Lidské tělo je bezesporu úchvatným přírodním strojem, ale leckdy umí být i docela otravné. Škytá, kručí, brní, škube sebou při usínání a občas svého majitele donutí kýchnout jen proto, že zrovna vyšlo slunce.

Většina těchto projevů přitom není žádnou poruchou, ale prostě jen důsledkem běžných reflexů, nervových pochodů nebo pozůstatků z dob, kdy naši předkové vypadali a žili úplně jinak..

Některé tělesné reakce dávají smysl dodnes, jiné už svůj původní účel téměř ztratily. Přesto si je organismus dál poctivě spouští, mnohdy právě ve chvíli, kdy je to společensky nejméně vhodné. Co tedy stojí za sedmi každodenními projevy, které dokážou být směšné, nepříjemné i lehce trapné?

Škytavka vzniká při náhlém křečovitém stažení bránice, tedy hlavního dýchacího svalu pod plícemi. Prudké nadechnutí, které po něm následuje, vzápětí přeruší uzavření hlasivkové štěrbiny, a škytavka je na světě.

Celý reflex řídí nervové dráhy spojující mimo jiné bránici, bloudivý nerv a mozkový kmen a spustit jej může rychlé jídlo, sycený nápoj, alkohol, smích i prudká změna teploty. Škytají dokonce už plody v děloze a podle jedné z hypotéz jde o dědictví po dávných vodních předcích:

nervový program škytavky připomíná pohyby, kterými pulci ventilují žábry a přitom uzavírají vstup do plic.

Neméně společensky nevděčné je kručení v břiše. Nevzniká jen hladem, ale pohybem plynů, tekutin a potravy v žaludku a střevech při jejich pravidelných svalových stazích. Když je trávicí trakt téměř prázdný, nastupuje takzvaný migrující motorický komplex, což je série silnějších úklidových kontrakcí, které posouvají zbytky potravy a sekretů dál.

Proto se kručení často ozývá právě nalačno a v tichu působí výrazněji. Po jídle střeva pracují také, jejich zvuky ale částečně tlumí právě spořádaný oběd či večeře.

Brnící ruka nebo noha vzniká nejčastěji tehdy, když je některý z nervů pod fyzickým tlakem. Tím se dočasně naruší vedení elektrických signálů mezi končetinou a mozkem a někdy i prokrvení okolní tkáně. Nejprve se objeví necitlivost, po změně polohy pak nerv začne znovu pracovat a vysílá chvíli nepravidelné impulzy.

Výsledkem je známé mravenčení, píchání nebo pocit, že člověk má onu končetinu od někoho půjčenou.

Trochu svévolně se tělo chová i při usínání. Takzvaný hypnický záškub je náhlé stažení jednoho svalu nebo celé skupiny svalů ve chvíli, kdy mozek přechází z bdělosti do spánku. Svalové napětí rychle klesá a nervový systém někdy vyšle krátký výboj, který nás doslova škubnutím vrátí na okamžik zpět.

Často jej doprovází pocit pádu, zakopnutí nebo krátký snový obraz. Objevuje se při únavě, stresu, nedostatku spánku nebo po větším množství kofeinu a v podstatě to zažil každý z nás.

Husí kůže je pozůstatek z dob, kdy naši předkové měli mnohem hustší ochlupení. Drobné svaly u vlasových folikulů při chladu nebo strachu chlupy vztyčily, čímž pomáhaly zadržet teplo a zároveň zvětšily siluetu těla.

Dnes už tento mechanismus mnoho užitku nepřináší, spouští ho ale stále i silné emoce, hudba nebo třeba napínavá filmová scéna.

Ještě podivnější je fotický kýchací reflex. U části lidí stačí přejít z šera do ostrého slunce a okamžitě začnou kýchat. Přesný mechanismus není úplně jasný, nejspíš však dochází k jakémusi nedorazu mezi nervovými drahami oka a trojklanného nervu, který se podílí na kýchání. Reflex navíc bývá dědičný.

A pak jsou tu zalehlé uši. Při rychlé změně okolního tlaku se nestačí vyrovnat tlak ve středním uchu a bubínek se mírně prohne, což vnímáme jako tlak, zalehnutí či horší sluch. Pomáhá polknutí, zívnutí nebo žvýkání, protože se při nich otevře Eustachova trubice spojující střední ucho s nosohltanem.

Typické lupnutí při přistání letadla je právě okamžikem, kdy se tlak konečně vyrovná.