Univerzálními dárci krve jsou lidé s krevní skupinou 0. Ne vždy je ale této krve dostatek, proto se vědci snaží vymyslet, jak to zařídit, aby mohl člověk s jakoukoliv krevní skupinou darovat krev ostatním, aniž by došlo k úhoně. Této vysněné metě se nyní velmi přiblížili..

Krevní skupiny A, B a O objevil v roce 1901 vídeňský vědec Karl Landsteiner, za což získal roku 1930 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Ovšem roku 1921 dala americká lékařská komise přednost českému psychiatrovi Janu Jánskému, který sice krevní skupiny objevil až v roce 1907, zato hned všechny čtyři najednou.

Dnes tedy rozlišujeme krevní skupinu A, B, AB a 0. Zatímco člověk s krevní skupinou 0 je univerzálním dárce, ten s AB zase příjemcem.

Krevní skupina dárce a příjemce musí být kompatibilní

Krevní skupina popisuje vlastnosti červených krvinek jedince, respektive sacharidů a bílkovin na jejich buněčné membráně. Určují ji antigeny na povrchu červených krvinek. Zatímco některé jsou čisté bílkoviny, jiné jsou tvořeny bílkovinami s polysacharidy.

Krevní transfuze neidentické krevní skupiny vede k okamžité imunologické reakci a shlukování a rozpadu darovaných krvinek. Krev od dárce je tělem odmítnuta, přičemž výsledný produkt chemické reakce může vést až k hemolytické anémii, selhání ledvin, šoku a smrti. Proto je nezbytná kompatibilita krevní skupiny mezi dárcem a příjemcem.

V opačném případě zaútočí imunitní systém na antigeny, které vyčnívají z červených krvinek. Antigeny A v krvi typu A se nemísí s antigeny B v krvi typu B. Pouze typ nula antigeny postrádá, proto může být tato krev podána transfúzí lidem s jakoukoliv krevní skupinou.

Po desetiletí se vědci snažili pomocí nejrůznějších enzymů odstranit antigeny v krvi typu A a B. V 80. letech 20. století se o přeměnu krve typu B na typ 0 pokoušeli pomocí enzymů z nepražených kávových zrn.

Postupně přišli na lepší a rychlejší enzymy. Díky nim se jim podařilo odstranit antigeny z krve typu A a B, takže červené krvinky se podobali těm u krve typu 0.

Zbavit krvinky antigenů nestačilo

Jenže to nestačilo. Když se takto ošetřená krev smísí s krevní plazmou typu 0, což je vodnatá část krve, dojde k nežádoucí reakci, která značí nekompatibilitu. „Nezbylo žádné A ani B. Jak tedy mohly být nekompatibilní, když by podle všech knih měly být kompatibilní?“ nastiňuje problém, který vyvstal před jeho týmem, Martin Olsson, profesor hematologie a transfuzní medicíny na Lundské univerzitě ve Švédsku.

Když vědci blíže zkoumali krvinky zbavené antigenů, zjistili, že stále obsahovaly dlouhé řetězce molekul cukru, kterým se říká prodloužení, kvůli nimž zřejmě docházel k nekompatibilitě.

„Místo toho, abychom syntetizovali umělé enzymy k odstranění těchto dlouhých řetězců, položili jsme si otázku: ‚Co vypadá jako povrch červených krvinek? Střevní hlen.‘ Proto jsme si jednoduše vypůjčili enzymy z bakterií, které normálně metabolizují tento střevní hlen a použili jsme je na červené krvinky,“ vysvětluje Olsson.

Jednalo se o koktejl enzymů z Akkermansia muciniphila, bakterií, které osidlují lidské střevo a rozkládají dlouhé cukerné řetězce v hlenu na stěnách střeva.

Naděje jménem enzymy ze střevních bakterií

Když původně vědci odstranili z krve typu B antigeny a testovali ji v laboratoři s plazmou typu 0, asi 80 % plazmy dárců B bylo kompatibilních s plazmou typu 0. Po odstranění cukerných řetězů to bylo 91 až 96 %, což naznačuje že právě tyto řetězce zřejmě přispěly k počáteční nekompatibilitě.

U krve typu A nebyly výsledky tak jednoznačné. Jen 20 % dárců A s odstraněnými antigeny nezpůsobilo reakci, po odstranění rozšíření se to zvýšilo na 50 %.

„Typ A se zdá být ‚biochemicky komplikovanější‘ než typ B,“ komentuje výsledky Steven Spitalnik, spoluředitel Laboratoře transfuzní biologie na Kolumbijské univerzitě, který se na výzkumu nepodílel. A dodává:

„Aktuálně probíhá hon na magický enzym či koktejl enzymů a toto se tomu opravdu hodně přiblížilo. Nyní musíme dokázat, že je to bezpečné a že takto upravené červené krvinky normálně přežívají v krevním oběhu.“.