Tvář naší planety je na mnoha místech „poďobaná“, jako kdyby ji trápil nějaký nepříjemný kožní problém. Velkou část takových jizev jí způsobili nejrůznější vesmírní tuláci (meteority, komety), stopy po nich však již většinou přikryl čas. Často do ní však neuvěřitelně hluboké a zajímavé jizvy vyryl i člověk díky své touze po nejrůznějších surovinách. A kde na světě leží ty nejzajímavější?
Povrchové doly jsou sice důležité pro energetiku či jako zdroje surovin, za oběť jim však často padnou cenné přírodní či architektonické památky, nezřídka i celá města. U nás máme s pojmem povrchový důl spojenou především těžbu hnědého uhlí v Mostecké či Sokolovské pánvi. Za takový důl však můžeme považovat i mnohem běžnější typ dobývání surovin – lom či písník, které nalezneme v blízkosti snad každého města. Jak rozsáhlé doly, tak lomy či písníky však nemusíme jen odsuzovat. Drobné „ukousnutí“ části kopce či vyhloubení umělé jámy, následně často zaplavené vodou, může sehrát významnou – a dlužno říci, že i pozitivní roli – při tvorbě krajiny. Z takových umělých zásahů pak profituje nejen člověk, ale i řada organismů, kterým takové zásahy připravují nové domovy. Řadu takových lomů však můžeme bez rozpaků považovat za krásné. 21. STOLETÍ pro vás připravilo přehled těch, které se však za žádné „drobné ukousnutí“ považovat nedají.
1. The Big Hole v Jižní Africe
Kde jej nalezneme: nedaleko města Kimberley v Jihoafrické republice
Co se zde těžilo/těží: diamant
Rozměry: průměr 463 m, hloubka 240 m
O významu jihoafrického města Kimberley pro těžbu diamantů vypovídá mimo jiné i světově uznávaný název pro diamantonosnou horninu – kimberlit. Těžba těchto vzácných minerálů zde probíhá prakticky nepřetržitě od roku 1867, kdy zde byla objevena první ložiska. První kopnutí do půdy, které dalo základ budoucímu lomu „Big Hole“ čili „Velké díře“, bylo provedeno v roce 1871. Do roku 1914 se převážně černošským dělníkům podařilo vykopat jámu hlubokou 240 m, která byla ve své době nejhlubší jizvou na povrchu Země, vzešlou z lidské ruky. Právo nárokovat si titul nehlubší jámy, vyhloubené člověkem, sice v roce 2005 zpochybnil historik Steve Lunderstedt (prvenství podle něj patřilo dalšímu jihoafrickému diamantovému dolu Jagersfontein Mine), do dnešní doby je však tento titul stále užíván jako vábnička pro turisty. Za dobu aktivní existence dolu se z něj podařilo získat 2720 kg surových diamantů. Po vyčerpání byl důl částečně zasypán sutí a později bylo jeho dno zaplaveno vodou. Jeho současná hloubka až k hladině je proto 175 metrů.
2. Kalgoorlie Super Pit v Austrálii
Kde jej nalezneme: jih státu Západní Austrálie
Co se zde těžilo/těží: zlato
Rozměry: délka 3,5 km, šířka 1,5 km, hloubka 360 m
Obří zlatý důl Kalgoorlie Super Pit nalezneme poblíž města Kalgoorlie-Boulder ve spolkovém státě Západní Austrálie, asi 550 km východně od hlavního města Austrálie Perthu. Obří jáma, která je dnes největším zlatým povrchovým dolem Austrálie, byla původně pouze soustavou řady podzemních šachet. Když už byla zlatonosná hornina jednotlivými šachtami proděravělá jako sýr ementál, rozhodli se v roce 1989 majitelé dolu, že pro ně bude výhodnější nadloží odstřelit a z dolů hlubinných vytvořit jeden důl povrchový. Super Pit je dolem skutečně zlatým, a to jak doslova, tak v přeneseném smyslu. Jeho hlavním artiklem je pochopitelně zlato. Zlatonosné vrstvy ve formě telluridu (tedy sloučeniny zlata s prvkem tellurem) se nacházejí mezi vrstvami minerálu pyritu, od něhož musí být následně mechanicky odděleny. Výtěžnost dolu je obrovská. Od prvního nálezu zlata, který zde učinil Ir Paddy Hannan v roce 1893, dal důl celých 1550 tun zlata, v posledních letech se jeho produkce ustálila zhruba na 28 tunách čistého kovu ročně. Nádherná scenerie lomu však láká i početné turisty. Zvídaví návštěvníci mohou každým dnem pozorovat odstřely horniny a jednou za měsíc mohou navštívit i samotný vnitřek dolu, aby si zblízka prohlédli, jak dobývání zlata vypadá.
3. Ekati Diamond Mine v Kanadě
Kde jej nalezneme: v Severozápadních teritoriích v Kanadě
Co se zde těžilo/těží: diamanty
Rozměry: průměr 950 m, hloubka 370 m
Důl Ekati bychom mohli považovat za jakéhosi „staršího bratříčka“, v podstatě téměř dvojče dolu Diavik. Stejně jako on je produktem kanadské „diamantové horečky“ z konce minulého století. Od Diaviku se také nachází, co by kamenem dohodil – pouhých 20 km na sever nedaleko břehu jezera Lac de Gras. Celá oblast v okolí jezera a zejména pod jeho dnem je totiž protkána diamantonosnými kimberlitovými žílami, které do dávných prekambrických hornin, starých asi 2,5 miliardy let, „injikovala“ před asi 55 miliony let sopečná činnost. I když byl důl otevřen poměrně nedávno, teprve v roce 1998, náleží mu titul nejstaršího diamantového dolu na území Severní Ameriky. Patří mu však i další prvenství – je také nejrozsáhlejším dolem na světě, který kombinuje povrchovou těžbu s těžbou hlubinnou. Kromě obrovité povrchové jámy a dalších pěti menších v jejím okolí zde totiž nalezneme ještě hlubinné doly s roztomilými názvy Koala a Panda. V průběhu let 1998–2008 se zde podařilo vytěžit okolo 8000 kg surových diamantů. Diamantová horečka tedy bude v Kanadě jistě ještě nějaký čas pokračovat.
4. Diavik Diamond Mine v Kanadě
Kde jej nalezneme: v Severozápadních teritoriích v Kanadě
Co se zde těžilo/těží: diamanty
Rozměry: průměr 900 m, hloubka 375 m
Diamantový důl Diavik, který nalezneme asi 300 km severně od hlavního města provincie Severozápadní teritoria – Yellowknifu, je mezi povrchovými doly skutečným nováčkem. První geologické průzkumy oblasti byly zahájeny v roce 1992, první těžba zde byla zahájena až v roce 2003. Tím však výčet zajímavostí dolu zdaleka nekončí. Jeho specifika mají původ v tom, že důl leží vlastně na ostrově o rozloze asi 20 km2 v jezeře Lac de Gras, ztraceném v pláních kanadské tundry. Jeho spojení s vnějším světem je pro pěší či automobily možné pouze v zimě, kdy voda zamrzne. Zbytek dopravního provozu obstarává přilehlé letiště s přistávací dráhou, dlouhou 1596 m, na kterém běžně přistávají dopravní letadla střední velikosti typu Boeing 737. V současnosti dává důl okolo 1600 kg surových diamantů ročně. Vlastníci dolu odhadují, že těžba by se zde měla vyplatit po dobu 16–22 let.
5. Minera Escondida v Chile
Kde jej nalezneme: v severním Chile
Co se zde těžilo/těží: měď, zlato, stříbro
Rozměry (většího Zaldívarova dolu): průměr 1,3 km, hloubka 400 m (od okraje těžební jámy na její dno)
Dalším z chilských měděných gigantů je důl Minera Escondida v poušti náhorní planiny Atacama na severu Chile. V současné době neohrozitelně trůní na první příčce žebříčku nejproduktivnějších měděných dolů světa. V roce 2007 se jeho roční produkce vyhoupla na celých 1,48 milionů tun, s nimiž tvoří 9,5 % světové produkce mědi a celých 26 % celkové produkce měděné velmoci Chile. Španělský název dolu, Escontida, naznačuje také ledascos o tom, jak vlastně důl vypadá. Slovo „econtida“ znamená totiž „schovaný“. Hlavní těžební jáma je totiž skutečně prakticky schovaná pod vrstvou z těžebního hlediska bezcenného nadloží. Dnes se zde nacházejí dvě obrovské těžební jámy. Stařší a větší z nich je takzvaný Zaldívarův důl, otevřený v roce 1991, mladší Escondida Norte, otevřený v roce 2005, se nachází jen několik set metrů východním směrem od něj. Kromě mědi dávají oba doly také nezanedbatelné množství zlata a stříbra.
6. Grasberg Mine v Indonésii
Kde jej nalezneme: indonéská část ostrova Nová Guinea
Co se zde těžilo/těží: zlato, stříbro, měď
Rozměry: průměr 1,2 km, hloubka 480 m
Grasberg Mine v západní části ostrova Nová Guinea v provincii Papua, která dnes spadá pod správu Indonésie, trůní hned několika na čelních příčkách světových žebříčků. Jedná se o největší povrchový zlatý důl na světě a třetí největší důl měděný. Podle posledních známých údajů, které jsou k dispozici za rok 2006, činí roční objem těžby 610 800 tun mědi, 174 tun stříbra a 58 tun zlata. Obrovské je také nasazení a efektivita práce, která prakticky nikdy neustává – pracuje se 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a 365 dní v roce. Není také divu – výstavba dolu byla skutečně nákladná. Probíhala celých 5 let a stála okolo 1 miliardy dolarů. Obrovská efektivita celého komplexu dolů je o to více ohromující, že se nachází v dosti nepříznivém prostředí v nadmořské výšce mezi 2500 a 4270 m. n. m. Přístupové cesty pro těžkou techniku se proto klikatí horským terénem a schopnosti řidičů vozidel často připomínají spíše schopnosti čarodějů. Kvůli své komplikované pozici a obrovskému tempu a objemu těžebních prací je však tento důl i trnem v oku ekologů. K životnímu prostředí jsou nešetrné nejen samotná těžba a doprava, ale důl má na svědomí také poměrně časté sesuvy půdy a také znečištění půdy a podzemních vod, způsobené chemikáliemi, užívanými při těžbě.
7. Důl Mir v Rusku
Kde jej nalezneme: Sacha (Jakutsko) na Sibiři
Co se zde těžilo/těží: diamanty
Rozměry: průměr 1,2 km, hloubka 525 m
Sibiřské kimberlity jsou horninami na diamanty výjimečně bohaté. Vytěžené kameny jsou také neobvykle velké a mají velmi dobrou kvalitu. Není proto divu, že se na Sibiři rozrostly diamantové doly jako houby po dešti. Sibiřská diamantová horečka má na svědomí i další hlubokou jizvu na tváři země – důl Mir, zvaný někdy též Mirna. Tento důl, který je dnes největším z ruských dolů a druhým největším diamantovým dolem na světě, byl založen v roce 1957. Na diamanty nejbohatšími byly svrchní vrstvy dolu, které dávaly celé 2 tuny diamantů ročně. Čím hlouběji se dělníci zanořovali, tím výnosnost těžby klesala. V roce 1980 zde byl přesto nalezen největší ruský diamant o váze 68 gramů. Tento drahokam vstoupil do historie pod zvláštním, dnes již téměř komickým názvem. Na počest politického hitu sezony byl pojmenován „26. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu“.
8. Důl Udačnaja v Rusku
Kde jej nalezneme: Sacha (Jakutsko) na Sibiři
Co se zde těžilo/těží: diamanty
Rozměry: hloubka 600 m
Ruská republika Sacha je sice největší ze všech republik Ruské federace, její řídké osídlení však ledascos napovídá o přírodních poměrech, které zde panují. Sibiřské modřínové lesy a bažinaté pláně na dlouhá zimní období zamrzají a místní řídká populace musí proto těžit zejména z krátkého léta. Ačkoliv nese tato republika název po svých původních obyvatelích Saších (rusky Jakutech), dnes na jejím území převažují obyvatelé ruské národnosti. Právě ruští geologové zde v průběhu 50. let minulého století objevili diamantonosné horniny kimberlity, díky nimž vypukla na Sibiři diamantová horečka. Rusko se tak podílí na celosvětovém trhu s diamanty celými 21 procenty. Jedním z největších ze sibiřských povrchových dolů je dnes důl Udačnaja, který se nachází jen velmi těsně pod polárním kruhem. Naleziště diamantů zde bylo poprvé objeveno v roce 1955. V letošním roce však plánuje ruská společnost Alrosa povrchovou těžbu opustit a věnovat se pouze hlubinné těžbě.
obrázek hledat pod: Udachnaya pipe
9. Chuquicamata v Chile
Kde jej nalezneme: v severním Chile
Co se zde těžilo/těží: měď, molybden
Rozměry: délka 4,3 km, šířka 3 km, hloubka 850 m
Slovo Chile je ve světě obchodníků s nerostnými surovinami prakticky synonymem slova měď. Tento hnědavý kov tvoří dnes asi 1/3 z celkového objemu zahraničního obchodu tohoto jihoamerického státu. Měď se zde těží průběžně již od příchodu prvních španělských kolonizátorů, a není proto divu, že zdejší doly patří k největším na světě. Patří k nim i důl Chuquicamata v severní části Chile, kterému místní neřeknou jinak než „Chuqui” (čti: „čuki”). Tato obrovská „díra v zemi” byla po léta největším měděným dolem světa. Co do roční produkce byl tento kolos sice předstižen dalším chilským měděným dolem Minera Escondida, z hlediska absolutního objemu těžby je však jeho primát stále neohrozitelný. Od roku 1915, kdy byl důl otevřen, až do roku 2007 zde bylo vytěženo 29 milionů tun mědi a zdá se, že zásoby nejsou ještě zdaleka vyčerpány. Vedle mědi je „Chuqui” také jedním z nejbohatších světových nalezišť kovu molybdenu, který se využívá zejména při výrobě vysoce kvalitních ocelí.
10. Bingham Canyon Mine ve Spojených státech
Kde jej nalezneme: stát Utah ve Spojených státech
Co se zde těžilo/těží: měď, zlato, stříbro, molybden
Rozměry: průměr 4 km, hloubka 1,2 km
Absolutním vítězem mezi pomyslnými jizvami, které do tváře Země vyryl člověk, je důl Bingham Canyon, známý též jako Kennecott Copper Mine ve Skalistých horách v americkém státě Utah. Měď zde začali potomci prvních mormonských kolonizátorů, mezi které patřil i Erastus Bingham, po kterém je údolí pojmenováno, systematicky těžit v roce 1906. Brzy po otevření dolu zde vypukla měděná horečka – zaměstnání zde nalezli nejen rodilí Američané, ale i řada přistěhovalců z Evropy. Ve 20. letech zde bylo zaměstnáno již okolo 15 tisíc lidí nejrůznějších národností, dnes zde pracuje zhruba 1400 lidí. Mezi lety 1906–2004 vydal důl skutečně obrovité množství surovin. Odhady se pohybují na 17 milionech tun mědi, 386 tisících tun molybdenu, 5900 tunách stříbra a 715 tunách zlata. Od roku 1966 je důl zapsán v seznamu Národních historických památek Spojených států. Pravidelné prohlídky, které trvají okolo 2 hodin, údajně zanechávají na návštěvnících nesmazatelný dojem.
