Mezi tajemné tvory oceánů patří rozhodně kostižerky, zvířata spadající do rodu Osedax. Spatřit tyto neobvyklé živočichy může být ještě složitější než zahlédnout obří krakatice. Nejenže žijí často v temných hlubinách, také se nevyznačují nijak velkými rozměry.

Naopak, měří jen pouhé centimetry. Koneckonců se jim říká i červi kostižerky. Navíc oněch rozměrů dosahují pouze samice, samci jsou ještě mnohem menší. Jak jejich název napovídá, na jídelníčku mají kosti.

Proto bývají někdy přezdíváni zombie červi. Běžně hodují na skeletech velryb, jež po smrti skončily na dně.

Téma velrybích ostatků coby zdroje potravy je kapitola sama o sobě. Tito kolosální savci, vážící desítky a desítky tun, se po svém skonu stávají pomyslnou hodovní tabulí pro obrovské množství zvířat. Po nějaké době, kdy se jejich nafouklá těla drží při oceánské hladině, začnou klesat dolů do temného hrobu, kde se na ně vrhnou hladoví strávníci. Kostižerky jsou jen jedněmi z nich.

Hodují celé roky

Osedax mucofloris, druh objevený v roce 2005 v moři poblíž Švédska, je charakteristický podobou jakéhosi květu – ovšem květu, který se díky kyselině „zakousne“ do skeletu a vysává z něj živiny, potřebné pro svou existenci.

Působí to, jako kdyby tvor do kosti napumpoval část sebe sama. Proces trávení mu umožňují symbiotické bakterie. Dlouhé roky hoduje celá populace kostižerek na jednom velrybím skeletu. Samozřejmě jednou potrava dojde.

Když taková situace nastane, samice, jejichž život se chýlí ke konci, ještě přivedou na svět potomstvo. Larvy jsou unášeny oceánskými proudy s jedinou naději na přežití – tu představuje další kostra. Na té mohou pomyslně zapustit kořeny a založit novou populaci.

Samci žijí v samicích 

Nutno však dodat, že kostižerky se nemusí nutně krmit pouze ostatky velryb. Vědci prokázali, že se bez většího váhání „přicucnou“ i na jiné skelety. Nicméně ačkoli nejsou až tak vybíravé, velrybí kostry pro ně vzhledem ke své velikosti představují nejlepší volbu.

Někteří experti rovněž mají za to, že v dávných časech se živily například na skeletech druhohorních mořských plazů, známých jako plesiosauři.

Obecně působí tito živočichové značně bizarně. Ovšem jejich asi největší zvláštností je fakt, že miniaturní samci přežívají v tělech samic, kde je jsou schopni oplodnit.

„Úhoři“ staří stovky milionů let

Ještě před kostižerkami hodují na mrtvých velrybách, respektive na jejich masu, nejrůznější mrchožrouti. K těm nejvíc pozoruhodným náleží bez jakýchkoli debat sliznatky. Někdy bývají označovány také jako slizoví úhoři – byť o úhoře nejde, jen jsou jim podobné.

Správně patří mezi kruhoústé. Mají zvláštní stavbu těla, vyznačující se chrupavčitou strukturou. Ta zahrnuje i lebku, ovšem u sliznatek absentují standardní obratle. Mezi obratlovce se však řadí.

Někteří experti je považují za jakési primitivní předky klasických obratlovců. Koneckonců na tomto světě se pohybují už stovky milionů let. Dokládá to fosilní nález sliznatky, učiněný v americkém státě Illinois, starý zhruba 330 milionů let.

Více se dočtete v čísle 7/2026 v textu: Tajemní tvorové z mořských hlubin: Obří krakatice i drobní požírači velryb