Artéská voda – podzemní voda s hladinou nenulového hydrostatického tlaku, nahromaděná v propustné hornině mezi dvěma neprostupnými vrstvami. Jímá se v artéských studních, které jsou tam, kde je voda v podzemí pod tlakem. Po navrtání může dojít díky tlaku i k přelévání vody na zemský povrch. Artéské prameny fungují na obdobném principu jako lidmi vytvořený tzv. gravitační vodovod: Na kopci či na věži se vybuduje nádrž, do té se napumpuje voda, která pak vlastní tíží, samospádem, stéká trubkami až k vodovodním kohoutkům. V přírodě trubky nahrazuje vrstva či souvrství propustných vodou nasycených hornin. Hladina podzemní vody musí být o něco výše než vlastní výtok. Pojmenování se odvozuje od francouzské provincie Artois, kde má vrtání artéských studní prastarou tradici.
Brakická voda – poloslaná, nepouživatelná voda. Tvoří se v moři při ústí řek nebo v pobřežních jezerech, která se občas spojují s mořem a jejich sladká voda se smísí se slanou. Mísí se zde i podzemní voda sladká a mořská..
Žijí zde zvláštní organismy (měkkýši, červi, krabi – houslisté aj.) Když tudy v době tření migrují z oceánu do řek lososi a mořští pstruzi, regulují si složení tělních tekutin pomocí ledvin.
Cyklus vodní (hydrologický) – oběh různých forem vody z oceánů na pevniny a zpět. Sladká voda se na Zemi vyskytuje jako vodní pára v atmosféře, v podobě ledu a v kapalném stavu. V oceánech, které pokrývají asi 71 % zemského povrchu, dochází působením slunečního světla k vypařování. Vodní pára stoupá vzdušnými proudy a větry, část se jí sráží a jako déšť se vrací zpět do oceánu. Cirkulující atmosféra přenáší vzduch obsahující velké množství vodní páry i nad pevninu, kde pak přicházejí srážky v podobě deště či sněhu. Značné množství srážek se působením slunečního tepla znovu rychle vypaří. Část se vsákne do půdy, kde ji vstřebají rostliny, část se vrací do vzduchu transpirací.(vypařování vody povrchem těla) Srážková voda však také stéká po zemském povrchu jako srážkový ron, který se shromažďuje do stružek a plyne do toků řek. Další část deště a roztálého sněhu prosakuje půdou do podložních hornin; tak se vytváří podzemní voda. V polárních a vysokohorských územích se sníh zpevňuje v led a z něho vznikají ledové příkrovy a ledovce, Vlivem gravitační síly se tato tělesa pohybují, takže se nakonec mohou vrátit do oceánu.
Delta – plochý náplav při ústí řek do jezera či moře.
El Niňo (Dítě) – zvrat počasí, ke kterému dochází v tropickém východním Pacifiku, kde je kolem Vánoc přerušeno pravidelné vzdouvání studené vody od pólu. Vysoká teplota povrchových vod narušuje růt planktonu a ryb a způsobuje i celkové poruchy běžného průběhu počasí.
Fotické pásmo – povrchové pásmo vody v mořích a oceánech, do kterého proniká dostatečné množství světla, aby tam mohlo docházet k fotosyntéze (chemický proces u zelených rostlin).
Gejzír geotermální – silný proud vařící vody tryskající ze žhavého zemského nitra. Doprovodným jevem jsou oblaka jedovatých horkých plynů a jezera bublajícího žhavého bahna. Nejnovější výzkumy odhalily, že v hlubinách i horkých pramenů žijí podivní živočichové.
Hydrologie – věda o zákonitostech časového a prostorového rozložení a oběhu vody na Zemi. Dělí se na hydrologii moří (oceánologii) a h. pevnin (vlastní hydrologie). Ta má součásti jako h. vodních toků (potamologie), jezer a bažin (limnologie), podzemních vod (hydrogeologie), ledu a ledovců (glaciologie, karyologie). Měřením vodních toků se zabývá hydrometrie, popisným oborem je hydrografie (vodopis). Hydrologie se věnuje i využití vody člověkem.
Chemogenní sedimenty – usazeniny vznikající chemickými procesy, vylučováním z vodního roztoku (např. na dně moří)či pocházející ze studených i teplých pramenů. Příkladem jsou mj. fosfáty či vápence chemického původu.
Izolátor – v hydrologii (viz) horniny, které mají výrazné nižší propustnost ve srovnání s okolními horninami. (Opakem je hydrologický kolektor.)
Jezero – přírodní nádrž vody na pevnině. Mívá různý původ – tektonický (mj. příkopové propadliny), sopečný (např. v kráterech), ledovcový (kupř. moréna tvoří hráz), krasový apod. Jezera mají proměnlivou velikost, u rozsáhlých nechybí ani příboj. Voda většiny jezer je sladká. Největším jezerem je Kaspické moře s rozlohou 394 299 km 2, které má maximální hloubku 946 m. Primát v hloubce drží ruský Bajkal se 1620 m, zatímco třeba středoafrické Čadské jezero je hluboké jen sedm metrů.
Kanál ( z latinského canal = roura) –umělý krytý nebo otevřený vodní tok sloužící k přechodu vody z místa odběru nebo odtoku vody na řekách, mořích na místo upotřebení. Podle využití se rozlišují mj. na k. pro vodní dopravu (např. mezi řekami, jezery či moři), k. pro získávání vodní energie, k. pro závlahy, vysušování půdy, plavení dřeva apod. Např. Atlantský a Tichý oceán spojuje Panamský kanál (průplav), Středozemní a Rudé moře Suezský kanál apod.
Ledové návrše – útvary vznikající rozlámáním rozsáhlých ploch plovoucího ledu bouří. Působením větru se kry hromadí u pobřeží nebo na okraji ledových polí do vysokých bariér. Naproti tomu ledový štít představuje rozsáhlou a silnou vrstvu ledu, která pokrývá značné plochy souše. Jako příklad uveďme Antarktický ledový štít.
Meandr – (podle řeky řecky pojmenované Maiandros, turecky Menderos v jihozápadním Turecku) – říční zákrut vytvořený boční erozí toku. Tato odchylka říčního toku od přímého směru mívá podobu zatáčky, mnohdy pravidelného oblouku. Volné meandry vznikají především v náplavových rovinách.
Oceán – z řeckého Ókeános = velká řeka obtékající celou Zem: v širším smyslu označení vodstva všech světových oceánů obklopujících pevninu. Oceány tvoří 94% hydrosféry.. Celkem zabírají plochu 361 milionů km2, což představuje asi 71 % plochy všeho zemského povrchu-(Z rozlohy severní polokoule 61%, jižní 81 %). Průměrná hloubka je 3 795 m, maximum 11 034 m dosahuje Mariánský příkop v Tichém oceánu. (Tento největší světový oceán o rozloze 180 milionů km2 se také nazývá Pacifický.)
Příliv – fáze stoupání mořské vody, ke které dochází dvakrát za měsíční den (24 h 50 min.) Vyvolávají ho přitažlivé síly Měsíce a Slunce. Rozhodující je síla přitažlivosti sice menšího, ale výrazně bližšího Měsíce.
Rozvodí – hranice oddělující dvě sousední povodí řek. Povodí je území, ze kterého všechna povrchová voda odtéká do jedné hlavní řeky. Celý povrch povodí má spád úbočí směřující k této řece a jejímu ústí. (V nejširším slova smyslu se může týkat i oceánu – viz.).
Čára vymezující oblasti rozvodí se nazývá rozvodnice. Zemské hlavní rozvodí odděluje povodí Tichého a Indického oceánu.
Říční síť – soubor vodních toků, říční soustava určité země. Hustota je závislá zejména na množství vodních srážek a charakteru podloží. Vyjadřuje se délkou vodních toků připadajících průměrně na 1 km2 příslušné plochy.(Mnohem méně se termín říční síť používá pro označení půdorysné sítě konkrétní hlavní řeky a jejich přítoků.)
Salinita (slanost) – objem rozpuštěných solí v mořské vodě. Průměrná salinita se pohybuje mezi 33 – 37 dílky rozpuštěné hmoty na 1000 dílků vody. Salinita mořské vody se mění s místními podmínkami – např. velké řeky či tající led salinitu snižují. Nejvyšší salinita je v Rudém moři – 40 promile. (Nejvíce soli – až 280 promile – má sice izraelské Mrtvé moře, ale zde se jedná o jezero v proláklině.)
Tsunami – nazývané též přílivové vlny, ačkoli s přílivem (viz) nemají nic společného. Jsou to ohromné, rychle se pohybující vlny s velkou energií, vyvolané podmořskou zemětřesnou aktivitou. Na pobřeží způsobují značné škody.
Úmoří (pomoří) – část pevniny, ze které všechna povrchová voda teče do jednoho moře či oceánu. Úmoří (pomoří) jsou odděleny hranicemi vedoucími po důležitých horských hřebenech, od kterých mají povodí a voda řek spád do jednotlivých moří. Hlavní pevninské úmoří patří do Tichého, Atlantského a Indického oceánu.
Vadózní voda (lat. vadosus = mělký) – je srážkového původu a cirkuluje v zemské kůře.
Opakem je juvenilní voda (lat. iuvenilis = mladistvý), která se uvolňuje z velkých hloubek při sopečné činnosti a dostává se do povrchové cirkulace.
Zásoby vody – celosvětově se odhadují na 1 360 000 000 km3. Z tohoto množství však 97,2 % tvoří oceány se slanou vodou. Zbytek připadá na ledové příkrovy a ledovce (2,15 %), řeky, jezera a vodní nádrže(0, 0171 %), podzemní vodu (0,625 %) pod kontinentálními oblastmi. Vodní pára činí sice jen 0,0001 %, ovšem bez ní by neexistoval život na souši.
Více se dozvíte:
Modrá planeta, Knižní klub, 2002
Encyklopédia Zeme, Obzor Bratislava, 2000
J. Petránek, Malá encyklopedie geologie, JIH České Budějovice 1993
Anatomie Země, Albatros1981
