V krátkém létě zelené planiny, jinak zaledněná krajina, kde strom bývá vzácnější než vegan ve lví smečce, plná ostrých zlomů, připomínajících, že zdejší terén vznikl teprve nedávno. Takový je Island. A když je řeč o Islandu, nelze opomenout jeho gejzíry.
Před dávnými lety, konkrétně před 65 000 000 let, došlo ke zlomu v zemské kůře v oblasti mezi Grónskem a severní Evropou. Magma začalo vytékat do moře a tuhlo. Jak se láva na sebe vršila, vykoukl zpod hladiny moře malý ostrůvek. Ten se pak rozrůstal a rozrůstal a dnes jej známe pod jménem Island.
Island je proslulý svou sopečnou činností. Když si některý z místních vulkánů kýchne, letečtí dispečeři po celé Evropě mají plnou hlavu starostí. S vulkanickou činností úzce souvisí termální prameny a gejzíry.
Největší koncentrace islandských gejzírů je v lokalitě Haukadalur, která leží asi 50 kilometrů od jižního pobřeží ostrova. Právě zde leží praotec všech gejzírů, který svým dětem dal i jméno: Geysir. O něm se letopisy zmiňují již v roce 1294. Jeho název je odvozen z islandského slovesa geysa znamenajícího „proudit“.
Když má Geysir dobrou náladu, kterou způsobuje blížící se výbuch sopky, je schopen tryskat do výše až 120 metrů. Dvakrát by tak přestříkl třeba rozhlednu v Praze na Petříně. Momentálně se celkem fláká, tryská velmi nepravidelně, ale dá se předpokládat, že někdy v budoucnu se probudí k aktivnějšímu životu.
Jen pár metrů od Geysiru se nachází gejzír zvaný Strokkur. Ten je mezi návštěvníky Islandu mnohem populárnější. Horkou vodu stříká sice jen do výše třiceti metrů, ale zato pravidelně a v krátkých intervalech, takže člověk tu nemusí kvůli zajímavému zážitku bivakovat.
Tryská zhruba každých 5 až 10 minut. Strkat ruku do proudu vody se však nevyplácí, voda je horká 97 °C.
Původně byla tato voda ještě mnohem teplejší. Tisíc metrů pod povrchem, kde je pod tlakem, vysoce překračuje bod varu. Vroucí voda je neocenitelným zdrojem energie, teplo v reykjavíckých bytech častokrát zajišťuje právě ona.
V islandské metropoli je tímto způsobem dokonce zajištěno i vytápění chodníků, takže místní ortopédové nemají tolik starostí s uklouznutím Islanďanů na námraze.
Další zajímavostí, která závisí na vulkanické činnosti, je existence bahenních sopek zvaných solfatary a fumaroly. Tyto pukliny v zemi chrlí především vodní páru a oxid uhličitý. Solfatory navíc vypouštějí i vyšší obsah síry nebo sirovodíku, takže okolí takové bahenní sopky je charakteristické svým zápachem připomínajícím zkažená vejce.
