Obří lidoop známý jako Gigantopithecus blacki měřil téměř tři metry na výšku a vážil kolem 270 kg. Druh přežíval dva miliony let v hustých čínských lesích, kde se živil žvýkáním ovoce a listů. Před 215 000 lety však došlo k jeho vyhynutí.
Má se za to, že za to mohly změny klimatu. Nejnovější studie přináší vysvětlení, proč k tomu došlo zrovna u něj, když jemu příbuzný druh přežil..
Rod Gigantopithecus poprvé popsal paleontolog německo-nizozemského původu Ralp von Koenigswald v roce 1935. Neobvykle velkou stoličku tohoto tvora objevil v čínské lékárně v Hongkongu, kde ji prodávali spolu s dalšími kostmi a zuby vyhynulých tvorů jako „dračí zuby“ a „dračí dosti“, užívané tradiční čínskou medicínou.
Druhové jméno blacki zvolil jako poctu kanadskému paleoantropologovi Davidsonovi Blackovi, který studoval lidskou evoluci v Číně, kde objevil pozůstatky Homo erectus.
Od té doby bylo nalezeno asi 1000 pozůstatků Gigantopitheca blacki, jednalo se především o zuby a části čelistí. Tento současnému orangutanovi podobný tvor žil v časném až středním pleistocénu, zhruba v období před 2,3 miliony až 215 000 lety, v oblasti dnešní jižní Číny a severního Vietnamu.
Podle odhadů měřil kolem 270 cm a vážil 270 kg, což je o 40 % více než průměrný gorilí samec. Je však také možné, že měl jen nepoměrně velké zuby vzhledem k velikosti těla.
Spokojený obyvatel lesa
Jednalo se pravděpodobně o největšího lidoopa všech dob. Ve studii, zveřejněné nedávno v časopise Nature, využili vědci, pod vedením Kiry Westawayové, geochronoložky z Macquarie University v australském Sydney, kombinaci geologických dat, pylových záznamů a stop uchovaných ve fosiliích zubů k tomu, aby stanovili časovou osu vyhynutí tohoto obřího tvora.
Nejstarší fosilie pocházejí z doby před 2 miliony lety z jeskyně Baikong, nejmladší pak z doby před 380 000 až 310 000 z jeskyně Hei.
„V raných jeskynních nálezech se vyskytují stovky zubů G. blacki,“ říká Westawayová, „ale v těch mladších, kdy byl druh již na pokraji vyhynutí, jich najdeme jen několik.“ V době před zhruba 2 miliony let obýval Gigantopithec stálezelené smíšené lesy jižní Číny, v nichž převládaly břízy, duby, borovice a kaštanovce.
Vedle listů sestávala jeho strava také ze stonků, kořenů, hlíz a travin, které doplňoval plody morušovníkovitých rostlin, mezi něž patří například fíkovník, chlebovník či morušovník.
Klimatická změna mu nesvědčila
Před přibližně 700 000 lety však došlo ke klimatickým změnám, při kterých husté lesy ustoupily otevřeným pastvinám. Populace Gigantopitheca se kvůli tomu zmenšila, protože měla problém opatřit si dostatek potravy, na kterou byli tito tvorové zvyklí.
Postupně jich ubývalo, až v době cca před 215 000 lety došlo k jejich vyhynutí. Záhadou pro vědce však zůstalo, proč orangutan čínský (Pongo weidenreichi), který žil ve stejné době, všechny změny, které u Gigantopitheca vedly k jeho záhubě, ustál.
Na změnu se adaptoval rychle tím, že se začal živit vláknitými rostlinami, které byly snadněji dostupné.
Při zkoumání zubů obřího lidoopa, které pocházely z doby přibližně před 400 000 až 320 000 lety, vědci objevili změny na zubech, které svědčí o tom, že i Gigantopithecus se snažil přizpůsobit novým životním podmínkám.
Fosilie zubů vykazují stejné opotřebení jako zuby pand, které byly a jsou specialistkami na pojídání bambusu. Osudným se mu však stala neschopnost přizpůsobit se změnám dostatečně rychle. Proti němu hrála i jeho vlastní velikost.
Příliš velký a pomalý v adaptaci
Kvůli ní se pohyboval spíše po zemi, zřejmě měl pomalou chůzi po čtyřech, přičemž není jasné, zda se o zem opíral celými dlaněmi, nebo jen kotníky prstů jako dnešní orangutani. Při obstarávání si jídla v novém prostředí tak byl omezen tím, jak daleko se mohl odvážit pro potravu dojít.
Nesvědčila mu ani sezónnost dostupnosti některých potravin. Orangutan čínský i Homo erectus, který se tehdy v oblasti již vyskytoval, byli při uspokojování svých potřeb stran výživy mnohem flexibilnější.
Na rozdíl od obřího Gigantopitheca jim zároveň stravy stačilo násobně méně, neboť orangutan vážil jen asi 35 kg a Homo erectus kolem 45 kg.
Více se dočtete v časopise 21. století číslo 4/2024, které vyšlo 14.3. 2024.