Když se řekne hromadné vymírání, většina lidí si vzpomene na nebohé dinosaury, kteří se zoufalým výrazem sledují asteroid mířící k Zemi. Ale dějiny naší planety znají i horší katastrofy. Už dávno před tzv.
velkou pětkou hromadných vymírání, které zná každý učebnicový přehled, se odehrála událost, o níž jsme ještě donedávna měli jen mlhavé tušení. A teď se ukazuje, že byla mnohem ničivější, než se zdálo..
Nové výzkumy naznačují, že vůbec první velké vymírání v historii planety, k němuž došlo přibližně před 550 miliony lety, mohlo zlikvidovat až 80 % tehdejšího života. Mimo jiné to ukazuje, že začátky složitějšího života na naší planetě byly více než komplikované.
Tehdejší svět přitom vypadal úplně jinak než dnes. Žádné lesy, žádní živočichové na souši, žádní dinosauři. Planetu obývaly především podivné, podmořské a měkké organismy známé jako ediakarská fauna. Připomínaly spíš otisky listů, disků nebo podivných koberců než něco, co by člověk označil za zvíře.
Právě ony ale představovaly první velký experiment života s komplexnějšími těly. A právě tenhle experiment podle všeho skončil katastrofou.
Zásadní posun ve vnímání toho, co se tehdy dělo, nepřichází jen z nových nálezů, ale hlavně z jejich detailnější analýzy. Vědci se tentokrát nesoustředili jen na to, které druhy kde byly, ale jak se jejich výskyt mění v čase a prostoru.
A právě tady začíná být obraz mnohem dramatičtější. Některé lokality ukazují, že společenstva ediakarských organismů byla dlouhodobě stabilní a relativně bohatá. Pak ale následuje celkem brutální zlom, kdy se jejich diverzita během geologicky velmi krátkého období propadá.
Úbytek druhů se neomezil na jedno místo, ale objevuje se synchronně na více lokalitách, což je typický podpis rozsáhlé krize. „Vidíme konzistentní pokles rozmanitosti napříč různými prostředími, což naznačuje, že nejde o lokální jev, ale o širší ekologický kolaps,“ uvedl jeden z autorů studie sedimentolog Scott Evans z Virginia Tech.
Zajímavé je i to, co po těchto organismech zůstává. Fosilie nevykazují známky postupné adaptace nebo přechodných forem, které by ukazovaly na evoluční přerod. Spíš připomínají náhle přerušený příběh. Druhy, které byly dlouho úspěšné, prostě mizí bez svých potomků a jen uvolňují místo jiným druhům.
Další indicie přináší samotná struktura těchto dávných ekosystémů. Ediakarská fauna byla do značné míry statická, organismy často žily přilepené na mořském dně a byly citlivé na změny prostředí. „Tyto organismy nebyly příliš ekologicky flexibilní, což je mohlo učinit zranitelnějšími vůči rychlým změnám v prostředí,“ přiblížil paleobiolog Simon Darroch.
A právě to může vysvětlovat, proč byl kolaps tak náhlý. Nešlo jen o to, že by se objevila konkurence. Šlo o to, že celý systém byl nastavený křehce. Stačilo relativně malé vychýlení a dominový efekt byl na světě.
Při hledání příčiny se vědci čím dál víc odklánějí od jednoduchých scénářů. Nešlo zřejmě o jednu katastrofu typu dopadu asteroidu, ale spíš o změnu nastavení celého oceánského systému.
Jedním z nejsilnějších kandidátů je proměna chemického složení oceánů, zejména kolísání objemu kyslíku v jeho hlubších vrstvách. Jak bylo zmíněno, ediakarské organismy byly z velké části přisedlé a závislé na stabilním prostředí u mořského dna.
Pokud se do těchto oblastí začaly šířit vody chudé na kyslík, případně dokonce plné třeba síry, šlo o smrtící změnu. A jak upozorňují autoři studie, podobné epizody deoxygenace mohly zasáhnout rozsáhlé oblasti oceánu najednou.
Další roli mohla sehrát změna koloběhu živin. Zvýšený přísun fosforu a dalších látek z pevniny mohl spustit masivní rozvoj mikroorganismů, což by vedlo k rychlé spotřebě kyslíku. Tento proces je známý i dnes, například v tzv.
mrtvých zónách v oceánech. V ediakaru by ale měl mnohem větší dopad, protože tehdejší ekosystémy neměly téměř žádné záložní mechanismy, které by podobný výkyv vyrovnaly.
Zásadní je i samotná konstrukce těchto organismů. Ediakarská fauna byla často tvořena těly bez pevných struktur, bez aktivního pohybu a bez schopnosti rychlé reakce na změny prostředí. „Tyto organismy byly do značné míry ekologicky fixované, což znamená, že měly omezenou schopnost přizpůsobit se novým podmínkám,“ poznamenal Simon Darroch.
V praxi to znamená, že jakmile se prostředí začalo měnit, neměly kam ustoupit ani jak reagovat.
Paradoxně právě tahle katastrofa zřejmě připravila půdu pro jednu z nejdůležitějších etap v historii pozemského života, protože ekologické niky se uvolnily. A vskutku, nezůstanou dlouho neobsazené. Vždyť už krátce poté se objevuje takzvaná kambrická exploze života, tedy období, kdy se během relativně krátké doby objevují ve velkém množství tvorové s pevnými schránkami, složitými orgány i aktivním pohybem.
Z dnešního pohledu je tahle událost zajímavá ještě z jednoho důvodu. Ukazuje, že hromadná vymírání nejsou jen pozdní epizodou dějin různých epoch života, ale že se objevují už na samém začátku komplexních ekosystémů.
A mimo jiné to také znamená také to, že pokud byl život tak křehký už ve svých počátcích, stabilita biosféry je spíš výjimka než pravidlo.
