Málokteří živočichové vyvolávají tak silný obdiv a zároveň odpor jako pavouci. Arachnofobií neboli abnormálním strachem z pavouků trpí až 6 % světové populace, častěji ženy než muži. Nutno však říci, že většina nejděsivějších věcí, které se o těchto osminohých členovcích tradují, jsou jen fámy!.
Řada lidí se domnívá, že je pavouci chtějí pokousat, a to i přesto, že většinu lidí nikdy v životě pavouk nekousl a ani nekousne. Pavouci se totiž snaží interakci s člověkem vyhnout, takže do kontaktu s ním jich přijde jen malé procento.
Na rozdíl od komárů, klíšťat nebo štěnic se pavouci neživí krví, proto o člověka nemají zájem. Navíc, většina pavouků ani není schopná lidskou kůži prokousnout. Ti, kteří člověka kousnou, to dělají povětšinou z obavy o vlastní život.
Typicky se kousnutí od pavouka projeví lokální bolestí, mírným otokem a případně i vyrážkou.
U nás je nejjedovatější zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium), jejíž bolestivé kousnutí může být spojeno s horečkou a chvilkovým ochrnutím kolem místa pokousání, následky ale do 24 hodin odezní.
Pouze jed několika málo druhů je pro člověka skutečně nebezpečný. Jedná se o pavouky žijící v cizině, například snovačku jedovatou (Latrodectus mactans), které se přezdívá černá vdova. Její jed je neurotoxický, způsobuje svalové křeče a ztěžuje dýchání, ovšem pavouk ho má jen malé množství, takže ke smrtelné otravě dochází u zdravých dospělých jen vzácně.
Jíme je, koušou nás a ohrožují i ovoce
Velmi rozšířeným mýtem je, že lidé ve spánku spolknou až 8 pavouků za rok. Podle Roda Crawforda, odborníka na pavouky a kurátora arachnologie (vědy o pavoucích) v The Burke Museum v americkém Seattlu, pro to však neexistují žádné důkazy, jako jsou fotografie, shromážděné vzorky, lékařské záznamy či pozorování pavouka, jak se pokouší vlézt do úst člověka.
Crawford se domnívá, že ve skutečnosti nechtějí mít pavouci s našimi páchnoucími, vzduch vydechujícími a kvůli chrápání pootevřenými ústy nic společného. Říká k tomu: „Pavouka to vůbec nebude přitahovat.
Proud vzduchu mu naježí malé smyslové chloupky, které má po celém těle, což ho odradí.“.
Pavouci také nekladou vajíčka do špiček banánů či jiného ovoce. Ačkoliv se příležitostně nacházejí ve skladech na zpracování banánů, takže mohou být spatřeni, jak vylézají z krabice plné banánů, hroznů či jiného ovoce, uvnitř tohoto ovoce jejich vajíčka nalézt možné není.
Mezer mezi ovocem mohou využít k nakladení vajíček, protože jsou tak dobře chráněna před povětrnostními vlivy či jinými predátory, ovšem žádný pavouk není schopen udělat díru do ovoce, aby do něj nakladl vejce.
Ačkoliv existují pavouci, kteří se zavrtávají do nory třeba v hlíně, nedokážou prorazit něco tak tvrdého, jako je slupka ovoce či rostliny.
Stěhují se do lidských obydlí
Lidé rovněž mají pocit, že když se ochladí, nastěhují se pavouci do jejich domovů, aby byli v teple. Není tomu ale tak. Jsou druhy pavouků uzpůsobené tomu, aby žily venku, jiné jsou naopak přizpůsobeny životu v lidských obydlích.
Ve většině případů se tyto různé druhy nikdy nepotkají. Venkovní pavouci, zvyklí na chladné klima, nemají zájem najít útočiště v našich domovech. Rod Crawford uvádí: „Asi 95 % pavouků, které potkáte ve vašem domově, tam žije celý svůj život.
Vylíhli se tam a vyrostli.“ A dodává: „Patří k malému počtu druhů, které žijí v okolí budov vytvořených člověkem od doby, kdy je lidé začali stavět.“ Pokud se tedy pokusíte pavouka, kterého jste našli doma, vypustit do volné přírody, bude to značně kontraproduktivní.
Asi nejpodivnějším mýtem je, že pavouci kladou vajíčka pod lidskou kůži. Původ má tento nesmysl pravděpodobně v německé povídce ze 40. let 19. století o ženě, které praskl vřed na tváři a vyhrnuli se z něj pavouci, protože uzavřela smlouvu s ďáblem.
„Většina pavouků nemá prostředky ani zájem zavrtat se pod lidskou kůži a naklást tam svá vajíčka,“ vysvětluje Rod Crawford. Ve vzácných případech, kdy pavouk kousne člověka, mu pod kůži vstříkne jed, ale nikdy mu pod ni, případě do jiné části těla, nenaklade vajíčka.