Skupina domorodců lidožroutů tančí kolem velkého kotle, v němž se vaří bílý cestovatel ještě s kloboukem na hlavě. Takové klišé, jako vystřižené z šestákového románu, může působit úsměvně. Kanibalismus je ovšem mrazivým tématem, na němž k smíchu není vůbec nic.

Příběhy o divokých lidojedech z dalekých zemí hltaly a stále hltají miliony čtenářů dobrodružných knih a diváci stejně laděných snímků. Samozřejmě jde o mnohem složitější téma, než jak bývá představeno spisovateli a filmaři.

Nedávno se jím například zabývali experti z polské univerzity ve Vratislavi i české Univerzity Karlovy. Ti dospěli k závěru, že kanibalismus se v širším měřítku nemohl prosadit, protože zkrátka nebyl evolučně výhodný.

Sameček se spáří a zemře!

Ve světě zvířat není kanibalismus ničím extra výjimečným. Uchylují se k němu nejrůznější zástupci živočišné říše včetně axolotlů, komodských draků, tasmánských čertů nebo třeba žraloků. Oběťmi se často stávají mláďata.

Velmi známý je fenomén požírání samečků po nebo ještě při pohlavním aktu – nastávající matky si tak doplňují potřebné živiny. V tomto směru se „proslavili“ někteří z pavouků, zejména černé vdovy, případně kudlanky nábožné.

Danému jevu se říká sexuální kanibalismus. I u druhů, které se jím vyznačují, k němu však nemusí dojít vždy – někdy se například samečkovi podaří utéct.

Domorodci z Oceánie

Kanibalismus mezi zástupci druhu Homo sapiens mívají lidé spojený s domorodými obyvateli exotických lokalit, typicky s Papuou-Novou Guineou. Psal o něm i český cestovatel Miloslav Stingl (1930–2020).

Ve svých dílech se zaměřil i na souostroví Fidži, přezdívané v minulosti britskými kolonizátory jednoduše Cannibal Islands. Zkazky o domorodých lidožroutech si rozhodně nezadají s těmi nejděsivějšími horory.

Podle některých byly pojídány těhotné ženy včetně dosud nenarozených dětí – protože „dobře chutnaly“. Neblaze proslulými se stali také lovci lebek. Je kupříkladu zmiňován rituál, kdy zabili a částečně zkonzumovali člena jiného kmene, jehož jméno pak získalo miminko, krátce předtím přivedené na svět.

Hluboce zakořeněné chování

Za zmínku stojí rovněž kmen Fore z ostrova Papua-Nová Guinea. V průběhu 20. století vědci zjistili, že příslušníci onoho kmene trpí onemocněním zvaným kuru. Jedná se o fatální neurologickou chorobu podobnou mnohem známější nemoci šílených krav.

Původcem jsou infekční bílkoviny priony. Vyšlo najevo, že tyto priony se do mozků nemocných dostávají kvůli kanibalismu. Členové kmene jej totiž praktikovali v rámci pohřebních rituálů.

Není to tak dávno, co byl v Oceánii kanibalismus stále praktikován – a někde je údajně praktikován dodnes. Ostatně u tamních lidí se jednalo o hluboce zakořeněné chování, vycházející z jejich kultury spojující tradice a rituály.

Někdy mohlo jít zároveň o způsob opatření si masité stravy, které byl v lokalitě nedostatek.

Hlad i sérioví vrazi

Kromě toho bývá kanibalismus zmiňován v souvislosti s hladomory, kdy mrtvé nešťastníky pojídali ti, kteří je přežili, případně s mrazivými kriminálními kauzami.

Až komplexní pohled na celou problematiku však odhalí její komplikovanost – z historického i společenského hlediska.

Stopy po lidských zubech

Ve skutečnosti byl totiž kanibalismus rozšířenějším jevem, než by se na první pohled mohlo zdát. Jeho dějiny sahají hodně hluboko do minulosti, až do pravěku. Jeden z důkazů, že k němu v tomto období docházelo, přinesl nedávno tým vědců, který prováděl vykopávky ve španělské jeskyni El Mirador v pohoří Sierra de Atapuerca.

Tam byla od časů budování železnice objevena celá řada pozůstatků z doby dávno minulé.

Zjevné stopy kanibalismu odhalili experti na zde nalezených kostech. Vyšlo najevo, že některé nesou známky tepelného zpracování částí těl za účelem konzumace. Lze také spatřit řezy způsobené při oddělování masa.

Dávní lidojedi se zaměřili i na mozky nebo kostní dřeň čili morek, který je plný živin – aby se k němu dostali, kosti lámali. Nejmrazivější vypovídací hodnotu mají rozpoznatelné stopy po lidských zubech.

Více se dočtete v čísle 11/2026