Když se hovoří o modré krvi, mluví se zpravidla o krvi šlechtické. Tento historický mýtus je už dnes naštěstí překonaný. Přesto se v přírodě najdou živočichové, kteří modrou krev skutečně mají, a dále zvířata, jejichž krev by se za šlechtickou skutečně dala považovat, je totiž velmi cenná, protože umí zachraňovat lidské životy..

Lidská krev je červená, ale na Zemi existují živočichové, jejichž krev je skutečně modrá. Místo hemoglobinu obsahuje hemocyanin. Ten v sobě má namísto železa měď. V neokysličeném stavu je hemocyainin bezbarvý, v okysličeném modrý až modrofialový.

Vyskytuje se u většiny měkkýšů, včetně hlemýždě zahradního, dále u pavouků, roztočů a štírů, a i u některých korýšů. „Modrou krev“, tedy vlastně krvomízu, měli i vyhynulí trilobiti. Disponují jí i ostrorepi američtí, kteří trilobity vzdáleně připomínají a jejichž krev je cennější než zlato.

Cenná krev amerického ostrorepa

Ostrorep americký je členovec, který žije zejména v Mexickém zálivu a na severu atlantského pobřeží Severní Ameriky. Přezdívá se mu živoucí fosilie, protože jeho historie sahá až do prvohor, Zemi obývá už 450 milionů let.

Modrá krvomíza ostrorepa má díky obsahu mědi dobré antibakteriální účinky, to však není to nejdůležitější. Jeho imunitní systém neobsahuje bílé krvinky. Místo toho se u nich vyskytují buňky zvané amébocyty, které dokáží rozpoznat bakteriální kontaminaci i při velmi nízké koncentraci.

Stačí jim 45 minut, aby detekovaly přítomnost bakterií odpovídající výskytu jednoho zrna písku v bazénu. Lidskému organismu by taková reakce trvala celé dva dny. Této vlastnosti krve ostrorepa se využívá k testování injekčně a nitrožilně podávaných léků, přítomnosti nebezpečných bakterií v inzulinu, kloubních náhradách i na lékařských přístrojích.

Rovněž zajistila, že rovery cestující na Mars jsou bakterií prosté, a tudíž na rudou planetu nezanesou pozemské patogeny. Stejně byly testovány i vakcíny proti covidu.

Ovšem odebírání krve ostrorepů má k humánnosti daleko. Poté, co jsou vyloveni ze svých přirozených stanovišť, je jim do srdce vpravena velká jehla, která jim z těla odebere až 30 % jejich modré krvomízy.

Ta ročně poslouží k otestování přítomnosti bakterií v 70 milionech lidských vzorků. Odebírání krve přitom negativně ovlivňuje množství vajec snášených samicemi ostrorepa, navíc úmrtnost těchto živočichů během odběru se pohybuje od 10 do 30 %.

Nejparadoxnější na situaci přitom je, že již 20 let existuje syntetická náhrada ostrorepí krvomízy, který však zatím v USA nebyla akceptována.

Krev varana je modrozelená

Dalším zvířetem, jehož krev by mohla být nadějí pro lidstvo, je varan komodský. Je to velký ještěr, který obývá indonéské ostrovy. Může dosáhnout délky 2,6 metru a váhy kolem 50 kg. Varaní krev má modrozelenou barvu.

Je to způsobeno vysokou hladinou biliverdinu, zeleného barviva, v jejich krvi. Je vedlejším produktem rozpadu hemoglobinu. U většiny zvířat i člověka se rychle přeměňuje na bilirubin, žlutý pigment. Ovšem varani mají pomalejší metabolismus, což u nich vede k akumulaci zeleného barviva, které dává jejich krvi charakteristickou barvu.

V krvi varanů objevili vědci látky, které by mohly sloužit jako základ pro novou generaci antibiotik. Většina živočichů nosí ve své DNA látky zvané antimikrobiální peptidy, které slouží jako bariéra proti patogenním mikroorganismům jako jsou viry, bakterie, houby a prvoci.

U varanů bylo odhaleno 48 dosud neznámých antimikrobiálních peptidů, přičemž osm bylo účinných v boji proti bakteriím Pseudomonas aeruginosa, často se vyskytujících v prostředí nemocnic, a také proti bakteriím Staphylococcus aureus, způsobujícím nejrůznější infekce, od mírných zánětů až po život ohrožující sepse.

Lama má v krvi miniprotilátky

Do party se k nim může přidat i jihoamerická lama. Její krev sice není modrá, ale je stejně výjimečná jako krev ostrorepa či varana a mohla by pomoci lidstvu v boji proti nejrůznějším nemocem. Obsahuje totiž vedle klasických protilátek i mnohem menší, tak zvané nanoprotilátky, které jsou zřejmě účinnější v boji proti nejrůznějším patogenům.

Cory Brooks, strukturální biolog z Kalifornské státní univerzity ve Fresnu, má za to, že v historii velbloudovitých zřejmě existoval nějaký smrtící virus, proti kterému tyto menší protilátky pomáhaly bojovat.

Říká k tomu: „Pokud tytéž viry infikují jiné přežvýkavce, zvířata onemocní, ale velbloudi jsou v pořádku.“ Ostatně i dnes v sobě mají velbloudovití velkou virovou nálož, která jim ale podle všeho vůbec neškodí.

Podobné nanoprotilátky lze najít i u žraloků, rejnoků a dalších chrupavčitých ryb, kde se vyvinuly zcela nezávisle, zřejmě v reakci na drsné prostředí. Na základě protilátek z lamí krve se podařilo francouzské farmaceutické společnosti Sanofi vyvinout lék na vzácnou krevní poruchu zvanou trombotická trombocytopenická purpura. Soustředí se také na vývoj léků na revmatoidní artritidu a lupus.

Nadějí by měly být nanoprotilátky i při hledání léku na HIV, rakovinu a covid. V minulosti zkoumali vědci jejich účinnost i v boji proti bunyavirům, které by podle varování Světové zdravotnické organizace mohly v budoucnu vést k pandemiím.

Konkrétně se jedná o virus horečky Rift Valley, který napadá hospodářská zvířata v Africe a na Středním východě, přičemž se jím občas nakazí i lidé. A také Schallenberg virus, který u koz a ovcí vyvolává potraty a vrozené vady mláďat.

Když těmito viry vědci nakazili lamy, ty začaly v imunitní reakci produkovat 70 druhů nanoprotilátek, které společně prokázaly účinnosti, při testech na myších, proti oběma virům.