Na první pohled je to jednoduché. Pokud se budeme přecpávat tučnými jídly a za fyzickou námahu začneme považovat i pěší návštěvu samoobsluhy, patrně musíme počítat s přibývajícími kilogramy. Problém „epidemie“ obezity je nicméně mnohem složitější.
Obezita se v posledních 20 letech stala vážným zdravotním problémem prakticky všech vyspělých zemí světa. Proto se na jejím výzkumu podílí stále více vědeckých týmů a stále větší podíl z nich se přiklání k názoru, že nezdravé stravování a sedavý způsob života nemohou být jedinými rozhodujícími faktory tloustnutí populace. „Pokud se podíváte na složení obyvatel USA před 40 lety a dnes, neuvidíte žádný pozvolný posun, ale neuvěřitelný skok. Přitom se jedná o rozdíl pouhých dvou generací,“ nastiňuje své pochyby o jednoduchých příčinách fyziolog David Allison z Alabamské univerzity v Birmighamu. „Těch faktorů, kterým bychom měli věnovat stejnou pozornost jako stravě a pohybu, je mnohem více.“
1. Nedostatek spánku
Zní to vcelku nelogicky. Pokud někdo nespí, vykonává nějakou aktivitu. A tato aktivita je energeticky náročnější než spánek (pokud pomineme možnost, že někdo nespí, aby mohl luxovat ledničku). Nicméně několik amerických, německých a kanadských statistických studií ukázalo, že index tělesné hmotnosti BMI (poměr mezi hmotností a výškou těla) je nepřímo úměrný délce spánku. Je sice známo, že obezita je jednou z příčin poruch spánku, a lidé by tak spali méně hodin, protože jsou tlustí (ne naopak). Nicméně nutriční studie, při kterých byl sledované skupině dobrovolníků přesně určován spánkový režim, ukázaly, že zvyšování tělesné hmotnosti je na spánku skutečně závislé.
S konečným vysvětlením tohoto paradoxu si zatím lékaři lámou hlavu, nicméně nabízí se několik možností. Jako nejpravděpodobnější viníky situace vycházejí hormony leptin a ghrelin. První se stará o pocit sytosti, druhý o pocit hladu. Při nedostatku spánku produkce leptinu klesá a vládu nad tělem přejímá ghrelin. Doslova tak nevyspalce systematicky honí do spíže. „Prováděli jsme pokusy na myších, kterým jsme odpírali dostatek spánku. Staly se z nich nenasytné žroutky.“ Říká Carol Everson z Wisconsinské lékařské univerzity v Milwaukee. Podobné výsledky ukázaly i pokusy s dobrovolníky, kteří mohli dva dny po sobě spát pouze 4 hodiny. Hladina leptinu u nich klesla o 18 % a ghrelin se vyšplhal o 28 %. Účastníci pokusu také potvrdili, že mají větší chuť k jídlu.
Přesné údaje o délce spánku sice chybějí, nicméně přibližně odhadnout lze. Zatímco v 60. letech Američané trávili v posteli v průměru 8,5 hodiny denně, v roce 2002 to už bylo méně než 7 hodin.
2. Klimatizace
Lidé, stejně jako všechna teplokrevná zvířata na Zemi, dokáží poměrně účinně udržovat svou teplotu na stálé hodnotě. Za pomoci několika mechanismů, jako je pocení, regulace rychlosti dýchání a prokrvení pokožky nebo třes, dokážeme v určitém rozmezí eliminovat změny teploty okolního prostředí. Nicméně nás to pochopitelně stojí energii. Za posledních 40 let se však dramaticky změnily teplotní podmínky našich domovů. V zimě si topíme, v létě pouštíme klimatizaci. Technické vymoženosti moderního světa odvádějí práci, kterou dříve muselo vykonávat naše tělo. Například v Británii byla v roce 1970 průměrná teplota v bytě stanovena na 13 oC. V roce 2000 už to však bylo 18 oC. V USA mělo v roce 1978 klimatizaci 23 % domácností, o dvacet let později už to však bylo 47 %. V jižních, teplejších státech to přitom byl ještě větší skok (ze 37 % na 70 %).
Jestli mezi teplotním komfortem a obezitou existuje nějaká závislost, v současnosti s určitostí říct nelze. Indicie, že tomu tak skutečně je, bychom však našli. Existují například studie, které sledovaly rozdíl v rychlosti metabolismu za různých teplot. Rozdíl mezi 22 a 27 oC činí kolem jednoho megajoulu za den. To odpovídá 27g gramům podkožního tuku.
3. Méně kouření
Lékaři z toho nejsou nijak nadšení, ale bohužel je to tak. Statistické studie jasně ukazují, že mezi kuřáky je méně obézních lidí než mezi nekuřáky. Na vině je pravděpodobně nikotin, který potlačuje pocit hladu a možná i skutečnost, že kuřáci mají rychlejší metabolismus. Marylandská studie prokázala, že lidé, kteří skončili s kouřením, se o rozšíření obezity zasadili sice malým, přesto statisticky významným podílem. V tomto případě je však na vině především kouření samotné. Bývalí kuřáci mají totiž větší tendenci po ukončení zlozvyku přibrat, než lidé, kteří nikdy nekouřili. Mezi muži, kteří s kouřením skončili, je například 50 % trpících nadváhou, zatímco v čistě nekuřácké populaci se jich vyskytuje „pouze“ 37 % (mezi aktivními kuřáky dokonce jen 28 %). Mezi roky 1978 a 1990 vzrostl výskyt obezity u amerických občanů o 9 % a pětinu tohoto čísla mají na triku právě bývalí kuřáci. Nicméně v žádném případě to neznamená, že je lepší nepřestat s kouřením, než přestat a přibrat. Aktivní kouření doprovázejí taková zdravotní rizika, že by člověk musel po ukončení tohoto zlozvyku zvýšit svou hmotnost 45 kg, aby je nabytou obezitou vyrovnal.
4. Prenatální vlivy
Jestli se z nás stanou tlouštíci, je do jisté míry dáno už dávno před tím, než se narodíme, tedy v prenatálním období. V některých případech dokonce před početím. Děti obézních matek, zvlášť těch, které postihne těhotenská cukrovka, budou mít nadváhu s mnohem větší pravděpodobností než ostatní. Do jisté míry je to dáno dědičností, podílí se na tom však i „nitroděložní programování“.
Pokusy na myších jasně prokázaly, že složení diety během březosti ovlivňuje velikost plodu i pozdější obezitu mláděte. Vědci budoucí myší matky záměrně přecpávali, a potom porovnávali potomky z „obézního“ vrhu s myšaty, která byla odnošena na běžné dietě. Nejenže se nadměrné krmení projevilo v porodní i pozdější vysoké hmotnosti, ale dokonce zanechávalo stopy i na další generaci. Přejídající se myš měla obézní i vnoučata.
Na druhou stranu je však známo, že obezita hrozí i dětem, které se v útlém věku musejí vyrovnávat s nedostatkem potravy. Ukazují na to problémy lidí narozených během druhé světové války v Holandsku. „Jejich metabolismus se nastavil na efektivnější režim,“ říká Allison. „Naučili se z minima potravy vytěžit maximum energie, a to si přinesli i do pozdější doby hojnosti. Přestože konzumují stejné množství živin jako zdraví lidé, ve zvýšené míře ukládají tuky a tloustnou.“
5. Větší plodnost tlouštíků
Populační exploze tlouštíků zní sice poměrně šíleně, ale obézní lidé se opravdu množí rychleji než zbytek populace. A protože podle srovnávacích studií jednovaječných dvojčat je obezita ze 65 % dědičná záležitost, někde se větší plodnost žen s nadměrnými velikostmi projevit musí. Statistické studie v USA ukazují, že obézní matky mají větší počet potomků. „Je to sice malý, přesto statisticky průkazný rozdíl,“ tvrdí Lee Ellis z Minotské státní univerzity v Severní Dakotě v USA. „Zatímco ženy s odpovídající hmotností nebo podváhou mají v průměru 3,2 dětí, u obézních je to 3,5.“
Není to ale spíš tím, že čím více potomků, tím větší pravděpodobnost, že žena přibere? Samotné těhotenství a následná starost o malé děti (doprovázená například nedostatkem spánku) jsou velmi silnými faktory, které ke zvýšení hmotnosti výrazně přispívají. Nicméně Ellis prokázal, že BMI už před prvním těhotenstvím koreluje s následným počtem dětí. Vysvětlení se nabízí hned několik. Například extrémní štíhlost u obou pohlaví snižuje plodnost. Je sice pravda, že podobný dopad má i nadměrná obezita, nicméně negativní vliv je prokazatelně vyšší na „hubeném“ konci spektra. „Obézní lidé jsou také v dnešní společnosti do jisté míry handicapováni, a proto často dosahují nižšího sociekonomického stupně,“ míní Allison. „A sociálně slabší rodiny mají podle statistik více dětí než bohatší vrstvy.“
6. Změna spektra obyvatelstva
Na zvyšování počtu obézních lidí se podepisuje i prodlužující se průměrný věk. Lidé ve věku mezi 40 a 75 lety trpí nadváhou třikrát častěji než mladší dospělí lidé. Přitom podíl lidí starších 35 let se za posledních 35 let zvýšil o 43 %.
Ve Spojených státech je problém „epidemie“ obezity dán i dalším faktorem, který se Evropanů v takto silné míře zatím netýká. Z různých důvodů je nebělošská populace obéznější. Například Hispánky trpí obezitou o 30 % častěji než bělošky a černošky dokonce o 50 %. Podíl Hispánců přitom od roku 1970 vzrostl z 5 na 12,5 procenta a černochů z 11 na 12,3 %.
7. Více léčiv
V 70. letech byla vyvinuta nová skupina léčiv proti psychózám (například schizofrenii), tzv. neuroleptika. V současnosti je užívají miliony lidí po celém světě. Bohužel kromě jejich nezpochybnitelného léčebného účinku se projevuje i nepříjemný vedlejší efekt.
Uživatel obvykle v prvních 10 týdnech přibere 4 kg a dalších 4-5 kg získá v průběhu následujících několika let. Neuroleptika přitom zdaleka nejsou jedinou skupinou léčiv, která způsobuje přírůstek hmotnosti. Týká se to některých prostředků na léčbu epilepsie, vysokého krevního tlaku, HIV, tlumení alergií a dokonce i cukrovky (včetně samotného inzulinu).
Přímá studie, která by se zaměřovala na vliv léčiv na obezitu sice neexistuje, přesto není pochyb o tom, že farmaceutický průmysl má na zvyšování hmotnosti populace za posledních 30 let nezanedbatelný vliv.
8. Chemické znečištění prostředí
Člověk je v moderní civilizaci každým dnem vystavován vlivům desítek tisíc průmyslových chemikálií. Pesticidy, barviva, konzervanty, parfémy, plasty, rozpouštědla – to všechno a ještě mnoho dalšího denně polykáme, vdechujeme a vstřebáváme kůží.
U některých z těchto látek je prokázáno, že v malém množství způsobují tloustnutí. Například pesticid dieldrin u pokusných myší způsobil, že se jejich hmotnost zdvojnásobila. Jiný pesticid, hexachlorbenzen, měl za následek, že myši přibývaly na váze i přesto, že dostávaly dvakrát méně krmiva než běžně krmení hlodavci. Studie konzumentů ryb z Velkých kanadských jezer, které byly kontaminovány polychlorbenzeny, ukázala jasnou souvislost. Čím více znečištění, tím větší přírůstek hmotnosti.
Některé z těchto chemikálií působí jako tzv. endokrinní drisruptory, tedy látky, které narušují hormonální rovnováhu a zasahují do činnosti například estrogenu. Pokud estrogen nefunguje jak má, v mnoha případech je následkem právě výrazná obezita.
9. Pozdější mateřství
Ve všech civilizovaných zemích světa se zvyšuje stáří prvorodiček. Například v západní Evropě je v současnosti průměrný věk matek při prvním porodu 27 let. Ještě v 70. letech minulého století to bylo 23 let. V USA se za posledních 35 let průměr zvýšil z původních 21 na současných 25 let.
Zatím není příliš jasné, z jakého důvodu, nicméně starší matky prokazatelně mívají děti s větší porodní hmotností a větším výskytem obezity v pozdějším věku. S každými pěti lety věku matky se výskyt obézních potomků zvyšuje o 14 %. Studie prováděné u ovcí ukázaly, že jehňata starších bahnic ukládají v prvním roce života více tuků. Vědcům také vyšlo, že první jehňata bývají těžší než jejich mladší potomci. Podobně to funguje i u lidí. A protože počet potomků neustále klesá, zvyšuje se i průměrná hmotnost dětí. Zatímco v 60. letech měly britské ženy v průměru tři děti, zatímco v současnosti mají pouze 1,8 potomka. V kombinaci se stárnutím matek se pak ve výsledku rodí významně větší podíl dětí s „nadměrnou velikostí“.
10. Vrána k vráně
Lidé si za životní partnery volí do jisté míry podobné lidi. Štíhlé ženy dávají přednost štíhlejším mužům, baculky se raději poohlédnou po někom silnějším. „Nejedná se o žádnou silnou korelaci, ale přesto tu prokazatelně je,“ dodává Peter Katzmarzyk z Yorkské univerzity v kanadském Torontu. „Vyplývá to z naší studie 1341 kanadských rodin provedené v 90. letech.“
Samotný fakt, že obézní lidé se raději dávají dohromady také s obézními by se na rozšiřování epidemie tlouštíku neměla nijak projevit. Nicméně v kombinaci s ostatními faktory, jako je jistá míra dědičnosti nebo větší počet potomků u rodičů s vyšším BMI, má na zvyšování podílu lidí s nadměrnými zásobami tělního tuku také svůj podíl.
