Jako želvušky (Tardigrada) se označují asi 1 milimetr velcí bezobratlí živočichové, žijící v mechu. Přezdívá se jim vodní medvídci a ví se o nich, že jsou prakticky nezničitelní. Dlouhou dobu bylo pro vědce záhadou, jak samci vyhledávají samice. Nyní se zdá, že tomu přišli na kloub..

Tito drobní živočichové, disponující čtyřmi páry končetin s neúměrně dlouhými drápky, byli objeveni už na konci 18. století. Jsou velmi odolní, dokáží přežít i extrémní podmínky, které nezvládne většina ostatních tvorů.

V normálně vařící vodě je není možné uvařit, přežijí teplotu až 120 °C, některé druhy dokonce i 150 °C. Odolávají třeskutým mrazům, dospělé želvušky zvládnou i zchlazení na teplotu blízkou absolutní nule, tedy mínus 272,8 °C.

Chlad zvládají i dlouhodobě. Dvě želvušky, zmražené na teplotu mínus 20 °C po dobu dvaceti let, se po rozmrazení vrátily k normálnímu životu, a to včetně rozmnožování. Přežijí vystavení ultrafialovému záření, snesou nadměrnou koncentraci dusivých plynů, například vystavení methylbromidu a etanolu po dobu několika minut.

Smrt jim nepřivodí ani velký tlak, až 6 hodin jsou schopné zvládnout 7,5 gigapascalů, což odpovídá tlaku 180 kilometrů pod povrchem Země. Zvládly i velké dávky radioaktivního záření, větší než jakýkoliv jiný mnohobuněčný organismus.

Odolné vůči horku, chladu i suchu

Proto byly vyslány do vesmíru, a to v roce 2007 v rámci mise 6/Foton-M3. Tam byly vystavené přímé radiaci, vysokým teplotám i vakuu. Po návratu na Zemi přitom byly opět životaschopné, přijímaly potravu, rostly a množily se.

Během jejich druhé vesmírné mise, kdy je do kosmu vynesl roku 2011 raketoplán Endeavour, musely čelit různým hladinám ionizujícího záření. Bez ohledu na stav beztíže i kosmické záření přitom kladly samice želvušek vejce normálního tvaru, nichž se líhli zcela normální, životaschopní jedinci.

Účinně se brání také suchu, a to díky unikátním proteinům zvaným CAHS (cytoplasmic-abundant heat-soluble proteins). Ty se nachází v blízkosti cytoplazmy buněk. Vědci z Tokijské univerzity, pod vedením Takekazu Kuniedy, zjistili, že v případě, kdy buňkám hrozí vysychání, tyto proteiny zkondenzují a vytvoří síť vláken, která podepře buňku a přemění cytoplazmu na gel.

Tím zabrání buňce v kolapsu, k němuž by došlo po odstranění vody z ní. Po rehydrataci se buňky rychle vrátí do původního stavu. Podle Kuniedy však tyto proteiny nepracují samy, je proto potřeba dalšího výzkumu ke zjištění, jak se želvušky vypořádávají se suchem.

Hledání vhodného protějšku

Justine Chartrainová, doktorandka z University of Jyväskylä ve Finsku, se zase rozhodla přijít na to, jak u želvušek dochází k vyhledávání vhodných partnerů k páření. U těchto vodních medvídků je totiž velmi těžké rozlišit samce a samice, kromě rozdílu ve velikosti se u nich nevyskytují žádné zjevné sekundární znaky.

Chatrainová prováděla pokusy s druhem Macrobiotus polonicus. Do uzavřeného vodního prostředí umístila dva samce a samici. „Ve vodním prostředí trávili samci více času vedle samic než vedle samců,“ řekla k výsledkům svého zkoumání.

Podle vědců produkují samice chemickou stopu, kterou jsou samci schopni ve vodě zachytit. Následně experiment zopakovali v jiném médiu, konkrétně v agaru. V něm žádná želvuška cíleně nesledovala jinou, bez ohledu na to, zda se jednalo o samce či samici.

Došlo-li k náhodnému setkání samce se samicí, poté ji někdy samec následoval. Podle odborníků z toho plyne, že si želvušky mohou najít vhodný protějšek pouze ve vodním prostředí, kde samci aktivně vyhledávají samice pro páření.