Má před sebou dlouhý život. Chodit po tomto světě může více než 150 let. Anebo možná zemře v příštích 24 hodinách. Mládě želvy sloní zatím ani zdaleka nedorostlo velikosti svých rodičů, a tudíž je snadnou kořistí pro hladové krysy nebo toulavé kočky.

V řadě kultur mají hluboký mytologický význam. Staly se součástí mnoha legend a příběhů. Často jsou vnímány jako symbol moudrosti, dlouhověkosti a ochrany. Želvy přitom obývaly naši planetu už před stovkami milionů let.

Jak probíhala jejich evoluce, kterou nelze označit jinak než jako veskrze úspěšnou? Jak se z nich stali doslova ikoničtí živočichové? A čím nás ještě dnes dokážou udivovat?

Žebra jako opora pro nohy

Pokud bychom si přáli sledovat želví evoluci od samého počátku, museli bychom se vydat hodně daleko proti proudu času. Ovšem na tom, jak přesně tento proces odstartoval, se experti nemohou shodnout. V souvislosti s tím bývá zmiňován živočich, který žil v období před asi 260 miliony let, tedy na konci prvohor.

Ten byl pojmenován jako Eunotosaurus africanus a šlo o primitivního plaza, vyskytujícího se v oblasti na jihu Afriky. Podobnost s dnešními želvami bychom však u něj hledali marně. Neměl klasický krunýř, místo toho disponoval velkým zploštělým břichem.

Rozhodně šlo o zvíře atypického vzezření. Ovšem žebra nezvykle rozšířená do stran měla svůj účel. Odborníci soudí, že díky nim měly potřebnou oporu nohy uzpůsobené k hrabání v písčité půdě. To eunotosaurovi umožňovalo efektivně si vytvářet útočiště, v nichž se schovával před dravci.

V sedimentu našli „dědečka“

Byl tento tvor přímým předkem současných želv? Aktuálně experti takovou teorii spíše vylučují a eunotosaura vnímají jen jako jejich dávného příbuzného. Za jakéhosi prapředka obrněných plazů bývá považován živočich, jehož fosilie se podařilo nalézt v Německu v blízkosti města Schwäbisch Hall, konkrétně v sedimentu dávného jezera.

Dostal název Pappochelys rosinae, což ho svým způsobem definuje coby „dědečkovskou“ želvu. Studii zabývající se tímto přelomovým objevem zveřejnili vědci v časopise Nature v roce 2015. Paleontolog Hans-Dieter Sues z Národního muzea přírodní historie Smithsonova institutu ve Washingtonu a jeho kolega Rainer Schoch ze Státního muzea přírodní historie ve Stuttgartu totiž dokázali sestavit takřka kompletní obrázek dávného zvířete.

Zárodek břišního krunýře 

Fosilie byly datovány do období před 240 miliony let. Odborníci živočicha označují za jakousi obrněnou ještěrku. Na jídelníčku měl zřejmě červy či podobný typ bezobratlé stravy. Na žádnou masivnější kořist si jistě netroufl.

Ostatně dlouhý byl jen kolem 20 centimetrů, navíc i s ocasem, který tvořil zhruba polovinu celkové velikosti. Jak je patrné z uvedeného popisu, stejně jako v případě eunotosaura by tohoto tvora nešlo zaměnit s želvou ani s přemírou fantazie.

Nicméně vědci u něj odhalili široká břišní žebra, takzvaná gastralia, jež označili coby zárodek břišního krunýře.

Operovali v mělkém moři 

Zhruba 20 milionů let po želvím „dědečkovi“ žili na území dnešní Číny plazi z rodu Odontochelys. Ti byli jako doma v mělkém moři – minimálně podle mínění expertů. U nich už lze mluvit o břišním krunýři, o který si měli útočící predátoři s nadsázkou řečeno vylámat zuby.

Známky pomyslného obranného valu měli i na hřbetě. Jak míní Milan Chroust, paleobiolog z Geologického ústavu Akademie věd ČR, mohl se tento val v průběhu evoluce zmenšovat, jelikož jeho nositelé se pohybovali při hladině a nebezpečí jim hrozilo zejména zespodu.

Více se dočtete v čísle 8/2026