Psal se listopad 1859, když se na pultech objevila na pohled nevinná publikace s názvem „O původu druhů“. Netrvalo však dlouho, a pro svůj obsah rozdělila vědeckou obec na dva nesmiřitelné tábory, které se dosud nepodařilo uklidnit. Zpochybnila totiž samotného Boha..
Mužem, který ve druhé polovině 19. století způsobil evoluční „krizi“ nebyl nikdo jiný než britský přírodovědec Charles Darwin (1809–1882). Zatímco v minulosti patřila k jeho největším odpůrcům katolická církev, dnes se vlna nevole stále zvedá na území Spojených států amerických.
Cestovatelská inspirace
Na přelomové teorii však začal Darwin pracovat již o dvě dekády dříve, během plavby na lodi Beagle, která v letech 1831–1836 mapovala pobřeží Jižní Ameriky a Austrálie. Britskému nadšenci se tento úkol podařilo splnit puntíku.
Dvě třetiny času totiž strávil zkoumáním pevniny, kde studoval nejen fosilie, ale také geologické jevy a živé organismy. Jako klíčová se ukázala především návštěva souostroví Galapágy, kde upoutalo Darwinovu pozornost množství druhů pěnkavovitých ptáků, kteří se od sebe odlišovali pouze tvarem a velikostí zobáku.
Právě tyto poznatky se nakonec staly pilířem jeho pozdější práce a upevnily mu pověst špičkového teoretika.
Jen trochu popostrčit
„Jsem přesvědčen, že zvířata se vyvinula maximálně ze čtyř či pěti společných předků a rostliny z téhož či menšího počtu,“ poznamenal si. Od té chvíle zastával názor, že se organismy v běhu času postupně přizpůsobují měnícím se podmínkám.
Přežijí však jen takové, které se dokážou nejlépe adaptovat. Nejúčelnější uzpůsobení v populaci nakonec převládne, a vznikne nový druh. Zatímco v rovině teoretické si byl stoprocentně jistý, v té praktické tomu bylo naopak.
Neustálým vylepšováním poznámek, ve snaze zachovat co nejobecnější platnost, totiž strávil více jak 20 let. K jejich uveřejnění ho nakonec postrčil až přírodopisec Alfred Russel Wallace (1823–1913).
Společný projekt
Stačilo, aby v červnu roku 1858 Darwina kontaktoval s prosbou, jestli by mohl prostudovat jeho krátkou esej popisující evoluční mechanismus. Součástí zásilky byla také žádost, o její případné postoupení k rukám Darwinova přítele, právníka a geologa Charlese Lyella (1797–1875).
„Pan Wallace, který nyní studuje přírodu na Malajském souostroví, došel téměř k týmž závěrům jako já,“ uvedl později Darwin. Nakonec ale bylo vše jinak.
Svými stručnými objevy totiž Darwin Wallaceovu esej doplnil, aby následující měsíc mohla být prezentována Linného společnosti v Londýně. Na poprvé ale větší zájem akademické obce nevzbudila. Nebylo v ní totiž vše.
A dějí se věci!
Teprve o rok později, 24. listopadu 1859, se daly věci do pohybu, když Charles Darwin konečně sám za sebe vydal knihu O původu druhů. Jejím obsahem totiž geniální přírodovědec významně zasáhl do více oborů přírodních věd.
Největší pozornost si ale vysloužila evoluční teorie založená na přírodním výběru, přežití a množení jedinců lépe přizpůsobených životním podmínkám. Od té chvíle už nešlo rozsáhlé debaty zastavit, a to nejen mezi přírodovědci ale také filozofy a teology.
Nejlepší obrana? Další kniha!
Jakákoli kritika ale nechávala autora chladným. Reagovat se totiž Darwin rozhodl až roku 1871 další knihou, tentokrát s názvem O původu člověka, ve které připustil vznik člověka a opic ze společného předka.
Hlavní argument? Přírodní a pohlavní výběr. „Pohlavní výběr závisí na převaze určitých jedinců nad druhými stejného pohlaví, což se týká propagace druhů, zatímco přírodní výběr závisí na vítězství obou pohlaví, v každém věku, za normálních podmínek života,“ uvedl.
