Dlouho panovalo mezi odborníky přesvědčení, že genetické varianty způsobující vážná dědičná onemocnění jsou extrémně vzácné, nicméně u každého, kdo je jejich nositelem, se téměř jistě rozvine související onemocnění – ať už je to cystická fibróza, spinální svalová atrofie, ALS či dědičná porucha sítnice.

Nyní se ukazuje, že tak jednoznačné to naštěstí není! Pomůže nám to v boji s těmito nemocemi?.

Eric Pierce a Elizabeth Rossinová, kteří se v nemocnici Massachusetts General Brigham zabývají studiem dědičných poruch oční sítnice, stojí za studií, ze které plyne, že jen malá hrstka jedinců, nesoucích genetické varianty spojené s vážnými dědičnými nemocemi očí jimi ve skutečnosti onemocní.

Studie byla publikována začátkem tohoto roku v časopise American Journal of Human Genetics a spolu s dalšími obdobnými začala obracet oblast genetiky vzhůru nohama.

Místo toho, aby se genetici ptali, jaký gen způsobuje, že je někdo nemocný, začali zkoumat biologické důvody, proč někdo zůstává zdravý. To by podle Leigha Jacksona, genetika z University of Exeter ve Velké Británii, mohlo pomoci přetvořit naše základní chápání biologie a dědičnosti a také vyvinout nové léčebné metody pro některé z našich nejsmrtelnějších nemocí.

„Vyšli jsme z nemoci a zjistili jsme genetické varianty, které nemocní mají. Teď můžeme začít u genetických variant a zjistit, jestli člověk, který je má, nakonec onemocní,“ vysvětluje Jackson.

Určování genů stojících za závažnými nemocemi

Když genetici v 70. a 80. letech 20. století začali hledat geny zodpovědné za různá dědičná onemocnění, pracovali pozpátku. Vzali rodiny, ve kterých se dědilo závažné onemocnění, a začali zkoumat jejich geny, aby zjistili, které sekvence se s nemocí přenášejí z generace na generaci.

Strategie to byla pomalá a pečlivá, ale úspěšná, protože se jim podařilo identifikovat příčinu mnoha nemocí, cystickou fibrózou počínaje, přes Huntingtonovu chorobu pokračuje až po retinitis pigmentosa – oční onemocnění, v jehož důsledku dochází k odumírání světločivých buněk v sítnici a následné ztrátě zraku.

Model ale měl v sobě zabudovanou zkreslenost. „Protože byl tak pracný a drahý, vědci sekvenovali DNA pouze u ‚nejnemocnějších z nemocných‘,“ objasňuje Kelly Eastová, viceprezidentka pro vzdělávací aktivity v HudsonAlpha Institute for Biotechnology.

„Vedlo to k nadsazeným statistikám o tom, co tyto genetické změny v praxi znamenají.“ Změnu přinesl Projekt lidského genomu (Human Genome Project), přelomové globální úsilí o sekvenování celého lidského genomu.

Projekt, který probíhal v letech 1990 až 2003, nejenže představoval obrovský vědecký milník, ale také podnítil dramatický pokrok, vedoucí k tomu, že během následujících dvou desetiletí náklady na sekvenování prudce klesly.

Méně skutečně nemocných, než se očekávalo

Genetici díky tomu mohli poprvé studovat nejen nemocné jedince, ale i velké množství zdravých. Zjistili, že osud lidí s genetickými mutacemi nakonec nebyl tak nevyhnutelný. Například v roce 2014 rozsáhlá studie analyzující 60 000 genomů zjistila, že každý člověk nese velké množství genetických změn, dříve spojovaných s těžkým onemocněním, přestože nevykazuje žádné známky tohoto onemocnění.

Rossin a Pierceová byli zvědaví, zda by to mohlo platit i pro dědičné poruchy sítnice, na jejichž léčbu se specializují.

Využili proto data z největších světových biobank (All of US a biobanky UK) a zaměřili se na dospělé nad 40 let, u kterých již bohužel dojde v tomto věku vinou dědičné poruchy sítnice k oslepnutí. „Mysleli jsme si, že 90 procent lidí s touto mutací bude mít onemocnění a maximálně 10 procent lidí, navzdory mutacím neonemocní,“ podotýká Rossin.

Realita zcela předčila jejich očekávání! Podle analýzy pouze 9 procent lidí s potenciálně choroboplodnými genetickými variantami poruch sítnice skutečně mělo nějaké oční onemocnění. A další potvrzení následovala.

Prospěšné mutace jako šance na vyléčení

Například v květnu 2026 tým britských vědců zjistit, že pouze 20 až 40 procent jedinců s genetickými variantami spojenými s onemocněním kostí osteogenesis imperfecta vykazovalo klinické příznaky, jako je náchylnost k jejich zlomeninám a deformitám.

Studie z března 2026 publikovaná v časopise Annals of Neurology zase zjistila, že onemocnění známé jako ALS (amyotrofická laterální skleróza), při kterém pacient postupně ztrácí kontrolu nad svými svaly, se rozvinulo pouze u 6,6 procenta lidí, kteří zdědili genovou variantu spojenou s onemocněním.

Lidské tělo tak odolné zřejmě proto, že se v něm za miliardy let evoluce vytvořily záložní systémy a zálohy záloh.

Může tak disponovat genem či několika spolupracujícími geny, které mohou kompenzovat účinky genu způsobujícího onemocnění. Nalezení těchto genů je nepochybně složité a vyžaduje důkladný genetický průzkum u zdravých nositelů dané varianty.

Tato strategie se však již osvědčila v jiných oblastech medicíny: V červenci letošního roku americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) schválil nový lék na cholesterol inspirovaný lidmi, kteří mají vlivem mutace v genu PCSK9 velmi nízké hladiny cholesterolu v krvi.

Nový lék upravuje gen u lidí s vysokým cholesterolem tak, aby tuto mutaci napodoboval. Snad to bude v budoucnu fungovat i u ALS, cystické fibrózy či dědičných očních onemocnění.

Zdroj: National Geographic