Domestikace koní byla jedním z úspěchů doby bronzové, který přinesl lidem mnoho pozitivních změn. Ovšem mezi zkrocením divokých koní a jejich osedláním uběhl nějaký čas. Díky zkoumání genetických mutací v koňské DNA mohli nyní vědci určit nejen kdy k těmto událostem došlo, ale i jaké geny se na tom podílely….

Arabské přísloví praví: „Pohled na svět je nejkrásnější, když prochází mezi ušima koně“. Než se však člověk mohl vyšvihnout na koňský hřbet, nějakou dobu to trvalo. Nutnou podmínkou totiž nebyla jen samotná domestikace zvířete, ale i genetické modifikace, které umožnily, aby koňský hřbet udržel váhu jezdce.

Už v roce 2021 zjistil Ludovic Orlando, molekulární archeolog z Centra pro antropobiologii a genomiku ve francouzském Toulouse, a jeho tým, na základě studia starověké koňské DNA, že moderní domestikovaní koně pocházeli z jihozápadního Ruska.

K jejich domestikaci došlo před více než 4 200 lety. Stále ale odborníci stáli před nezodpovězenou otázkou, jaké geny se u těchto koňských populací změnily. Ve spolupráci s odborníky z Číny a Švýcarska nyní Orlando a jeho tým analyzovali genomy – kompletní sady genetických informací – pocházející od 71 koní různých plemen a časových období.

Zaměřili se přitom na 266 míst v jejich genomech, aby sledovali historii těchto genů od raného procesu domestikace.

Zkrocení i změna stavby těla

Hned devět z nich vykazovalo silné selekční znaky, což znamená, že vlastnosti, které u koní vytvořily, byly zřejmě cílem lidských chovatelů. Dva geny byly obzvláště zajímavé, protože vykazovaly silný výběr již v rané fázi domestikace koní.

Gen ZPFM1 ovlivňuje hladinu úzkosti u myší a celkovou pohodu u lidí. Tento gen prošel u koní silným výběrem asi před 5 000 lety, což naznačuje, že jedním z prvních kroků v domestikace koní bylo, vcelku logicky, jejich zkrocení.

Jiné místo v genomu, nacházející se poblíž genu zvaného GSDMC, prošlo silným výběrem o něco později, asi před 4 700 až 4 200 lety. Mutace v tomto místě u lidí jsou spojeny s chronickými onemocněními zad a jejich bolestí.

U koní jsou spojeny s poměrem délky těla k výšce. Když vědci provedli pokus na myších, při kterém byl těmto hlodavcům gen GSFMC inaktivován, měly rovnější páteř a silnější přední končetiny.

Člověk na koňském hřbetě

Na základě toho se Orlando a jeho kolegové domnívají, že změny v genu GSDMC mohly změnit způsob pohybu a nesení váhy u koní, aby byli schopni unést lidského jezdce. Během pouhých několika set let se frekvence výskytu varianty tohoto genu prudce zvýšila a ze sotva detekovatelné se stala přítomnou téměř u všech koní.

„To znamená, že lidé měli v úmyslu tuto variantu v populaci častěji zařazovat,“ říká Orlando. Koně s touto mutací měli odhadem o 20 procent více potomků než ti bez ní. „Když něco takového uvidíte, víte, že jste na stopě něčeho, co skutečně změnilo pravidla hry v biologii koní.“.

Díky tomu, že mohli jezdci využívat koně jako „dopravní prostředky“, došlo ke změně nejen lidské přepravy, ale i způsobu vedení války, což významně ovlivnilo historii lidstva. Ačkoliv je gen GSDMC podle všeho důležitým pro rozvoj jezdectví, je podle Orlanda možné, že svoji roli sehrály i jiné geny, případně kulturní inovace, například taktiky interakce s koňmi, které stopy v genomu nezanechaly.

Nicméně považuje za fascinující, že určité genetické vlastnosti koní mohly přispět k úspěchu a rozvoji stepních říší v Mongolsku a Čině, které byly koňmi poháněny. „Sekvenujeme spoustu genomů těchto starobylých koní, abychom pochopili, jaké koně tyto říše vyvinuly, aby vytvořily společnosti, o kterých čteme v historii.“.

Zdroj: ScienceNews