Krátkodobou a dlouhodobou paměť známe všichni. Existuje však ještě jeden typ paměti o jejíž existenci jste do dnešního dne pravděpodobně neměli ani tušení. Jde o paměť senzorickou.

V senzorické paměti je uchovávána po velmi krátký čas veškerá informace z našich smyslů. Skutečně veškerá. Jde o přesný obtisk toho, co vnímáme. Senzorickou paměť má každý náš smysl. Máme tak paměť echoickou na dvě sekundy pro sluchové vjemy, nebo paměť ikonickou pro vjemy vizuální.

Ikonická paměť má trvání přibližně půl vteřiny a po tuto dobu v ní zůstane vrytý obraz, který jste před chvílí vnímali. Máte o existenci senzorické paměti pochybnosti? Experiment vám je rozptýlí.

Američan George Sperling (1934) promítl na zlomek vteřiny dobrovolníkům po třech písmenech ve čtyřech řadách. Celkem tedy dvanáct písmen. Poté je požádal, aby písmena zopakovali. Protože kapacita krátkodobé paměti je pět až devět štěpů, nepřekvapí, že toho účastníci nebyli schopni.

Štěp je takové seskupení informací, které může být v paměti zakódováno jako jedna jednotka. Když si uvědomíte, že písmena F, B a I je zkratka FBI, vlastně tím z více položek učiníte položku jedinou. Pak ale Sperling po promítnutí písmen určil náhodně jednu ze čtyřech řad a participanti měli zopakovat písmena pouze z této řady. Tentokráte se jim to povedlo.

Jak je to možné, když šlo o to zopakovat písmena z řady, kterou se dozvím až po prezentaci písmen, takže to stejně vyžaduje zapamatovat si všech 12 znaků?

Ikonická paměť

Odpovědí je právě ikonická paměť, která uchová veškerou informaci z vizuálního stimulu po dobu půl vteřiny. Když ale měli participanti zopakovat jen jednu řadu písmen, stihli se na tato písmena zaměřit dříve, než se vzpomínka rozložila.

Pak se nabízí otázka, jak došli výzkumníci ke tvrzení, že doba trvání echoické paměti je přibližně dvě vteřiny. Na to nám dá odpověď experiment britské psycholožky Anny Treismanové (1935–2018).

Výzkumnice použila techniku tzv. stínění. Během něj jsou účastníkovi výzkumu do každého ucha pouštěny odlišné zvukové nahrávky. On má za úkol věnovat pozornost pouze jedné z nich a druhou ignorovat. Treismannová použila v experimentu chytrý tah.

Pouštěla účastníkům výzkumu do obou uší tutéž nahrávku, ale do ucha, které mělo být ignorováno ji pouštěla se zpožděním. Toto zpoždění mělo různou délku. Treismannová zjišťovala při jakém nejdelším zpoždění dokážou participanti poznat, že nahrávky jsou ve skutečnosti totožné.

Pokud to dokážou, znamená to, že informace z ucha, které mělo být ignorováno, zůstaly v echoické paměti dostatečně dlouho na to, aby informace z obou uší mohla být spárována. A odpovědí jsou právě dvě vteřiny.

Autor: Martin Burget