Jako první nebyla domestikována hospodářská zvířata, ale vlci. Dnešní gaučoví domácí mazlíčci v oblečcích již své prehistorické předchůdce připomínají pouze počtem nohou, ale díky dlouhému společnému soužití s našimi předky velmi dobře chápou lidské nálady a mají nás takříkajíc omotané kolem prstu..

Podle fosilních nálezů a jejich datace vědci určili, že k domestikaci vlků došlo nezávisle na dvou místech. Nejprve v Evropě před zhruba 15 000 lety a potom v Asii před přibližně 12 500 lety. Vedle toho však vědci evidují i celou řadu mnohem starší nálezů, které ukazují, že pravlci žili v blízkosti lidských příbytků mnohem dříve.

Zarážející však po dlouhou dobu byla absence nálezů dokládajících domestikaci vlků v Severní Americe. Přitom pravlci tam byli rozšířeni stejně jako v Evropě a Asii.

Pravlk jako přítel člověka

V roce 2011 bylo objeveno dosud neznáme naleziště kultury Clovis v Novém Mexiku v USA. Tato kultura vznikla na území Severní Ameriky po konci poslední doby ledové před přibližně 13 000 lety a postupně osídlila i Střední a Jižní Ameriku.

Doktor Jeffery Saunders ze Státního muzea v Illinois při zkoumání tohoto naleziště narazil rovněž na důkazy domestikace pravlka obrovského (Canis dirus), který byl zhruba o třetinu větší než dnešní vlci.

Na rozdíl od Evropy a Asie kosterní pozůstatky naznačují, že se v blízkosti lidských obydlí zdržovala celá vlčí smečka čítající až 30 jedinců. Nežila tedy v malém počtu přímo v táboře lidí jako v Evropě.

Smečka ke své obživě musela pravidelně ulovit značné množství masa. Podle doktora Saunderse právě v tom tkví způsob domestikace. Lidé kultury Clovis lovili mamuty, kterých po poslední době ledové rapidně ubývalo.

Lidská tlupa ale obvykle nebyla schopna zužitkovat všechno maso tohoto obrovitého chobotnatce, než se zkazilo. Když se vlčí smečka zdržovala v blízkosti lidí, měla možnost se ke zbytkům mamuta dostat jako první před jinými mrchožrouty.

Mezi kosterními pozůstatky se nenašly žádné důkazy svědčící o poranění vlků lidskými zbraněmi, nebo lidské kosti nesoucí známky charakteristického vlčího chrupu.

Oboustranně výhodné přátelství

Z toho lze usuzovat, že došlo k jisté „symbióze“, kdy lidská tlupa tolerovala blízkost vlčí smečky. Její trvalá přítomnost byla navíc přínosná i pro lidi. Pach vlků spolehlivě odrazovat jiné predátory, jako jsou medvědi a předchůdci pumy, kteří pro lidi představovali nebezpečného soupeře, ale střetu s vlčí smečkou se instinktivně vyhýbali.

Nálezy přitom podávají svědectví, že se nejednalo o ojedinělý případ. Společné blízké soužití lidí a pravlků je v dané lokalitě doloženo v rozpětí několika tisíc let. Doktor Saunders k tomu říká: „Jedná se o nesporné důkazy počátku domestikace vlků na americkém kontinentu.“.

Podrobné zkoumání zachyceného pylu a zbytků rostlinných semen, které bylo publikováno teprve v minulém roce, odhalilo další netušenou vazbu. Lidé kultury Clovis byli kočovníci, kteří následovali svoji kořist.

Na jednom místě obvykle setrvávali jen tak dlouho, než spotřebovali právě nalovenou zvěř, protože přesun uloveného masa na delší vzdálenosti byl nad jejich možnosti. Opakovaně přitom navštěvovali ta stejná místa.

Zbytky kvetoucích rostlin ale ukazují, že vždy v období jara svůj kočovný život na přibližně dva měsíce opustili, i když to pro ně znamenalo nutnost delších výprav za potravou.

Ochoč si svého člověka

Tento fenomén dlouho neměl žádné logické vysvětlení. Pomohl až nález otisků stop starých přes 11 000 let. Jednalo se o stopy pravlčích mláďat přímo mezi lidskými. Vědci proto vyslovili odvážnou hypotézu, že lidé v době vrcholící březosti a porodu mláďat „své“ vlčí smečky na čas zůstali na jednom místě.

Čerstvě narozená vlčí štěňata nebyla schopna delších přesunů a smečka by vlčice s mláďaty neopustila. Přítomnost vlčích ochránců mohla být v této době pro lidi tak silným motivem, že kvůli nim změnili i své obvyklé chování a přizpůsobili se potřebám pravlčí smečky.