Nová studie paleontologů z Univerzity v Edinburghu a Novém Mexiku do značné míry přepisuje jeden z největších příběhů v dějinách Země. Dlouho se zdálo, že dinosauři na konci mezozoika už pomalu planetě dávali sbohem a katastrofa před 66 miliony let jejich zánik jen urychlila, nová data však ukazují, že tomu zřejmě bylo jinak..

Podle výzkumníků byli veleještěři tehdy na vrcholu sil, široce rozšíření, bez problémů prosperující a dobře přizpůsobení. Konec jejich éry tak nepřišel pozvolna, ale jako náhlá a drtivá rána z nebe.

Tým vedený paleontologem Andrewem Flynnem zkoumal horninové vrstvy v údolí San Juan Basin v Novém Mexiku, kde se dochovaly fosilie posledních dinosaurů, jejichž původ byl v Severní Americe. Pomocí analýzy izotopů argonu a magnetostratigrafie určili vědci stáří sedimentů s přesností na stovky tisíc let.

Výsledek překvapil: poslední dinosauři zde žili jen asi 350 000 let před dopadem asteroidu, tedy v geologickém měřítku prakticky včera. „Naše data ukazují, že dinosauři v Severní Americe nebyli v útlumu. Dařilo se jim až do okamžiku dopadu,“ uvedl Flynn.

Na jihu kontinentu tehdy podle spoluautora studie Steva Brusatta prosperovali rozmanití rohatí triceratopsové, kachnozobí dinosauři i obrovští sauropodi. „Nevidíme žádný náznak, že by se dostali do potíží. Ekosystémy fungovaly normálně,“ zdůraznil Brusatte.

Ne všichni odborníci však výsledky nového výzkumu přijímají stoprocentně. Paleontolog Michael Benton z Bristolské univerzity upozorňuje, že v jiných oblastech mohla dinosauří rozmanitost klesat. Přesto uznává, že nález z Nového Mexika vrhá nové světlo na konec mezozoika.

Planetka o velikosti zhruba 15 kilometrů, která získala název Chicxulub, zkřížila dráhu Země před 66 miliony lety. V okamžiku, kdy těleso udeřilo do oblasti dnešního poloostrova Yucatán v Mexiku, se Země změnila v peklo.

Nárazová rychlost kolem 70 000 km/h uvolnila energii odpovídající miliardám atomových bomb z Hirošimy. První, co přišlo, byl oslepující záblesk a okamžité vypaření všeho živého v okruhu stovek kilometrů.

V místě dopadu se zemská kůra chovala jako kapalina, když rozžhavená hornina byla vymrštěna vysoko do atmosféry a vrátila se zpět v podobě ohnivé sprchy, která způsobila globální požáry. Oceán se vzedmul do vln vysokých stovky metrů, které se valily přes kontinenty, tlaková vlna několikrát oběhla Zemi a v oblasti dnešního Mexického zálivu proudil vzduch rychlostí přesahující 1 000 km/h.

Během několika minut se do atmosféry dostalo tolik prachu, sazí a síry, že se svět ponořil do temnoty. Sluneční záření tak skrz hustý závoj trosek a popela nemohlo proniknout k povrchu celé měsíce. Po rozžhaveném infernu tak planetu záhy ovládl mráz.

Rostliny přestaly fotosyntetizovat, potravní řetězce se zhroutily a oceány se zakyselily vlivem kyselých dešťů.

Země se stala chladnou a tmavou planetou, na níž přežili jen ti, kteří dokázali vyčkat, zejména drobní savci, ptáci a několik odolných druhů hmyzu. Pro dinosaury, kteří ještě před chvílí vládli světu, však Chicxulub znamenal definitivní konec.