35 000 šípů vystřelených v jeden moment, dokázalo za jedinou minutu rozhodnout válku u Kresčaku. I díky nim se podařilo vyhrát jednu z rozhodujících bitev v dějinách. Byly vyrobeny z tisu a vynikaly neobyčejnou silou, která se nezastavila před ničím….

Ve středověké Anglii měl šíp pověst zbraně, která dokáže prorazit protivníkovo brnění a způsobit skutečně fatální zranění. Ne nadarmo měl hlavní slovo v mnoha rozhodujících bitvách, zejména v bitvě u Azincourtu roku 1415. Tým archeologů působící na Exeterské univerzitě se nyní rozhodl mýty a tvrzení proměnit v holá fakta. A šíp povýšit na skutečnou pistoli středověku.

V hlavní roli kosti

Hlavním informačním zdrojem v celém výzkumu, který následně archeologové publikovali v odborném časopise Antiquaries Journal, byly středověké kosti exhumované z dominikánského kláštera přímo v Exeteru, jež se podařilo objevit v letech 1997–2007. Samotné pohřebiště přitom bylo vyhrazeno pouze pro ctihodné bratry a nejsvrchnější vrstvu obyvatel.

Autorům unikátní studie v čele s profesorem Oliverem Creightonem (*1943) umožnily pozůstatky nahlédnout pod pokličku středověkého válčení. Díky nim zjistili, jaké zbraně byly v minulosti nejvíce užívány, jaká traumata lidskému tělu dokázaly způsobit, ale také zda vojáci měli v inkriminovanou dobu na sobě brnění.

Sonda do minulosti

K dispozici měli badatelé celkem 22 kosterních fragmentů, 3 zuby, zachovalou lebku, levou stehenní kost, pravou holenní kost a jednu kost pažní. Všechny do jediné vykazovaly traumatické poranění, s největší pravděpodobností způsobené šípem.

S pomocí radiokarbonové metody zjistili, že úlomky pochází z období 1482–1645, zatímco holenní kost z let 1284–1395 a lebka z éry 1405–1447. To je dovedlo k závěru, že zranění lebky a nohou utrpěli tři různí muži napříč epochami.

Díra jako z malorážky

Nakonec to byla lebka, které se dostalo dominantní pozornosti. Odborníky zaujala zejména vstupní rána skrze pravé oko s výstupem na temeni. Na první pohled připomínala střelné zranění, avšak s užitím malé ráže – ta sice zanechá poměrně nenápadnou a málo krvácející ránu, vnitřní poranění tkání jsou však děsivá.

Podle Olivera Creightona se šíp za letu točil po směru hodinových ručiček a měl hrot ve tvaru čtyřhranného bodce, který sloužil k prostřelování brnění.

Nepříjemný zásek

Výzkumníkům se podařilo najít i případy, kdy se vystřelený hrot šípu zasekl protivníkovi v lebce a bylo nutné jej vytáhnout, což způsobilo rozsáhlé poškození okolních tkání. Zmíněným hrotem šípu byl pravděpodobně typ „bodkin“, v minulosti užívaný jako vojenská zbraň, často zaměňována s kuší.

Autoři studie však připouští, že existuje i jiná možnost jak oběti ke svým ranám přišly. Pokud byly způsobeny post mortem mohly je mít na svědomí vidle, které hrobaři využívali k přesunu těl.

Extrémně bolestivé

I když se může zdát, že je výzkum zcela banální, podle odborníků mají tyto výsledky hluboký význam pro celkové chápání středověkého luku jako mocného a hrozivě smrtícího nástroje. „Ve středověkém světě mohla mít smrt způsobená šípem zvláštní význam.

Zvlášť pokud se jednalo o zásah do oka či obličeje. Ten totiž mohl být chápán jako boží trest,“ uvedl Creighton. Nejznámějším případem, kterého bylo lidstvo svědkem, bylo smrtelné zranění posledního anglosaského krále Harolda II. (1022?–1066).

V rozhodujícím okamžiku bitvy u Hastingsu, k níž došlo v roce 1066, byl totiž zasažen normanským šípem. Přímo do oka. Ačkoli jsou okolnosti panovníkovy smrti stále předmětem spekulací, pokud jej skutečně trefil šíp, šlo o nebývale bolestivý způsob skonu.

Zpět na začátek

Exeterští archeologové ale nejsou jediní, kterým barvitá minulost šípu nedá spát. Předmětem četných zkoumání se proto stalo i jeho vůbec první užití v praxi. Podle studie dvojice amerických antropologů Matthewa Siska a Johna Shea totiž člověk znal šíp mnohem dříve, než mu začala mozkovými neurony „problikávat“ moudrost.

Ačkoli historie vynález spojuje s našimi předky Homo sapiens, a ve svých úvahách o jeho stáří nejde dál než 20 000 let do minulosti, oni oponují.

Tvrdě a přesně

Luk dovolil našemu praprapra… předkovi vystřelit nejen na ohromující vzdálenost, ale navíc byl neuvěřitelně přesný, což se rovnalo jistotě kvalitní večeře. Ve srovnání s vrhacími oštěpy byly lehké a skladné, což lovci umožnilo vzít si na dlouhou cestu kvalitní a početnou výbavu.

Kdy ale člověk z luku vůbec poprvé vystřelil? Tak zní otázka, na kterou se Sisk a Shea rozhodli najít odpověď. K tomuto účelu si připravili celkem 51 drobných hrotů levalloiského typu (kamenné hroty vyrobené z pazourku – pozn. red.) podobných těm, jaké archeologové nacházejí v pravěkých sídlech starých klidně i 100 000 let.

Hroty následně připevnili ke dřevům – důležité bylo, aby nenarušovaly let šípu a vydržely i velmi silný náraz na cíl.

Na ostro…

Prvotní zkoušku muži provedli na terči z měkkého materiálu, kde si ověřili, že jimi vyrobené náhrady dobře létají. Následoval „ostrý“ pokus, kdy již mířili na těla mrtvých zvířat. A hroty nejen, že náraz vydržely, ale bylo možné je též užívat opakovaně.

Výsledky dvojice zveřejnila v odborném časopise Journal of Archeological Science, kde uvedla, že historie loveckých a smrtících lidských zbraní mohla být podstatně delší, než jak nám bylo dosud předkládáno. Vynález luku a šípu proto nemusí být výhradně spojován s druhem Homo sapiens.

Připevnit… Ale jak?

Další z mnoha mýtů ohledně šípů zbořili experimentální archeologové Paul Kozowyk a Geeske Langejans působící na Leidenské univerzitě. Ti totiž nalezli odpověď na mnohem palčivější otázku – jak vlastně ostrý hrot k nosnému tělesu připojit?

Po sérii úspěšných i neúspěšných experimentů nakonec došli k poměrně jednoduchému vysvětlení, naši předci používali k fixaci pazourků obyčejné… lepidlo, jehož základ tvořil březový dehet. K jeho získání mohli využít hned tři možnosti, aniž by se museli extrémně namáhat.

Stačilo jim otáčet odkorněnou březovou kládou nad ohništěm. „Chtělo to jen trochu zručnosti. Neandertálci začínali pravděpodobně s těmi jednoduššími postupy. Až postupně z nich vytvářeli komplexní proces,“ shodli se archeologové.