V roce 1533 byla Incká říše tou největší na světě, což dokládaly i její hranice, které se táhly hornatými andskými oblastmi na území dnešní Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny.
Nedostatečná integrace dobytých národů do vlastní infrastruktury, občanská válka o trůn a nelítostný nástup zničující nemocí z Evropy ale následně obrátily slávu v jistou zkázu…
Usazení kočovníci
První Inkové přitom nebyli ničím jiným než kmenem obyčejných kočovných indiánů křižujících rozsáhlé pohoří And. Teprve v období kolem 12. století náčelník Manco Cápac (?–1230) jednotlivé kmeny sjednotil.
Postaral se rovněž o založení hlavního města, Cuzca. O jeho pozdějším životě dějiny mlčí, pokud ale skutečně existoval, zasadil se o položení organizačních i právních základů jednoho z nejrychleji se rozpínajících impérií v dějinách.
V následujících dvou staletích se totiž z původních kočovníků stali mistři architektury, zemědělství i vojenské infrastruktury.
Nevídaný rozmach
O nejrychlejší rozmach říše se naproti tomu postaral Pachacútec Yupanqui (1438–1471), jehož precizně vycvičené armády porážely jeden kmen za druhým. Netrvalo dlouho, než se síla Inků přelila přes celé pohoří And.
Zároveň je Pachacútec považován za možného stavitele legendárního horského města Machu Picchu.
Na otcův válečný odkaz později navázal syn Túpac Yupanqui (1441–1493), který za pouhých 18 let rozšířil říši ze 400 000 na 1 800 000 čtverečních kilometrů. Jediní, kdo jeho nátlaku odolávaly, byly kmeny žijící v džungli, a zuřiví válečníci za řekou Maule.
Moc dětí Slunce
V době největšího rozkvětu žilo v inckém impériu 16 milionů lidí. Inkové totiž moc dobře věděli, jak si podmaněné národy omotat kolem prstu. Dle jejich mytologie je v Tiwanaku zrodil sám bůh slunce Inti.
Díky této pověsti se sami považovali za vyvolené, „děti Slunce“. A ostatní? Ti se jednoduše museli rozkazům podřídit. Na oplátku získali možnost ponechat si svůj úřad a nadále vést svou zemi, samozřejmě pod bedlivým dohledem inckých úředníků.
Kmenům zůstaly také jejich zvyky a tradice, své říši ovšem byly nuceni kdykoli sloužit. Zní to jako dobrý „obchod“, jenže nebyl. Ne všichni s tímto nastavením souhlasili, což vyústilo v mnoho občanských povstání.
Nenávist byla brzo směřována také k daním, které byly vybírány ve formě služeb (vojenských či všeobecných prací) nebo zboží. Mnoho komodit bylo dokonce přemístěno do jiných částí říše.
Válka a zase válka!
A pak tu byly boje mocenské. Po smrti vládce Huayna Capacy (cca 1468–1527) totiž došlo k rozkolům mezi syny, Huáscarem (1491–1533) a jeho nevlastním bratrem Atahualpou (cca 1497–1533).
Jejich rozdílné pohledy na věc nakonec vyústily v šest let trvající občanskou válku. A ačkoli měl nejprve Huáscar navrch, byl to silnější a dravější Atahualpa, který nakonec s pomocí své armády dosáhl vítězství.
I přesto bylo impérium neustále rozděleno do menších frakcí, nad nimiž se nový panovník marně snažil získat kontrolu. Možná by se mu to i podařilo, kdyby se na scéně neobjevil další hráč, Francisco Pizarro (1478–1541).
Španělský conquistador, který dorazil do Peru s překvapivě malým počtem mužů, jejichž jediným zájmem nebyla moc, ale incké nedozírné bohatství. S vynikajícími zbraněmi, promyšlenou taktikou, ale zejména cennou pomocí místních obyvatel toužících po revoluci a mocenské bouři smetli Španělé Inky za méně než jednu generaci.