Jsou vědní obory, které se v různých souvislostech dotýkají každého člověka. Mezi ně bezesporu náleží meteorologie, která se zabývá všestranným studiem jevů probíhajících v zemské atmosféře. Má řadu podoborů: aerologie, klimatologie, hydrometeorologie aj. Všude na světě však odborníci pracují ze základními pojmy, které vám chce 21.STOLETÍ přiblížit.
Aerologie (z řečtiny: aer = vzduch, logie = nauka) – část meteorologie, která se zabývá fyzikálními jevy ve volné atmosféře (viz). Název aerologie byl na návrh německého vědce Wladimira Köppera oficiálně přijat až v roce 1906. Ovšem pojem „aerologie“ užil Domenico Panarolo již v r. 1646.
Bariéra klimatická – výrazná překážka (např. vysoké, protáhlé pohoří) stojící v cestě obvykle převládajícímu větru a vytvářející velmi rozdílné klimatické poměry v oblasti návětří a závětří. Příkladem výrazné klimatické bariéry v Evropě je např. Skandinávské pohoří.
Cirkulace primární (prvotní) – základní složka všeobecné cirkulace atmosféry podmíněná mj. rotací Země a rozdělením pevnin a oceánů. Tento druh cirkulace je největší. Na ni navazují menší cirkulace sekundární ( např. cyklona – oblast nízkého tlaku vzduchu, jakož i anticyklona – tlaková výše) a terciární (pobřežní vánky, horské a údolní větry apod.)
Červánky – zažité označení pro světelné jevy v atmosféře v období východu a západu Slunce, pokud není obloha zatažena mraky. Jsou pozorovatelné v té části oblohy, kde se nachází sluneční kotouč. Se zmenšováním jeho výšky nad obzorem se barva slunečního světla postupně mění ze žluté přes oranžovou na červenou. Červánky vznikají lomem slunečních paprsků v atmosféře a rozptylem na molekulách vzduchu, částicích prachu. Zanikají při výšce Slunce 5° nad obzorem.
Dendroklimatologie – odvětví klimatologie (viz) zabývající se vztahy mezi vývojem dřevin a klimatickými poměry. Studium přírůstkových kruhů (letokruhů, letopočtů) v kmenech stromu přispívá k poznání klimatických podmínek v určitém časovém období.
Elektřina atmosférická – souhrn elektrických jevů, které se vyskytují v atmosféře. Zpravidla se rozlišují dvě základní skupiny: 1. elektřina klidného ovzduší 2. bouřková elektřina. Detailnější členění: a) ionty a elektrická vodivost vzduchu; b)elektrický prou v atmosféře;
c) proud tekoucí atmosférou; d) elektřina v oblacích a bouřková elektřina.
Fotometeor ( z řečtiny: fos = světlo, meteor = vznášející se ve výši) – světelný jev v ovzduší vyvolaný odrazem, lomem, rozptylem nebo interferencí (vzájemným skládáním pronikáním, křížením) slunečního (popř. měsíčního) světla. Příkladem je duha, soumrakové barvy, halové jevy (viz), koróna (barevný kroužek kolem Slunce) a zrcadlení (fata morgana).
Geosféra – koncentrovaný obal Země charakteristický průnikem a vzájemným působením spodních vrstev litosféry (viz), spodních vrstev atmosféry, dále hydrosféry a biosféry ovlivňované činností lidí.
Halové jevy ( z řečtiny alos= dvůr, mlat, humno) – skupina optickýchh jevů v atmosféře v podobě bílých popř. barevných prstenců, oblouků, sloupů, jasných skvrn – zdánlivých sluncí atd. Tyto fotometeory (viz) vznikají lomem či odrazem slunečního (resp. měsíčního) světla na ledových krystalech rozptýlených v ovzduší.
Nejčastějším halovým jevem je tzv. malé kolo, které se jeví jako bílý kruh kolem Slunce či Měsíce (v úhlové vzdálenosti 22°). Velké kolo vidíme jako slabý světelný kruh (poloměr úhlové vzdálenosti – 46°). Pranostiky mnoha národů halové jevy považují za znamení signalizující příchod deště. To má do jisté míry opodstatnění, protože uvedené halové jevy vznikají převážně na ledových krystalcích vysokých oblaků.
Chemie atmosféry – hraniční odvětví mezi meteorologií a chemií. Studuje chemické jevy probíhající v atmosféře. V poslední době se zabývá zejména tím, jak ovzduší znečišťuje lidská činnost. V chemosféře dochází k fotochemickým reakcím kyslíku, ozónu a dusíku, které vznikají působením slunečního (zejména ultrafialového) záření.
Inverze ( z latinského inversio = obráceně) – v meteorologii zvrat, obrat v normálním průběhu jevu. Nejčastěji se hovoří o inverzi teploty vzduchu s přibývající výškou v určité
vrstvě atmosféry. Podle výšky inverze nad zemí se liší přízemní a výšková inverze teploty vzduchu. Inverze teploty brání promíchávání vzduchu, čímž se v dolních polohách vytvářejí mlhy, ve městech a průmyslových oblastech se zvyšuje koncentrace škodlivin v ovzduší, vzniká smog. Přitom ve stejné době je ve výše položených místech (kupř. hory) nádherně.
Jev atmosférický – v meteorologické službě označení pro všechny jevy v atmosféře nebo na zemském povrchu, které jsou pozorovány na meteorologických stanicích a v jejich okolí – s výjimkou oblak. Patří sem mj. mlhy, déšť, bouřky, sněhová pokrývka, síla nárazového větru, stupně viditelnosti apod.
Klimatologie ( z řečtiny: klima = sklon, logie = nauka, vědní obor) – nauka o podnebí. Zabývá se studiem souhrnného stavu atmosféry v daném místě nebo nad danou oblastí v delších časových obdobích. Pojem klimatologie zavedl již astronom Hipparchos (196 – 120 př. n.l.), ovšem vykládal ho jako sklon slunečních paprsků nad zemským povrchem. (Tenkrát se podnebí považovalo za závislé jen na výšce slunce nad obzorem, tj. na zemské šířce.)
Litosféra – svrchní část zemského tělesa. Zahrnuje zemskou kůru (dělí se na kontinentální a oceánskou) a svrchní část zemského pláště. Zasahuje na horní hranici astenosféry (další zemská vrstva), charakterizuje ji vysoká pevnost. Mocnost (síla, lidově „tlouštka“) litosféry je 100 – 150 km na kontinentech a až 100 k pod oceány.
Mlha – atmosférický aerosol z velmi malých vodních kapiček (vzácněji drobných ledových krystalků) rozptýlených ve vzduchu, který snižuje vodorovnou viditelnost při zemi pod jeden kilometr. Pokud viditelnost převyšuje kilometrovou vzdálenost, nejedná se o mlhu, ale tzv. kouřmo. Pro mlhu je příznačná vysoká (až 100 %) relativní (poměrná) vlhkost vzduchu.
Náledí – ledová vrstva pokrývající zemi, která vzniká: a) Když nepřechlazené dešťové kapky a kapénky mrholení zmrznou na zemském povrchu. b) Jestliže voda z úplně či částečně roztálého sněhu na zemi opět zmrzne. c) Jestliže zmrzlý sníh částečně roztál při provozu vozidel na silnicích a cestách. (Formy b + c se odborně označují jako ZMRAZKY.) Náledí je tehdy, když teplota zemského povrchu klesne pod 0° C. (Na rozdíl od LEDOVKY se na vzniku náledí nepodílejí přechlazené vodní kapičky.)
Oblak – viditelná soustava částic vody nebo ledu v atmosféře. Může současně obsahovat i částice pocházející např. z průmyslových exhalátů, kouře či prachu. Pozor: Za oblak lze považovat i mlhu, což je v podstatě oblak dotýkající se zemského povrchu.
Podnebí (klima) – dlouhodobý charakteristický režim počasí podmíněný mj. cirkulací atmosféry, energetickou bilancí systému Země – atmosféra, charakteristikami povrchu a lidskými zásahy.
Rosný bod (Teplota rosného bodu) – teplota, při které vzduch dosahuje stavu nasycení a vodní pára v něm obsažená se začne srážet. Při ochlazování pod rosný bod začíná přebytečná vodní pára kondenzovat (kapalnět) a chladné předměty se vyloučenou vodou orosí. Tak vzniká nejen rosa, ale i mlha, oblaka aj.
Řada klimatologická – chronologicky či podle velikosti uspořádaná posloupnost hodnot (např. průměr teplot vzduchu) odvozená z řady měření či pozorování meteorologických prvků nebo jevů pro klimatologické účely.
Systém frontální – dvě (někdy i více) na sebe navazující atmosférické fronty, např. teplá (viz), současně s jednou cyklonou (oblastí nízkého tlaku).
Šedý mráz – lidové označení pro jíní. Tento pojem odráží fakt, že výskyt jíní signalizuje především ranní mrazíky na jaře a na podzim.
Teplá fronta – úzké rozhraní mezi studeným a teplým vzduchem, které se pohybuje směrem ke studenému vzduchu. Jinými slovy: Je to poměrně ostré přechodové pásmo mezi ustupujícím studeným vzduchem a nastupujícím teplým vzduchem. Opakem je studená fronta. Ta postupuje za teplou frontou rychlostí větší než ona (asi 50 km/hod). Teplá a studená fronta představují druhy atmosférické fronty. Třetím druhem je fronta okluzní (zvlněná). Ta má jednu až několik deformací v podobě vln, ze kterých se mohou postupně vyvinout samostatné tlakové níže (cyklony).
Úhrn (množství) srážek – množství vody v kapalném i pevném skupenství spadlé na vodorovnou plochu v daném místě za určité časové období (den, měsíc, rok atd.) a vyjádřené výškou vodního sloupce v mm. (Nesmí však docházet k prosakování, vypařování či odtoku.)
Vánek – 1. stupeň Beaufortovy stupnice síly větru; odpovídá rychlosti 1 – 5 km/hod. Stupnici pro odhad síly (rychlosti) větru bez použití přístrojů, tj. jen podle účinku větru na různé objekty, sestrojil v letech 1805 – 1808 britský kontraadmirál Francis Beaufort (1774 – 1857). Podle různých příznaků se využívá na souši i na hladině moře. Nultý stupeň: bezvětří, kdy na pevnině „kouř stoupá kolmo“, hladina je jako zrcadlo. Nejvyšší stupeň (12 – 17): orkán.
Willy – willy – místní název tropických cyklon jižní polokoule v oblasti Austrálie.
Záření Země – dlouhovlnné záření, které soustava Země – atmosféra vyzařuje do kosmického prostoru. Intenzita vzrůstá s teplotou soustavy. Uvedený přenos energie se uskutečňuje jako záření zemského povrchu a atmosféry Země směřující nahoru a unikající do vesmíru.
Živelní pohromy – často jsou úzce spojeny právě s některými meteorologickými jevy: Např. vytrvalý silný déšť přispívá k povodním či sesuvům půdy, husté sněžení ve vyšších polohách bývá příčinou lavin, ničivé následky mají hurikány, tornáda apod…
Více se dozvíte:
Meteorologický slovník výkladový a terminologický – ACADEMIA 2003
