Příroda je plná travičů. Není před nimi úniku, jsou ve vodě, ve vzduchu i na souši, od těch nejdrobnějších, bakterií, až po šestimetrovou kobru královskou. Všichni ale mají jedno společné – v jejich jedech jsou látky, které by mohly nesmírně pomoci při léčení různých nemocí. .

V únoru tohoto roku rozvířila atmosféru v Lakewoodu v americkém státě Colorado šokující zpráva: Monster Gila zabila člověka. Monster Gila je americké označení pro korovce jedovatého (Heloderma suspectus).

Není to had, ale asi půl metru dlouhý ještěr. Oběť, jistý mladý muž jménem Christopher Ward, korovce choval, což je nejen nelegální, protože jsou přísně chránění a chovat se nesmějí, ale také hloupé.

Korovci totiž mají velmi silný stisk čelistí, a když se cítí ohrožení, tak se zakousnou a drží jako buldok. Christopher Ward vzal navíc do ruky notně vyděšené mládě, které se instinktivně začalo bránit tím, že ho kouslo a nepustilo.

Warda drtilo stiskem čelistí celé 4 minuty, což mu bylo osudné. Dostal takovou dávku jedu, že ztratil vědomí. Když se po dvou hodinách probral, dokázal si ještě zavolat záchranku, ale po příjezdu zdravotníků už skoro nereagoval.

Odvezli ho na jednotku intenzivní péče s anafylaktickým šokem, selhávajícím dýcháním, poruchou funkce ledvin a mnoha dalšími potížemi. Po třech dnech v nemocnici zemřel.

Nečekaná smrt

Jeho úmrtí bylo přesto trochu záhadou. I když je jed korovce prudký a zásoba jedových žláz jednoho zvířete by mohla zabít až 5 lidí, kousnutí ve skutečnosti tak nebezpečné není. Je to tím, že korovci nemají jedové zuby jako hadi, jed vypouštějí z váčků u kořenů zubů, takže se mísí do slin.

Proto je účinek nesrovnatelně slabší než u hadího uštknutí. Kousnutí způsobuje hlavně prudkou bolest a otok, někdy krátkodobou ztrátu vědomí, ale úmrtí jsou vzácná. Předchozí smrtelná otrava kousnutím korovce se ostatně v USA odehrála víc jak před 100 lety v roce 1930. Korovec totiž není agresivní a obvykle nemá důvod útočit, navíc je nemotorný.

Přesto je v pouštních oblastech amerického jihozápadu, kde žije, obávanější, než by odpovídalo jeho nebezpečnosti, a opředený lidovými mýty. Traduje se tam, že korovce není možné zabít nebo že mu chybí řitní otvor, proto je uvnitř „celý zkažený a jedovatý“.

Jistou záhadou je i pro biology. Stále ještě není jasné, proč je vlastně vybavený jedem, když ho k lovu svých drobných kořistí nepotřebuje. Z výzkumu jedu ale vyplynulo už koncem 80. let minulého století zajímavé zjištění:

Dokáže udržovat cukrovku pod kontrolou. Tato informace tehdy zaujala mladého newyorského endokrinologa Johna Enga.

Šikovný hormon

Eng narazil na studii Národního zdravotního institutu USA, z níž vyplývalo, že jedy některých plazů, mezi nimi také korovce, mohou spustit obnovu částí slinivky odpovědných za produkci inzulínu. „Pozoruhodné,“ řekl si, a pustil se do hledání podrobností o korovci.

A ty byly ještě zajímavější. Dočetl se, že korovec jedovatý dokáže při dlouhém hladovění, třeba při zimním spánku, zpomalit svůj metabolismus a udržovat vyrovnanou hladinu cukru v krvi, aniž by to mělo nežádoucí dopad na jeho zdraví.

Eng uvažoval, zda to může souviset s jedem zvířete. Za pokus to stálo, a tak si Eng objednal vzorky slin korovce a pustil se do analýz. Měl notnou dávku štěstí, protože živočišné jedy jsou komplikovanou směsí látek, ale Engovi se poměrně rychle povedlo narazit na složku, kterou nazval exendin-4. Jakožto endokrinologa ho nadchla.

Chovala se velmi podobně jako lidský hormon GLP-1, který pomáhá udržovat vyrovnanou hladinu cukru v krvi. Byla vlastně jeho dokonalejší verzí, protože GLP-1 se už po nějakých 2 minutách rozpadá, zatímco exendin-4 zůstával aktivní několik hodin.

Eng okamžitě vytušil, co objevil. Narazil na látku, která může výrazně zlepšit léčbu cukrovky.

Pomáhá i mozku

Engův objev zaujal farmaceuty, a tak se exendin-4 začal testovat pro medicínské využití. Výsledky byly dokonce ještě lepší, než všichni očekávali. Jediná injekce exendinu-4 za den stačila, aby se diabetickým myším normalizovala hladina cukru v krvi.

Už po týdnu léčby bylo prokazatelné zlepšení diabetu. Ale tím dobré zprávy nekončily. Ukázalo se, že exendin-4 také chrání před poškozením buněk produkujících inzulín. Právě jejich poškození vede ke zhoršování cukrovky.

Látka tedy neřešila jen následky nemoci, ale pomáhala zastavovat její postup. Její syntetická verze, nazvaná exenatide, skutečně v prvních dvou desetiletích našeho století zásadně vylepšila léčbu diabetu a stala se jedním z nejúspěšnějších léků na bázi živočišného jedu.

Tím ale příběh exendinu-4 nekončí. V 90. letech v jeho výzkumu pokračovala endokrinoložka Josephine Enagová a objevila, že má zřejmě také příznivé účinky na mozek. Chrání zralé neurony před odumíráním.

Úplné překvapení to nebylo. Výzkumy už nějakou dobu naznačovaly souvislost mezi poruchami metabolismu, kam patří i cukrovka, a degenerací mozku. Proto léky, které zlepšují metabolickou dysfunkci, jsou při testech na buněčných a myších modelech slibné i při neurodegenerativních onemocněních.

Jed, který letos zabil neopatrného chovatele, tedy zná medicína z úplně jiné stránky, kdy zachraňuje zdraví.

Více se dočtete v čísle 11/2024, které vychází 16. 10. 

Autorka: Kateřina Pavelcová