. Jedovatost rostliny se zvyšuje směrem na jih, čím má více slunce, tím je jedovatější. Otrava se projevuje postupnou obrnou kosterního svalstva, sliněním, zvracením, bolestmi břicha, ztíží se polykání a dýchání. Smrt nastává zadušením. Bolehlav užívali například Řekové k popravám a byl jím otráven i Sokrates. Nebezpečené je i pouhé vdechování výparů rostliny.
Rulík- rostlina stvořená ďáblem
Rulík zlomocný (Atropa belladonna) je až 150 cm vysoká vytrvalá bylina s velkými vejčitými listy. Pochází z Evropy, ale rozšířila se i do Asie a Afriky. Má zelenavé nebo hnědofialové zvonkovité květy a plody jsou lesklé černé bobule. Ty jsou zrádné zejména pro děti, jimž někdy připomínají lesní plody. Ke smrti dítěte stačí snědení tří až čtyř těchto bobulek, dospělého zabije trojnásobek. Jedovatá je celá rostlina, která obsahuje alkaloidy atropin, hyoscamin, skopolamin a belladonin. Při otravě se dostaví sucho v ústech, zarudnutí a zrychlený tep. Následují silné křeče a smrt.
Tis – náš nejjedovatější strom
Tis červený (Taxus baccata) si vybírá své oběti rovněž zejména mezi dětmi, které ochutnají jeho jehličky. Tis je stále zelený strom s červenohnědou kůrou, dosahující výšky až 25 metrů. Jedovatá je celá rostlina. Najdeme ho téměř všude jako okrasnou dřevinu. Podle lidové moudrosti se lidem nedoporučoval ani spánek pod tisem, protože jeho výpary by mohly údajně spáče otrávit. Nejbohatší přírodní výskyt tisu červeného je v Harmanecké dolině na Slovensku, kde roste na 200 000 exemplářů. Tis obsahuje srdeční jed taxin. Otrava se projevuje zvracením, průjmy, závratěmi, nepravidelným tepem a ztíženým dýcháním.
Jak působí rostlinné jedy?
Působení rostlinných jedů na lidský organismus je značně různorodé. Nejčastěji působí jedy na následující orgány: nervový systém, dýchací ústrojí, srdce, krev, játra, trávicí trakt, ledviny. Jedy mohou ovlivňovat i funkci svalů, způsobovat poškození mozku a nervového systému. Častým průvodním jevem otravy je zneprůchodnění dýchacích cest, zvracení, bolesti břicha, křeče.
Kde bychom jedy nečekali?
Celá řada jedovatých rostlin je využívána jak v lidovém léčitelství, tak v odborné medicíně a účinky mnohých z nich jsou známy již od pradávna. U všech ale platí zásadní pravidlo, že by neměly být v žádném případě užívány bez lékařského dozoru. Pokud se podíváme blíže na účinky jedovatých rostlin, je hranice mezi lékem a jedem velmi vratká. Překročení dávky o několik miligramů už může přivodit těžké zdravotní komplikace, či dokonce smrt. Například náprstníkové glykosidy jsou srdeční jedy, které způsobí zástavu srdeční činnosti. Mezi tyto srdeční jedy patří například i jedovaté látky konvalinky, hlaváčku, oleandru a dalších.
Na centrální nervovou soustavu zas působí alkaloidy durmanu, blínu, rulíku. Ledviny ohrožují některé silice a pryskyřníkovité rostliny. Játra mohou být poškozena jedovatými látkami starčeku. Pro mnohé bude možná překvapením, že jedovaté látky obsahují i nám tak dobře známé a běžně používané zeleniny a koření, jako petržel, pelyněk, routa vonná, či rozmarýn.
Pozor na alergie!
Toxické látky v rostlinách mohou rovněž způsobit silné alergie, často dráždí pokožku, sliznice, způsobují puchýře, záněty a otoky. Většinou však jde v našich podmínkách o podráždění dočasná, ale nepříjemná. Nejčastěji se můžeme setkat s nepříjemnou kopřivou prvosenkou, čemeřicí, vlaštovičníkem, břečťanem, chmelem či bolševníkem. Výjimkou nejsou ani alergie na okurky, tykve, melouny, tabák, pelargónie, chryzantémy a dokonce i mrkvovou nať. Kromě postižení místního se u přecitlivějších jedinců můžeme setkat s celkovými alergickými reakcemi, záněty, horečkami, kopřivkou a otoky celého těla.
Za tajemstvím jedu kurare
V první řadě je třeba vyvrátit všeobecně rozšířený omyl, že kurare je název pro jed, pocházející z určité rostliny. Kurare, neboli šípový jed může obsahovat až 30 různých látek, způsobujících ochrnutí a k jeho výrobě je třeba poměrně složitých postupů. Jeho výroba je známa u celé řady kmenů domorodých indiánů v Jižní Americe a každý z nich má své vlastní postupy při výrobě kurare, používány jsou i různé látky.
Zvláštní stanovení kursu
O tom, že kurare je mezi indiány nesmírně ceněno hovoří i ta skutečnost, že je často používáno ke směně za zboží, či jako platidlo. Přitom se jeho cena liší podle účinků jedovaté látky. Existují například svědectví o hodnocení kurare podle toho, jak účinkuje na opice. Ubohá zvířata se stávají pokusnými testovacími objekty. Pokud je opice zasažena šípem a přeskočí z jednoho stromu na druhý a pak padne mrtvá, jde o nejkvalitnější „kurare jednoho stromu“. Pokud přeskočí dva stromy, jde o „kurare dvou stromů“. Nejslabší je „kurare tří stromů“, které se používá jen k uspání zvířat, jež chtějí domorodci dále například chovat v zajetí.
Jak kurare zabíjí?
Při proniknutí kurare do krevního oběhu se rychle dostanou účinné látky do míst, zvaných neuromuskulární spojení a způsobí blokování přenosu podnětů z nervů na svaly. Ochrnutí přejde velmi rychle z končetin do hrudi a protože příslušné svaly přestanou pracovat, zastaví se dýchání a tím i přísun kyslíku do mozku. Oběť pak velmi rychle ztratí vědomí a umírá. Je zajímavé, že při požití ústy je kurare naprosto neškodné, mnohdy je v malých dávkách indiáni užívají jako léku. V ústech nebo v zažívacím traktu však nesmí být sebemenší ranka, jinak hrozí rychlá otrava. Další zajímavou vlastností kurare je to, že neztrácí svoji účinnost ani po desítkách let. Jsou známy i případy, kdy došlo k poranění šípem, jehož hrot byl otráven kurare, po více než třiceti letech a účinky byly stejné, jako u čerstvého jedu.
Liána plná jedu
Základem pro výrobu klasického kurare je extrakt z liány Chondodendron tomentosum. Liana je rozeznatelná podle svého plochého tvaru, srdčitých listů a hroznů protáhlých fialových plodů. Liána se většinou rozseká na asi 30 centimetrů dlouhé kusy, které se pak používají k extrakci. Už v roce 1943 se podařilo anglickým chemikům izolovat z kurare účinný alkaloid d-tubokurarin, který je dodnes základem většiny přípravků z kurare, používaných dnes i v medicíně.
Jed zachraňuje životy
Účinků kurare, způsobujících ochabnutí svalstva se dnes užívá při léčbě celé řady onemocnění, zejména u pacientů trpících spastickou paralýzou, při různých typech ochrnutí, při roztroušené skleróze, či Parkinsonově nemoci. Samotné kurare není za lék považováno, ale bývá součástí celé řady preparátů. Používá se i při operacích např. dutiny břišní, kdy uvolňuje svaly a lze nasadit nižší dávky anestetik, při těžkých porodech, operacích očí, nebo při prostém vyoperování mandlí.
Slunce jako nepřítel při otravě
Při otravách rostlinnými jedy může dojít i ke zvýšení fotosenzibility organismu, tedy ke zvýšení citlivosti na sluneční světlo. Takzvané fototoxické, nebo fotosenzibilizující látky obsahuje řada rostlinných jedů. Jejich působením dochází ke změnám molekul v organismu a fotodynamická látka, pokud se dostane do oběhu, putuje až do kůže. Tam je pak aktivována slunečním zářením. Jde o tzv. primární fotosenzibilizaci.
