Čich je nejslabším lidským smyslem, přesto dokáže neuvěřitelně přesně konzervovat vzpomínky a podle neurologa Richarda Stevensona dokonce vytvářet živou představu historie, kterou jsme nezažili. Proto vůně zajímají archeology..

Když profesoři Robert Littman a Jay Silverstein z Havajské univerzity zvažovali, jak naloží s unikátním objevem staroegyptské výrobny parfémů při vykopávkách v Tell Timai, vzpomněli si na článek jisté Dory Goldsmithové.

Pojednával o vůních a odérech ve staroegyptském prostředí. Ačkoli se zabýval hlavně pachem rybiny, degradující rybářské lokality na spodinu tehdejší společnosti, Dora Goldsmithová, doktorandka na berlínské Svobodné univerzitě, měla o staroegyptských vůních mnohem větší přehled.

A nejen teoretický, organizovala také workshopy, aby zájemcům ukázala, jak se dá podle návodů v hieroglyfech, které si sama přeložila, vytvořit staroegyptská vůně zvaná kyphi. Do workshopů se pustila hlavně kvůli sobě, chtěla prastarým textům vdechnout život.

„Můj výzkum se zaměřuje na pochopení pohledu starých Egypťanů na vůně, v textech se vůněmi a zápachy v okolí hodně zabývali,“ vysvětlovala Goldsmithová s tím, že praktické experimenty s oživováním starých receptur pomáhají víc se přiblížit myšlení starověkého Egypta.

Slavný Mendesian

Slovo dalo slovo a Dora Goldsmithová se dohodla s profesorem Littmanem, že se pustí do rekonstrukce pozůstatků parfémů z amfor v Tell Timai. Spojila se při tom s historikem antiky Seanem Coughlinem, který vede na Karlově univerzitě v Praze výzkumný projekt Alchymie vůně.

Jejich úkol nebyl ani trochu snadný, i když věděli, co hledají. Parfém měl totiž i své jméno. Tell Timai sloužil v pozdní antice jako průmyslová oblast města Mendes, a parfému, který se tam vyráběl, se jednoduše říkalo Mendesian.

Byl nesmírně oblíbený nejen mezi egyptskou elitou, ale postupně se rozšířil i do antické Evropy a jeho popularita se udržovala staletí. Proto také vznikaly překlady receptu, nejdřív ve starořeckém přepisu, pak v latinském.

Naproti tomu egyptský originál se nezachoval, ačkoli podle Goldsmithové existují důkazy, že jeho původ sahá až do doby stavby pyramid. Proto bylo obtížné určit, zda řecké a latinské receptury jsou překlady nebo upravené verze parfému.

Luštění návodů

Chybějící původní receptura postavila vědce před paradoxní problém – pro rekonstrukci egyptského návodu se museli probírat řeckými a latinskými texty, aniž by tušili, nakolik odpovídají originálu. Jenže i kdyby originál měli k dispozici, nejspíš by jim to práci neusnadnilo, neboť i v jiných popisech staroegyptských parfémů jsou některé složky nejasné.

Například, když recept uvádí borovou pryskyřici, není jasné, zda nemá jít o mnohem dostupnější cedr. Nebo zda složka „balaninon“ odkazuje na olej z maringy nebo datlového oleje. Na obdobné potíže narážela Dora Goldsmithová už při svých rekonstrukcích kyphi, když zjistila, že pouhý překlad návodu nestačí.

Stejně tak u Mendesianu se klíčovým krokem stala botanická identifikace rostlin uvedených v receptech. Sean Coughlin je porovnával s vegetací starověkého Egypta před řecko-římským obdobím a podle archeologických a filologických důkazů hodnotil, které rostliny mohly být ve faraónském Egyptě dostupné.

Významnou pomocí mu při tom byly starořecké lékařské a lékárenské texty, neboť parfémy byly často považovány spíše za léky a využívaly se jako aromaterapie.

Systém pokus – omyl

Když si upřesnili ingredience, mohli konečně začít praktickými experimenty. Postupovali systémem pokus–omyl a postupně si vytipovávali základní složky a také jejich množství a vzájemné poměry. O těchto detailech totiž starověké návody většinou mlčí.

Po dvou letech výzkumů a pokusů to přišlo. Jedna verze proměnných vytvořila mimořádně příjemnou sladkou vůni se sytým kořenitým tónem čerstvě mleté myrhy a skořice. Dora Goldsmithová popisuje, jak při prvním přivonění okamžitě pochopili, proč antické texty opěvovaly Mendesian jako luxusní a elegantní.

Vůně si udržela silnou intenzitu téměř dva roky, což podle historických pramenů rovněž potvrzovalo, že byli na správné stopě.

Vědci mohli být spokojeni, rekonstrukce Mendosianu se v roce 2019 stala součásti výstavy Egyptské královny v Národním geografickém muzeu ve Washingtonu a článek s popisem experimentu vyšel v roce 2021 pod názvem Eau de Cleopatra v časopise Near Eastern Archaeology.

Zda ho skutečně používala i Kleopatra, přitom není jisté, ale ani vyloučené. Písemný důkaz neexistuje, přesto ze starověkých textů vyplývá, že Kleopatra měla velkou slabost pro vůně a nechávala si je vyrábět ve své soukromé dílně.

Mendosian, který byl v její době nejoblíbenějším parfémem, mohla tedy rovněž používat. Znát mohla i jeho propracovanější verzi, zvanou Metopion, velmi silnou dřevitou vůni s hořkými mandlemi, pryskyřicemi a velbloudí (citronovou) trávou.

Více se dočtete v čísle 5/2023, které je právě na stáncích…

Autor: Kateřina Pavelcová