Rostlinné i živočišné druhy mizí z povrchu zemského nebývalým tempem, některé odhady naznačují ztrátu až 150 druhů denně. Jimi uprázdněná místa nahrazují všestranné druhy, které prosperují po boku lidí, jako jsou holubi, krysy nebo šváby. Jaké budou důsledky ztráty rozmanitosti druhů?.

Ztrátu biodiverzity nazývají někteří vědci „homogenocénem“, tedy obdobím, kdy se světová divoká příroda stala stejnorodější, a to vlivem činnosti člověka. Začalo tu už během poslední doby ledové, kdy lidé lovili velké savce, jako byli například mamuti či obrovští pozemní lenochodi, až do jejich vyhynutí, a pokračuje to dodnes.

Během 11 700 let nedávné epochy holocénu – období po poslední době ledové – byly káceny lesy a mýceny savany, přirozená stanoviště pro mnoho druhů, z důvodu tvorby polí pro zemědělství a budování farem a měst.

Za ztrátu druhové rozmanitosti může člověk

Paleobiologové Mark Williams a Jan Zalasiewicz z Univerzity v Leicesteru se nicméně domnívají, že se situace v posledních desetiletích zhoršuje. Nejde přitom jen o vymírání charismatických ptáků a savců, problém se dotýká i dalších, pro člověka méně atraktivních druhů, plnících ovšem nezastupitelnou roli v ekosystémech, kterých jsou součástí.

Například sladkovodní ryby se stávají stále podobnějšími, protože přirozené bariéry, které kdysi oddělovaly jejich populace – vodopády, povodí řek či teplotní limity – jsou lidskou činností efektivně ničeny.

Příkladem jsou kapři obecní (Cyprinus carpio), záměrně chování v jezerech pro rybáře, nebo sumci velcí (Silurus glanis), vypouštění z domácích akvárií, kterým se nyní daří v řekách tisíce kilometrů daleko od původních působišť.

A to ještě pořád není vše. Za posledních 500 let zmizelo mnoho tisíc druhů měkkýšů a například hlemýždi žijící na ostrovech čelí invazi nepůvodních druhů, které původní populace decimují. Příkladem je oblovka žravá (Lissachatina fulica), známá také jako obří africký hlemýžď, považovaná za jednoho z nejvýznamnějších škůdců, šířících se po celém světě.

Člověk ničí souš i oceány

Dlouho platilo, že lidé měnili podmínky života na souši, zatímco oceány vlivům jeho činnosti unikaly. Dnes už tomu tak bohužel není, charakteristickým rysem antropocénu je významný dopad lidské činnosti i na život v oceánech.

Je to způsobeno v první řadě prostým nadměrným využíváním všeho, co oceán nabízí, protože lidské technologie po druhé světové válce umožnily efektivnější a hlubší lov vlečnými sítěmi, vlivem čehož se populace ryb vážně vyčerpaly.

Dalším negativním dopadem činnosti člověka na oceány jsou rostoucí teploty úbytek kyslíku ve vodě způsobené nadměrným využíváním fosilních paliv. Nejvýrazněji jsou postiženy korálové útesy. Koráli s rostoucí teplotou vypuzují symbiotické obrněnky zooxanthely, čímž přicházejí o většinu svého obvyklého zbarvení a bělají.

Vybělení koráli sice i nadále žijí, ale jsou zranitelnější vůči nemocem a hladovění. Odborníci z Mezinárodní iniciativy korálových útesů (ICRI) v loňském roce zveřejnili varování, podle kterého postihlo bělení zhruba 84 % korálových útesů, především v Pacifiku, Indickém a Atlantickém oceánu.

Antropocén dosáhl oceánu

Mnoho mořských zvířat se kvůli zvyšujícím se teplotám přesouvá z tropů na sever či na jih, aby unikli horku, což ovlivňuje například tření ryb. Vytvářejí se „úzká hrdla“ narušující životní cyklus mořských živočichů, s dopadem na jejich schopnost rozmnožování i přežití.

Dopady zasahují i do hlubokých oceánů, kde návrhy na hlubokomořskou těžbu nerostů hrozí poškozením mořského života, který je vědě sotva znám. Tyto změny, podobné těm na souši a v řekách, nejenže omezují život v oceánech, ale rovněž přerozdělují druhy a stírají dlouhodobé biologické hranice mezi nimi.

Lidé si začínají uvědomovat, co vše způsobili, takže se snaží zamýšlet se nad budoucími projekty tak, aby vedly k podpoře divoké zvěře, například změnou zemědělských vzorců s cílem používat méně půdy k pěstování většího množství potravin či odstraňováním dominantních invazivních druhů.

Díky tomu zbude více prostoru pro volnou přírodu. Jsou rovněž snahy o dosažení změn ve způsobu rybolovu a pěstování plodin, které aktivně chrání biodiverzitu. Williams a Zalasiewicz k tomu říkají: „Existují tak šance, že se vyhneme nehorším předpovědím budoucího kolapsu biodiverzity.“ Vyžaduje to však podle nich „soustředěné úsilí o ochranu přírody.“.

Více se dočtěte v časopise 21. století číslo 6/2026, které vyšlo 18. května 2026.

Zdroj: The Guardian