„Olympismus je životní filosofií, vyváženě spojující tělesnou zdatnost, vůli a ducha v jeden celek. Spojením sportu, kultury a výchovy olympismus usiluje o vytvoření způsobu života, založeného na radosti z vynaloženého úsilí, na výchovné hodnotě dobrého příkladu a na respektování základních etických principů,“ praví se v olympijské chartě. 
Jenže ze sportu se stala věc prestiže, do které zasahuje i vysoká politická hra. Dějiny 20. století jsou příkladů, kdy byl sport takto zneužit, plné. A nějaká etika? Na tu zapomeňte…
Kapitola I.
Hry ve stínu hákového kříže
Berlín, 1936
V roce 1931 se Mezinárodní olympijský výbor (MOV) schází v Barceloně. Světem sice otřásá hospodářská krize, ale všeobecně panuje optimismus, že se ji brzy podaří překonat. V Německu nacistická strana neustále posiluje, málokdo však věří, že by Herr Hitler mohl znamenat vážné nebezpečí. Funkcionáři olympijského výboru na svém zasedání přidělují pořádání olympijských her v roce 1936 Berlínu, v té době hlavnímu městu nepokoji zmítaného, ale stále ještě demokratického Německa.
Ve chvíli, kdy nastal rok pořádání berlínských her, Německo již vypadalo jinak. Demokratická Výmarská republika byla ta tam, v křesle říšského kancléře seděl už tři roky Adolf Hitler. V Německu byly zavedeny do praxe tzv. Norimberské zákony, které společnost segregovaly, a ze Židů se stali občané druhé kategorie.
Příležitost pro propagandu
Jenže přes to všechno ještě není Adolf Hitler všeobecně považován za jednoho z největších zločinců historie. Ba právě naopak, díky svým dalekosáhlým odzbrojovacím návrhům, které samozřejmě nemyslel vážně, je zejména v západní Evropě považován za mírotvorce a rozumného, byť poněkud zvláštního a výstředního člověka. V britských konzervativních kruzích je Hitler vnímán jako hráz proti bolševikům a objevují se zde hlasy, že by ve střední Evropě měl dostat volnost. Obdiv získává i Hitlerova politika zaměstnanosti, málokdo si ovšem uvědomí, že ta je podřízena rozsáhlým zbrojním programům.
Hitler pomalu a beze spěchu odkrývá karty. Přiznává existenci letectva, které bylo mírovými smlouvami po 1. světové válce v Německu zakázáno. Zavádí všeobecnou brannou povinnost. A v březnu 1936 obsazuje demilitarizované pásmo za řekou Rýn. Na olympijské hry zprvu hledí chladně, ale pak po poradách se svým expertem na propagandu Josefem Goebbelsem dojde k názoru, že je to skvělá příležitost, jak uklidnit rozjitřené veřejné mínění ve světě a jak nastavit západu svou vlídnou tvář. Už v únoru pořádají Němci v Ga-Pa zimní olympiádu, která je slibnou předzvěstí její starší letní sestřičky.
Židům vstup zakázán
Vůbec poprvé v historii byla uskutečněna štafeta s olympijskou pochodní. Zapálena byla kde jinde než v řecké Olympii a odsud ji běžci nesli přes Bulharsko, Jugoslávii, Maďarsko, Rakousko a Československo až do Berlína. I to mělo symbolizovat německé mírové úmysly.
Američané však s účastí na hrách váhali. Pokladník amerického olympijského výboru Gustavus Kirby upozornil na bezprecedentní propojení politiky se sportem i na diskriminaci židovských sportovců. Kirby měl pravdu, přístup do špičkově vybavených klubů byl sportovcům se židovským původem přísně zakázán. Ale našli se mezi nimi šampioni, jejichž neúčast na olympiádě by působila podivně. Například skokanka do výšky Gretel Bergmannová, německá rekordmanka, kterou se nacisté zprvu snažili k účasti na hrách přemluvit. „Z představy, že bych měla reprezentovat nacistické Německo, se mi dělalo zle, ale zoufale jsem toužila po šanci soutěžit. Chtěla jsem předvést, co Židé dokážou, využít svůj talent jako zbraň proti nacistické ideologii,“ popisovala později to, co se jí v té době honilo hlavou. Podmínky pro přípravu jí německý sportovní svaz připravil vskutku perfektní, mohla trénovat jen na okraji jednoho pole. A nakonec ji nacisté na hry stejně nepustili, zato jí poslali vstupenky na atletické soutěže.
Bojkot ano, či ne?
Nacističtí pohlaváři měli hlavu plnou starostí, neboť se obávali bojkotu her. Svou účast stále nepotvrzovali Američané a Britové, dvě sportovní velmoci. Československo mělo výhrady od samého počátku a před hrami bylo vydáno oficiální komuniké, podle kterého reprezentace ČSR na hry nepřijede. Podobně se postupně vyjádřili i Jugoslávci, Francouzi a Švédové. Lákadlo olympiády však bylo silnější a nakonec se všechny zmíněné země v Berlíně objevily. Francouzští sportovci dokonce při defilé národů Hitlera pozdravili zdviženou pravicí. A nebyli zdaleka sami…
Proti bojkotu bojoval zejména tehdejší předseda amerického olympijského výboru Avery Brundage, který se později stal předsedou i výboru mezinárodního. I když byla diskriminace Židů v Německu nesporná, Brundage po své cestě do Berlína prohlásil, že o žádné diskriminaci neslyšel. Americký generál Sherrill, člen MOV, tehdy prohlásil: „Ani v nejmenším mě nezajímá, co se v Německu děje se Židy, jakož mě nezajímá ani to, že se na jihu mé země lynčují černoši.“
Hitler zahajuje hry
V Berlíně zatím probíhaly horečnaté přípravy. Z oficiálních míst byl nařízen tzv. týden smíchu, během kterého se Berlíňané učili být veselí a přátelští k cizincům (Před OH v Pekingu v roce 2008 byli Číňané podrobeni velmi podobné masáži). Protižidovská propaganda byla pozastavena. Například přestal vycházet plátek Der Stürmer, tiskovina plná stupidních útoků na Židy. Ostatně když editorovi Stürmeru, fanatickému nacistovi Juliu Streicherovi, během norimberského procesu američtí vyšetřovatelé dělali IQ testy, nijak je nepřekvapilo, že konečný výsledek byl podprůměrných 106.
26. července do dějiště her přijela československá výprava. O čtyři dny později dorazila olympijská štafeta k československým hranicím. V 11 hodin se objevila už na Václavském náměstí, jejímu putování zde přihlížel i prezident Edvard Beneš. Kdo ví, co se mu v té chvíli honilo hlavou. A 1. srpna 1936 v 16 hodin a 51 minut na berlínském stadionu prohlásil pomenší muž s charakteristickým knírkem: „Prohlašuji olympijské hry v Berlíně, jedenácté novodobé hry, za zahájené.“
S černochem si ruku nepodám
Následoval slavnostní průvod jednotlivých výprav. Už první výprava, tradičně z Řecka, zvedla před Hitlerovou lóží pravice na pozdrav. Napodobili je Bolivijci, Bermuďané a Bulhaři. Když se na stadionu objevili Čechoslováci, stadion demonstrativně zmlkl. Jak bylo zmíněno, Francie použila nacistický pozdrav, stejně jako Estonsko, Island, fašistická Itálie, Rakousko nebo Kanada. Nutno ovšem podotknout, že olympijský pozdrav je tomu nacistickému podobný, na což se mnohé z výprav později vymlouvaly.
Samotné hry měly být podle nacistických ideologů oslavou nadřazenosti bílé rasy. Škrt přes rozpočet těmto plánům udělal americký atlet černé pleti Jessie Owens, který si z Berlína čtyři zlaté medaile. Hitler byl svědkem jeho skvělých výkonů, ale na rozdíl od jiných vítězů Owense nepozdravil. V zákulisí pak prohlásil: „Myslíte si, že dopustím, aby mě fotografovali, jak si potřásám rukou s černochem?“
Hitlerova spokojenost
I přes Owensovu dominanci mohli být nacisté po skončení her spokojeni. Většina výprav odjížděla z Berlína s dojmem, že Německo je přátelská země a řeči o zrůdnosti nacismu jsou hlouposti. Německo suverénně ovládlo pořadí národů, když získalo 89 medailí, z toho 33 zlatých. Druzí Američané na nejvyšší stupeň vystoupili jen čtyřiadvacetkrát. Pro úplnost – Československo si z Berlína odvezlo tři zlaté a pět stříbrných medailí. Adolf Hitler byl z her nadšen. „Příští hry se budou ještě konat v Tokiu,“ prohlašoval, „ale poté bude olympiáda vždy pouze v Berlíně.“
Olympijské hry se v Tokiu skutečně konaly, ale až v roce 1964. Dva roky po skončení berlínské olympiády už Hitler naplno projevuje svou rozpínavost, když obsadí Rakousko a znásilní Československo. A o rok později napadne Polsko, čímž rozpoutá největší krvavý konflikt v dějinách lidstva.
Kapitola II.
Hry ve stínu tří set mrtvých
Mexiko, 1968
Rok 1968 byl bouřlivý v mnoha částech světa. Na jaře zachvátily Paříž i jiná francouzská města rozsáhlé studentské protesty. V USA byli zavražděni bojovník za lidská práva Martin Luther King a kandidát na amerického prezidenta Robert Francis Kennedy. A v srpnu toho roku vtrhla vojska Varšavské smlouvy do Československa. Když se v září měly v Mexiku uskutečnit olympijské hry, byla celosvětová situace značně napjatá.
O pořádání olympijských her v roce 1968 se ucházela čtyři města: argentinská metropole Buenos Aires, francouzský Lyon, americký Denver a konečně Mexico City. Zvítězilo posledně jmenované město a hry tak poprvé v historii hostila země patřící do tzv. třetího světa.
Studentská revolta
Mexiko se ovšem potýkalo s řadou sociálních problémů. V roce 1968 podobně jako v Paříži i v zemi Aztéků demonstrovali především studenti. Mexická vláda investovala do přípravy olympiády 150 milionů dolarů, což byla v tak chudé zemi, jako bylo tehdy Mexiko, přímo astronomická částka. Financování her navíc doprovázely nejasnosti, jistou úlohu ve spekulacích měl hrát i tehdejší mexický prezident Díaz Ordaz, který měl diktátorské sklony.
Studenti žádali především akademické svobody a zlepšení politiky zaměstnanosti. Brzy se k jejich demonstracím přidali i ostatní Mexičané a požadavky se rozšířily. Protestující nyní žádali především svobodu, propuštění politických vězňů a odvolání náčelníků policejního sboru. Studentští vůdci spoléhali na to, že díky chystaným hrám bude na Mexiko upřen pohled celého světa.
Osudná demonstrace
Díaz Ordaz si nebral servítky a nechal speciálními policejními jednotkami obsadit největší místní univerzitu. Přitom došlo ke krvavému násilí, kdy mnoho studentů bylo brutálně zbito. V reakci na tento krok okamžitě na protest rezignoval rektor fakulty Javier Barros Sierra.
Policejní zásah na půdě univerzity zvedl vlnu nevole v celé mexické společnosti. Druhého října se sešlo 10 000 studentů na náměstí Plaza de las Tres Culturas. Vyslechli si zde několik plamenných projevů, ale celá akce probíhala bez incidentů. Až v podvečerních hodinách zazněly na náměstí k prvním výstřely. Armáda a policie se vymlouvaly, že střelba vyšla z oken okolních domů. Byla to pravda, jenže na svědomí ji měla jednotka ostřelovačů, která dostala za úkol vyvolat provokaci. „Nad hlavami studentů se objevila záře a v tu chvíli se ozvaly výstřely. Dav zpanikařil a lidé se snažili utéci,“ vzpomínala svědkyně událostí, mexická novinářka Elena Poniatowska.
Masakr na náměstí
Náměstí se proměnilo v peklo. Tanky a obrněné transportéry najížděly do bezbranných studentů, neustále se ozývala střelba. Ona tajemná záře na obloze byla signálem pro útok vládních jednotek. „Jakmile jsme ji spatřili, okamžitě jsme začali zatarasovat východy z náměstí,“ vzpomínal jeden z velitelů zásahu, kapitán Ernesto Soto Morales. Vojáci bezhlavě stříleli do davu, kulky zasáhly jak demonstranty, tak přihlížející. Krvavá řež trvala celou noc. Vládní místa přiznala 28 mrtvých, ve skutečnosti jich bylo desetkrát více.
A co na to olympijský výbor? Zmohl se jen na komentář, že tyto události jsou vnitřní záležitostí Mexické republiky. 11. října, tedy pouhých 9 dní po masakru na Plaza de las Tres Culturas, mexický prezident Díaz Ordaz slavnostně prohlašuje olympijské hry za zahájené…
Tichý protest nejlepší gymnastky
Na olympijském stadionu defilují výpravy sportovců ze všech zemí. Výprava pod červenobílou vlajkou s modrým klínem je přijata s ohromujícím nadšením. Skandování Cecho, Cecho po dlouhou dobu neutichá. Diváci v hledišti vstávají a dávají najevo sympatie ke vzdálené evropské zemi, která je necelé dva měsíce okupována. Když se na stadionu objeví výprava SSSR, přivítá ji ohlušující pískot. Sovětští olympijští funkcionáři, mezi nimiž je řada agentů KGB, se snaží usmívat, kamery však odhalují jejich rozpačitost.
Královnou mexických her se stala československá gymnastka Věra Čáslavská. Nejen kvůli čtyřem zlatým a dvěma stříbrným medailím, které na hrách vybojovala, což byl fantastický výsledek. Věra Čáslavská si srdce Mexičanů získala i svatbou s atletem Josefem Odložilem, která se uskutečnila právě během olympiády.
A ještě jedna věc je spojena s naší nejúspěšnější sportovkyní historie. V prostných cvičeních se o zlato podělila se sovětskou závodnicí Larisou Petrikovou. Při medailovém ceremoniálu tak zazněla československá a sovětská hymna. Celý svět poté oběhly obrázky, jak při tónech sovětské hymny Věra Čáslavská odvrací hlavu a dívá se do země…
Černá síla na hrách
Do olympijských her zasáhly i rasové problémy ve Spojených státech. Černošští američtí sprinteři jen těžko ve světě hledali konkurenci a v Mexiku svoji pověst potvrdili. Závod na 200 metrů vyhrál Američan Tommie Smith, druhý skončil Australan Peter Norman a pro bronz si doběhl další Američan John Carlos. Diváci všem třem tleskají, činovníci jim blahopřejí. Při předávání olympijských medailí jim však spadne čelist…
Oba američtí sportovci se ke stupňům vítězů dostavili bosí, jen v černých ponožkách, které měly symbolizovat chudobu černošské populace. Černý šátek kolem Smithova krku znamenal černošskou hrdost a Carlosův náhrdelník z černých korálků měl připomenout lidi, kteří byli kvůli barvě své pleti zlynčováni. Ve chvíli, kdy se na počest vítěze ozvala americká hymna, oba sklonili hlavu a zvedli jednu ruku, na které byla černá rukavice.
Vyloučení z her
Protest vešel do dějin a přitom nechybělo málo a vůbec k němu nemuselo dojít. John Carlos si totiž své rukavice zapomněl v olympijské vesnici. Byl to nápad jejich běžeckého kolegy Australana Normana, aby se o Smithovy rukavice podělili. Proto měl Smith zvednout pravou ruku a Carlos levou.
Prezident MOV Avery Brundage zuřil. Ano, je to tentýž člověk, který si kdysi tak dobře rozuměl s Adolfem Hitlerem. Okamžitě Smithovi a Carlosovi zakázal vstup do olympijské vesnice a posléze byli oba sportovci z her vyloučeni. Pokárání si vysloužil i Australan Peter Norman. „Tito sportovci úmyslně a násilně porušili zásady olympijského ducha,“ psalo se v oficiálním prohlášení MOV. V USA se oba sprinteři stali terčem kritiky a bylo jim dokonce z rasistických kruhů vyhrožováno smrtí.
V současnosti stojí před státní univerzitou v San José socha, která připomíná Smithův a Carlosův protest. A mexické hry? Díky vysoké nadmořské výšce, ve které je Mexiko položeno, zde padlo 43 světových rekordů. Přesto se na ně dodnes vzpomíná spíše v souvislosti s politickými konotacemi.
Kapitola III.
Hry ve stínu terorismu
Mnichov, 1972
Po 36 letech se olympiáda vrací na německou půdu. Nikoliv ovšem do totalitní země, ale do státu, který je veskrze demokratický. Němci cítí šanci ukázat, že se se svou minulostí rozešli, a mnichovské hry mají být ve znamení míru a tolerance. Bohužel, nestalo se tak a jednu s hlavních úloh zde paradoxně opět sehráli židovští sportovci.
Mnichov se stal pořadatelským městem v roce 1966, když v tajné volbě porazil Madrid, Montreal a Detroit. Němci se na hry připravili s pověstnou důkladností. Nikoho nenapadlo, že by olympijské hry mohly přijít do souvislosti s dalekým konfliktem mezi Izraelci a Araby. Maskotem se stal mnohobarevný jezevčík Waldi, který měl představovat odolnost, pevnost a pružnost. Zvláště ta poslední vlastnost později bohužel chyběla německým policejním jednotkám i politikům.
Stačí přelézt plot…
Zatímco během berlínských her se návštěvníci setkávali s militarismem na každém kroku, západoněmečtí organizátoři v Mnichově zvolili opačný přístup. Bezpečnostní opatření byla minimální, olympijská vesnice nebyla rozhodně nedobytnou pevností. Stačilo jen přelézt plot a člověk se mohl potkat s nejlepšími sportovci té doby. Vedení izraelské výpravy několikrát na nedostatky upozorňovalo, leč bezvýsledně.
Nedostatečných bezpečnostních opatření si byli vědomi i teroristé z palestinské organizace Černé září. S plánem olympijské vesnice byli důkladně obeznámeni, někteří z nich se totiž nechali najmout na její stavbu.
Dva měsíce na přípravu
Plán únosu izraelských olympioniků se zrodil v červenci 1972. Velitel Černého září Abú Ijád a jeho zástupce Abú Daúd začali následně celou operaci plánovat a připravovat.
Jako velitelé byli vybráni zkušení palestinští bojovníci L. Afífa (Ísa) a Júsuf Nazzál (Tony). K nim bylo vybráno šest mladíků, pocházejících z palestinských uprchlických táborů, kteří Izrael k smrti nenáviděli. Celá skupina prodělala několik výcvikových kurzů, nejprve v Sýrii a později v Libyi. 24. srpna 1972 dopravil Abú Daúd do dějiště her zbraně. Ty byly uloženy do zavazadlových skříněk na nádraží, odkud si je členové komanda vyzvedli až těsně před akcí. Ve stejné chvíli se i zbytek komanda dozvěděl, proč vlastně do Mnichova přijeli.
Černé září v akci
Jako den D bylo určeno 5. září. Nic netušící izraelští sportovci večer předtím zhlédli v divadle představení Šumař na střeše a poté se vrátili zpět do olympijské vesnice. V půl páté ráno teroristé zahájili svůj útok, vyzbrojeni samopaly Kalašnikov. Izraelci, mezi kterými byli vzpěrači či zápasníci, se snažili bránit holýma rukama. To umožnilo dvěma členům výpravy uprchnout, ale další dva Izraelci svůj odpor zaplatili životem. Zbytek sportovců byl spoután a držen jako rukojmí.
Po páté hodině, když už byla úřední německá místa zburcována, Palestinci předložili své ultimátum. Žádali propuštění 234 palestinských a arabských vězňů zadržovaných v Izraeli a také dvou členů teroristické organizace Frakce Rudé armády, uvězněných v Německu, a jejich bezpečný odchod do Egypta. Jinak bude každou hodinu zabit jeden z rukojmích.
S teroristy nevyjednáváme. Nebo ano?
Izrael prostřednictvím premiérky Goldy Meirové odmítl splnit požadavky únosců, ale nabídl vyslání protiteroristického komanda Sajeret Matkal, což ovšem později němečtí představitelé popřeli. Každopádně, podle některých pramenů tehdejší ministr Hans Dietrich Genscher tuto nabídku odmítl. Do hry navíc vstoupilo německé federální právo, podle kterého německá spolková vláda nesmí vyslat do Bavorska ozbrojené síly. Vše tedy leželo na bedrech bavorské vlády, která intervenci z Berlína odmítla. Po poledni se na střeše domu s unesenými a únosci začali pohybovat policisté v teplákových soupravách, což bylo narychlo a amatérsky sestavené komando. Teroristé však policisty viděli v televizi a rezolutně žádali jejich stažení.
Během té doby předseda MOV Brundage prosazoval, aby hry pokračovaly. Až tlak veřejného mínění donutil organizátory k tomu, aby jejich průběh pozastavili. Vyjednávání ve vesnici zatím nemělo valné výsledky. Po 22. hodině nastoupili únosci společně s rukojmími do připraveného autobusu, který je převezl k připraveným vrtulníkům. Ty poté pokračovaly na Fürstenfeldbrucké vojenské letiště. Odtamtud mělo podle dohody odstartovat letadlo do některé arabské země. Na letišti byla však připravená policejní jednotka, která měla zajmout nebo zlikvidovat únosce a osvobodit rukojmí. Policisté byli i v připraveném letadle, ale těsně před akcí jej kvůli obavám o svoje životy opustili…
Zmatek, který stál životy
Pokus o osvobození rukojmích se změnil v blamáž, která byla bohužel potřísněna krví. Krátce před půlnocí se na letištní ploše objevily obrněné vozy, které předtím uvízly v dopravní zácpě. V reakci na to jeden z Palestinců hodil do vrtulníku, kde seděli spoutaní sportovci, odjištěný granát. Po explozi okamžitě zahynuli tři ze čtyř rukojmí. Ten čtvrtý zahynul udušením, protože hasiči se báli přiblížit se k hořící helikoptéře. Krátce na to další z únosců postřílel v druhém z vrtulníků zbývajících pět rukojmí.
Poté se únosci pokusili utéct. Při tomto pokusu byl zastřelen Ísa. Tony byl zabit při přestřelce s policií na nedalekém parkovišti. Zbývající tři byli po hodinové honičce zadrženi policií v poli podél rozjezdové dráhy. Na svobodu se dostali poté, co byli propuštěni výměnou za cestující z letadla Lufthansy, uneseného dalšími arabskými teroristy. Odcestovali do Libye, kde je Muhamad Kaddáfí přijal jako hrdiny.
Hry musí pokračovat
Izrael si tuto akci nenechal líbit a záhy byla připravena akce Boží hněv, která měla za cíl všechny strůjce mnichovského masakru zlikvidovat. Agenti Mossadu brázdili celý svět a zabili většinu vysokých představitelů palestinských organizací, které měly s Mnichovem cokoliv společného. „Cílem nebyla ani tak pomsta, jako vyvolání strachu,“ prohlásil zástupce ředitele Mossadu D. Kimche.
V atmosféře, kdy olympijskou vesnici zasáhl teror, se nikomu příliš pokračovat ve hrách nechtělo. Hry nakonec byly přerušeny na jeden den, Avery Brundage byl zásadně proti jejich zrušení: „Hry musí pokračovat.“ Dodnes však sportovní výkony z Mnichova překrývá stín jedenácti mrtvých sportovců.
Kapitola IV.
Hry ve stínu rasové otázky
Montreal, 1976
Olympijské hry v kanadském Montrealu měly být po dlouhé době opět bezkonfliktní. Ale ani ony se neobešly bez problémů. I do nich zasáhla politika a celosvětové společenské problémy.
Dějiny Jihoafrické republiky na první pohled s olympijskými hrami nijak nesouvisí, ale jen na první pohled. Historie JAR je dlouhodobě spojená s politikou apartheidu, tedy rasové segregace. Tato politika přivedla JAR do mezinárodní izolace a sportovci z této země neměli na olympiády přístup.
Šišatá zápletka
Přesto v roce 1976, byť nepřímo, JAR do historie olympismu zasáhla. Jedním z nejpopulárnějších sportů v Jižní Africe je ragby, v té době sport neolympijský. A krátce před olympijskými hrami na jih Afriky přicestovali na turné ragbisté Nového Zélandu, čímž porušili dlouhodobou izolaci jihoafrického sportu.
V tu chvíli viděl diktátor Tanzanie Julius Nyerere, klasický příklad afrického tyrana, příležitost ke zviditelnění. Vyzval další africké státy k bojkotu montrealské olympiády, pokud se jich zúčastní Novozélanďané. Afričané na Nyererův nápad slyšeli a vyvinuli tlak na mezinárodní olympijský výbor, aby výpravu Nového Zélandu z her vyloučil.
Hry bez Afriky
Wellington byl africkou reakcí nepříjemně překvapen a zaskočen. Novozélandský olympijský výbor argumentoval tím, že ragbyové mužstvo do JAR vyslal ragbyový svaz, a nikoliv on. MOV novozélandské argumenty uznal a sportovci z Oceánie z her vyloučeni nebyli.
To samozřejmě vyvolalo reakci z Afriky. K bojkotu Tanzanie se připojilo dalších 21 afrických zemí a ještě jihoamerická Guayana. Na oko tyto země protestovaly proti rasové segregaci a porušování základních práv, ale v drtivé většině se jednalo o země, které důraz na dodržování lidských práv určitě nekladly a jejich státní praxe měla k demokracii velmi daleko. Na hry tak nepřijeli zástupci Keni nebo Etiopie, čímž utrpěly zejména běžecké závody na delší vzdálenosti.
Finanční propadák
Montrealské hry byly jinak velmi podařené, sportovní svět má Kanadu rád, jak to později ukázala zimní olympiáda v Calgary nebo nadšené přivítání faktu, že letošní zimní hry bude pořádat Vancouver. Organizace her byla na vysoké úrovni, přesto si mnozí Kanaďané dodnes rvou vlasy, že se Montreal do takového podniku vůbec pouštěl.
Pořadatelé totiž nezvládli olympiádu zejména po ekonomické stránce. Špatně plánovali a do toho se přidalo ještě několik korupčních afér. Montreal a provincie Québec se velmi zadlužily a dluh není splacen dodnes. Budiž to mementem pro nadšence, kteří by si přáli uspořádat hry v ekonomicky ne zrovna silné České republice.
Kapitola V.
Hry ve stínu afghánského dobrodružství
Moskva 1980
Když se v roce 1974 ve Vídni rozhodovalo o pořadatelství olympijských her v roce 1980, stála proti sobě dvě města – sovětská metropole Moskva a americké Los Angeles. Šest let předtím sovětská armáda vtrhla do Československa, na to si už ovšem nikdo nevzpomněl. A tak MOV učinil jedno ze svých nejkontroverznějších rozhodnutí – plánovaně přidělil pořadatelství olympiády zemi, kde vládl totalitní systém.
Maskotem her se stal sympatický medvídek Míša a Sověti hodlali celému světu ukázat, jak se v jejich zemi krásně žije. Jejich olympiáda měla být nejpovedenější v historii. Nakonec z ní ovšem byla jedna velká blamáž…
Velká čtyřka rozhoduje…
V sedmdesátých letech se SSSR soustředil na vývoz svého pojetí komunismu do zemí třetího světa. Ve středu jeho zájmu byly pochopitelně státy, které se Sovětským svazem přímo sousedily. Středoasijský Afghánistán nebyl výjimkou. Bolševici se v Afghánistánu skutečně k moci dostali, ovšem neměli celou zemi pod kontrolou a na mnoha místech docházelo k bojům. Vláda tedy požádala o zásah Moskvu. V Kremlu se sešli pouze čtyři členové politbyra: už dosti senilní Leonid Iljič Brežněv, šéf KGB Jurij Vladimirovič Andropov, velitel sovětské armády maršál Dmitrij Fedorovič Ustinov a ministr zahraničí Andrej Andrejevič Gromyko.
Na základě rozhodnutí této čtyřky 25. prosince 1979 v noci začaly na Kábulském letišti přistávat sovětské transportní letouny s vojenskou technikou a speciálními jednotkami na palubě. Sověti si mysleli, že Afghánce rychle zpacifikují, místo toho se ovšem zapletli do dlouhodobého krvavého konfliktu.
Dozrál čas na bojkot
Tímto krokem skončila éra uvolňování napětí a studená válka se opět přiostřila. Američané začali podporovat muslimské povstalce, což se později v podobě terorismu obrátilo i proti nim. Zároveň začali zvažovat odvetné akce. Jednou z prvních byla myšlenka bojkotu moskevské olympiády, se kterou přišel tehdejší americký prezident Jimmy Carter.
Americký olympijský výbor bojkot podpořil a postupně se k němu přidávaly další národní výbory. Do Moskvy neodjeli západní Němci, Kanaďané, Australané, Norové, Japonci, Turci, ale i Číňané, kteří měli se SSSR nevyřízené účty a mnozí další.
Pro vítězství vše
K bojkotu se přiklonila i tehdejší britská premiérka Margareth Thatcherová. Jenže britský olympijský výbor si prosadil svou a Britové nakonec do Moskvy odjeli. Stejně tak Francouzi, Italové nebo Dánové, kteří však buď ignorovali zahajovací ceremoniál, nebo na něm vystoupili nikoliv pod svou národní, nýbrž pod olympijskou vlajkou. Sovětská televize tyto pochodující sportovce jednoduše ignorovala. Stejně tak se těmto sportovcům nehrály při vyhlašování jejich hymny, ale hymna olympijská.
Do Moskvy nakonec dorazilo jen 80 výprav, což bylo nejméně od olympiády v roce 1956. Hry se v podstatě smrskly na souboje v mnohých případech nadopovaných sportovců ze SSSR a NDR, ostatní země jen sekundovaly. Sověti dělali pro vítězství možné i nemožné, vynikající diskař Imrich Bugár, v Moskvě stříbrný, vzpomínal: „Když měl házet ruský oštěpař, otevřela se ve vysokých tribunách stadionu v Lužnikách proti sobě vrata, aby vznikl průvan, a Rusův oštěp letěl díky tomu dále než soupeřům. Nějaký traktůrek musel právě cosi odvézt… Vybavím-li si můj závod, rozhodčí přidali metr domácímu diskaři Raščupkinovi, čímž okradli Kubánce Delise. Ten měl správně vyhrát, ale skončil třetí, ukázal to videozáznam. Když však chtěl protestovat, kazeta zmizela.“
Přes všechny peripetie byli obyčejní Rusové z her nadšeni zvláště, když jejich reprezentanti získali 195 medailí, z čehož bylo 80 zlatých. Zato v Kremlu dali soudruzi hlavy dohromady a přemýšleli, co vymyslet za čtyři roky, kdy olympiáda proběhne v USA.
Kapitola VI.
Hry ve stínu nesmyslného bojkotu
Los Angeles 1984
Mohla to být nejúspěšnější olympiáda v československé historii. Vždyť rok před ní přivezli českoslovenští atleti z mistrovství světa v Helsinkách devět medailí, z čehož čtyři byly zlaté. Ve skvělé formě byli dráhoví cyklisté, skokanka do vody Heidemarie Grecká, gymnastka Hana Říčná, judista Vladimír Kocman a mnozí další. Českoslovenští fotbalisté měli obhajovat zlato z Moskvy.
Čechoslováci z olympiády v Los Angeles nakonec nepřivezli nic. Ba dokonce se jí ani nezúčastnili. Sovětský svaz se totiž rozhodl olympiádu pořádanou svým rivalem bojkotovat. Měla to být pomsta za to, že Američané ignorovali moskevské hry. A ČSSR se k tomuto kroku poslušně připojila. Pomalými krůčky ve sdělovacích prostředcích si k tomu připravovala půdu: „Je skutečností, že proti výpravám sportovců ze socialistických zemí je již dnes vyvolávána atmosféra podezírání a nenávisti, různé reakční skupiny se pod rouškou svobody netají svými úmysly organizovat řadu provokačních nepřátelských akci,“ psalo Rudé právo v dubnu.
Nikam nejedete
Českoslovenští sportovci byli v plném tréninku na hry, když pro ně 12. 5. 1984, dva a půl měsíce před zahájením her, přišla zdrcující zpráva. Československo se her definitivně účastnit nebude. „Nebylo možné ohrozit bezpečnost sportovců tím, že bychom je vyslali do města, kde se v atmosféře nepřátelské psychózy připravuje jejich likvidace zfanatizovanými, dobře vyzbrojenými a americkou vládou podporovanými antikomunistickými živly,“ znělo oficiální vyjádření.
V Los Angeles se neobjevily výpravy SSSR, ČSSR, NDR, Polska, Maďarska, Bulharska, Kuby a dalších sovětských satelitů. Rumunsko moskevský příkaz k bojkotu neuposlechlo a rumunští sportovci se po domácích Američanech stali druhou nejúspěšnější zemí v pořadí národů. I přes bojkot se her zúčastnil rekordní počet zemí. Všichni zúčastnění si přátelskou atmosféru her pochvalovali, na rozdíl od olympiády v Atlantě o 12 let později, byla organizace téměř bezchybná.
Neztratit kontakt
Země východního bloku losangeleské hry buď ignorovaly, nebo je kritizovaly: „Služby poskytované účastníkům her nebyly nikdy tak drahé. Horentní sumy požadují organizátoři za vytvoření podmínek pro práci zástupců sdělovacích prostředků, za šíření telefonních a dálnopisných linek, ubytování, stravování a parkování,“ psalo Rudé právo. Přesto několik Čechů a Slováků do Los Angeles odjelo. Byli to důkladně prokádrování funkcionáři, kteří měli zajistit, aby „naše země neztratila kontakt s olympijským hnutím.“
Východní blok si zatím uspořádal cosi na způsob vlastní olympiády. Závody pod názvem Družba se uskutečnily po celé východní Evropě. Pro sportovce to ovšem byla jen velmi slabá náplast a například českoslovenští házenkáři svá utkání demonstrativně prohrávali.
Utajený skandál
Hvězdou losangeleských her se stal americký atlet Carl Lewis, který svými čtyřmi zlatými medailemi zopakoval výkon legendárního Jessieho Owense z Berlína. Po letech se ovšem nad těmito výkony snáší stín pochybností. Na povrch totiž vyplulo, že těsně před zahájením her v Los Angeles se americkým činovníkům povedlo utajit pozitivní dopingové testy 34 atletů, především na testosteron.
Někteří sportovci se později k užití dopingu přiznali. Sprinterka Diana Williamsová popsala, jak na jaře 1984 obdržela od Olympijského výboru USA dopis, že měla v přípravném období na hry pozitivní dopingový test. K dopisu byla připojena výzva, aby během her byla za každou cenu čistá. Trest ji ovšem v žádném případě nečekal. Tedy nejen v NDR či v SSSR, ale i v USA a jistě i jinde fungoval centrálně řízený dopingový program.
Epilog
V roce 1988 se v Soulu při příležitosti letní olympiády opět sešel celý svět. Tedy téměř, šest menších států se jich rovněž nezúčastnilo. Přesto jsou hromadné bojkoty, alespoň prozatím, minulostí. To ovšem neznamená, že by nad kroky MOV veřejnost občas nepovytáhla obočí. Léta se hovoří o korupci v souvislosti s přidělováním pořadatelství. Když v roce 1996 získala hry americká Atlanta, leckdo podotýkal, že za tím stojí uplácení v širokém měřítku. Samotná olympiáda byla dosti nepovedená a plná organizačních zmatků. MOV je v lecčem nepoučitelný, o čemž svědčí i přidělení olympiády čínskému Pekingu. I komunistická Čína využila hry k mohutné propagandě. Pochybnosti se snášejí i nad pořadatelstvím zimních olympijských her v ruském letovisku Soči v roce 2014.
Je zajímavé, že zimní olympiády se podobným skandálům po celou dobu své existence od roku 1924 vyhýbaly. Snad proto, že jsou menším podnikem, i proto, že se konávají ve vysoko položených horských střediscích, kam je politika líná chodit. Brzy nás čeká zimní olympiáda ve Vancouveru. Snad tyto hry nepolitickou tradici zimních olympijských her dodrží.
Maďarská pomsta za okupaci aneb Hajra Magyarok!
Píše se rok 1956. Měsíc před zahájením olympijských her v Melbourne her SSSR krvavě potlačil protikomunistické povstání v Maďarsku. Maďarům vyjádřil sympatie celý svět, nicméně politické podpory se nedočkali. Australské publikum přijalo maďarské sportovce za své a ti se tak vedle domácích stali nejpopulárnější olympijskou výpravou.
6. prosince nastoupí ve finálové skupině olympijského turnaje vodní pólisté Maďarska a SSSR. Je jasné, že politická situace se přenese i do bazénu. Maďaři od začátku volí provokační taktiku, čímž svého soupeře vyvedou z konceptu. Těsně před koncem Maďaři vedou 4:0 a plovárnou se ozývá nadšené „Hajra Magyarok!“ (Maďaři do toho!). V tu chvíli sovětskému pólistovi Valentinu Prokopovovi přetečou nervy a udeří Maďara Ervina Zádora. V jeho obličeji se objevuje krev. To strhne vlnu potyček mezi oběma mužstvy. Rozvášněné publikum se přestává ovládat a řada diváků Sovětům hrozí pěstmi a plive na ně. Situaci nakonec musí řešit policie.
Maďaři nakonec celý turnaj ve vodním pólu vyhrají. A 45 sportovců z maďarské olympijské výpravy se do okupované vlasti odmítne vrátit.
Kouzlo českého hokeje
Žádný jiný sport není spojený s českou identitou tak jako lední hokej, žádný jiný na sebe nepřitáhl tolik politických a historických konotací. Už v roce 1938, kdy nacistická chapadla pomalu obkličují Německo, hokej vejde do naší historie. V Praze probíhá světový šampionát a 20. února ČSR poráží Německo 3:0. Zemi zachvátí nadšení, Jaroslav Seifert dokonce napíše oslavnou báseň.
Po válce vyroste našemu hokeji neskutečně silná generace. Zvítězí na dvou mistrovstvích světa a z olympiády přiveze stříbro jen díky horšímu skóre. Nově nastolený komunistický režim však naši hokejovou reprezentaci rozpráší a za údajnou velezradu její členy odsoudí k mnohaletým trestům. Řada z nich pak dlouhá léta místo hokejky na stadionech držela v ruce krumpáče v uranových dolech. Zda zde roli sehrál příkaz Moskvy, která si chtěla ze sportovního kolbiště odklidit silného soupeře, není zatím zcela jasné, ale je to velmi pravděpodobné.
V roce 1968 je Československo okupováno SSSR a jeho dalšími satelity. Půl roku po agresi se ve Stockholmu koná MS v hokeji. Československý tým poráží sbornou hned dvakrát, 2:0 a 4:3, a Češi se Slováky tato vítězství vnímají jako odvetu za srpen: „Neměli tam tanky, dostali dvě branky.“ Následné demonstrace a provokace vyvolané tajnou bezpečností a sovětskými agenty urychlily nástup „normalizační“ kliky v čele s Gustávem Husákem. I později pak hokejové zápasy mezi Československem a Sovětským svazem mají pořádný politický podtext.
Řada našich čtenářů pak má ještě v živé paměti olympiádu v Naganu. Podceňovaný tým v konkurenci nejlepších světových profesionálů dokráčel až k olympijskému triumfu. Během turnaje téměř celá republika přestala pracovat a sledovala hokej. Nadšení, které slavné vítězství doprovázelo, neznalo mezí. Prostě, hokej je v českých zemích něčím víc než jen sportem.
Fotbalová válka
Sport by měl lidi spojovat, soudný člověk jen těžko pochopí násilí na stadionech a nesmyslné bitky tzv. fanoušků. A co teprve když kvůli fotbalu vypukne regulérní mezinárodní konflikt? Ano, i to už historie pamatuje. Stalo se tak v roce 1969 ve Střední Americe.
Dvě tamější země, Salvador a Honduras, se v lásce příliš neměly. Honduras má přibližně pětkrát větší území než Salvador, ale v 60. letech 20. století měl oproti němu skoro poloviční počet obyvatel. V Salvadoru byl pro obyvatele nedostatek volné půdy, zatímco v sousedním Hondurasu jí byl využíván jen zlomek. Od počátku století tak docházelo k migracím salvadorských bezzemků do pohraničí Hondurasu, kde si pro sebe zabírali nikým nevlastněnou půdu. V roce 1969 již bylo v Hondurasu až půl milionu salvadorských imigrantů, což způsobovalo značné národnostní napětí. Honduraská vláda se pokusila problém vyřešit pozemkovou reformou, a půdu vlastněnou Salvadorci zestátnila, aby ji potom mohla rozdat vlastním obyvatelům.
Zároveň probíhala kvalifikace na mistrovství světa ve fotbale, které mělo v roce 1970 pořádat Mexiko. Kvalifikační los proti sobě svedl právě týmy Hondurasu a Salvadoru. V prvním zápase zvítězil Honduras na domácí půdě 1:0, ale v odvetě, hrané 15. června, zvítězil Salvador 3:0. Po odvetném zápase propuklo mezi obyvateli obou zemí mnoho násilných střetů, zejména salvadorští imigranti byli v Hondurasu silně terorizováni. 26. června obvinila salvadorská vláda Honduras z genocidy salvadorských přistěhovalců. 14. července salvadorská armáda zaútočila na Honduras, čímž se oba státy ocitly ve válečném stavu. Zhruba po 100 hodinách bojů došlo kvůli nátlaku Organizace amerických států (OAS) k ukončení bojů. Salvadorská vojska se již nacházela u Tegucigalpy, hlavního města Hondurasu, který v bojích utrpěl ponižující porážku. 20. července zprostředkovala OAS uzavření příměří mezi oběma státy. Začátkem srpna se všechna salvadorská vojska stáhla.
Rozhodující fotbalový zápas o postup se odehrál na neutrální půdě v Mexiku a Salvador v něm zvítězil 3:2. Salvadorská fotbalová reprezentace se tak probojovala na mistrovství světa.
Podmínky míru byly podepsány až 30. října 1980 v peruánské Limě. Hraniční spory však nebyly vyřešeny dodnes.
Ukradené vítězství
Nejpopulárnějším sportovním odvětvím na světě je fotbal a ne jinak tomu bylo i ve třicátých letech minulého století. Už tehdy bylo mistrovství světa mimořádně sledovanou událostí. V roce 1934 šampionát hostila Itálie, kde v té době již 12 let vládl fašistický diktátor Benito Mussolini. Československý tým na něj neodjížděl s velkými ambicemi, krátce před jeho zahájením dokonce naše fotbalová asociace zvažovala, zda má cenu se šampionátu vůbec účastnit.
Italové měli jasno, jejich fotbalový tým je nejlepší a mistrovství musí patřit jim. A bylo by ideální, kdyby se ve finále potkali s Německem. Hitler a Mussolini sice v té době ještě nejsou spojenci, ale totalitní systémy mají k sobě blíže než k demokraciím. Italové vstoupili do turnaje famózně, když porazili tým USA 7:1. Ve čtvrtfinále si poradili se Španělskem, byť až v opakovaném zápase, penaltové rozstřely byly zavedeny až mnohem později. A v semifinále přehráli tehdy vynikající celek Rakouska 1:0.
Ve finále je ovšem nečekal tým Německa. Ten totiž v druhém semifinále podlehl Československu 1:3. Italové začali úřadovat. Těsně před finále se rozhodčí Švéd Eklind setkává s Mussolinim. Utkání poté píská tendenčně a toleruje Italům řadu brutálních zákroků. Přesto jdou Čechoslováci do vedení. Italové však před 9 minut koncem zápasu vyrovnají a v prodloužení střílejí rozhodující branku a stávají se mistry světa.
Pro evropský tisk jsou však morálními vítězi Čechoslováci: „Soudce Eklind nadržoval Italům“ (Morgen Wien), „Českoslolvenští fotbalisté hráli klidněji, ukazovali technicky vyspělejší fotbal a zasloužili si vyhrát“ (Evening News London), „Italové hráli přímo brutálně. Švéd Eklind měl italské oči…“ (polský sportovní týdeník Raz dva tři). I tak tým se lvem na prsou dosáhl jednoho z největších úspěchů naší sportovní historie.
Problémy se nevyhnuly ani dalším hrám
1904 (St. Louis)
Původně se třetí olympijské hry měly konat v Chicagu. Americký prezident je však přesunul do St. Louis, kde staly součástí světové výstavy.
1912 (Stockholm)
Vídeň neúspěšně protestuje proti účasti samostatných výprav Čech a Uherska.
1916 (Berlín)
Berlíňané se na hry těšili, leč v roce 1916 vzhledem k probíhající válce měl svět jiné starosti.
1920 (Antverpy)
Her se nesmějí účastnit státy, poražené v 1. světové válce: Německo, Rakousko, Maďarsko, Bulharsko a Turecko.
1932 (Los Angeles)
V USA vládne prohibice, což ovšem vínamilovným Francouzům a Italům vadí. Zákony o prohibici jsou po dobu olympiády zmírněny.
1940
Původně se olympiáda měla konat v Tokiu, poté, co Japonci obsazovali Čínu, byla přesunuta do Helsinek. Nakonec se, podobně jako v roce 1916, kvůli válečným událostem nekonala.
1948 (Londýn)
Hry jsou nedostupné pro Němce a Japonce. Poprvé v historii mají olympijské hry politického uprchlíka – předsedkyni technické komise ženských gymnastických soutěží, Češku Marii Provazníkovou.
1956 (Melbourne)
Olympiádu bojkotují Egypt, Irák, Libanon a Kambodža, čímž tyto země hodlají vyjádřit svůj postoj k Suezské krizi. Do Austrálie nedorazí ani zástupci Nizozemska, Švýcarska a Španělska na protest proti sovětské okupaci Maďarska.
1988 (Soul)
Hry bojkotují KLDR, Kuba, Albánie, Etiopie, Seychelské ostrovy a Nikaragua.
2004 (Atény)
Íránští sportovci se nesmějí účastnit disciplín, kde by se mohli setkat s Izraelci.
2008 (Peking)
Čína olympiádu zneužívá k propagaci svého totalitního systému.
