Ruiny skalního města Machu Picchu v exotických kulisách peruánských And fascinují vědce už po celá desetiletí a přesto je neochuzují o další nečekaná překvapení. K tomu poslednímu došlo teprve na počátku letošního roku, když byly v oblasti prostřednictvím speciálního laserového radaru odhaleny dosud neznámé stavby..

Právě tato nejmodernější laserová technologie v poslední době sbírá úspěch za úspěchem, když si ve spolupráci s moderními drony klestí cestu hustými vegetacemi a dalším zdánlivě nepřístupným terénem, jen aby přispěla archeologii dalšími cennými kusy do sbírky.

A právě letos v lednovém čísle časopisu Journal of Archaeological Science spatřila světlo světa informace, že se na okraji obřadního místa přezdívaného Chachabamba nalezlo asi tucet dosud neznámých staveb ve vzdálenosti necelých pěti kilometrů od hlavních ruin inckého města z 15. století.

Představa o kompletně probádaném komplexu Machu Picchu tak vzala opět za své. Důvodem ke smutku to však rozhodně není!

Skrze zelenou bariéru

Vědci opěvovaná technologie se nazývá LiDAR a zahrnuje metodu dálkového měření vzdálenosti na základě výpočtu doby šíření pulsu laserového paprsku odraženého od snímaného objektu. Díky tomu lze poměrně pohodlně zaznamenávat obrysy objektů, aniž by tomu jakkoliv zamezovala bariéra v podobě husté flóry, silného zdiva nebo čehokoliv jiného.

Není se tak čemu divit, že nadšení vědci LiDAR využívají kde se dá a studují jeho prostřednictvím zejména oblasti, které byly donedávna příliš nebezpečné, nepřístupné a nehostinné, než aby jejich návštěva přicházela v úvahu.

V posledních letech se situace změnila a technologická novinka začala přinášet ovoce. Zatím největším úspěchem byl v tomto ohledu rok 2019, když byla prostřednictvím laserového skenování odhalena obrovská síť starobylých mayských farem v deštném pralese v Belize.

LiDAR se však činil i mnohem dříve, když například pomohl odhalit ztracené město v Hondurasu a další unikátní památky.

Rozfoukaný opar neznáma

Nové objevy v Machu Picchu, do kterých spadají i prvky vodního systému, představují pro vědce mimořádně užitečný zdroj informací o incké civilizaci a úloze obřadních komplexů v Machu Picchu obecně. „Do Machu Picchu se mohli dostat jen velmi privilegovaní lidé, protože to bylo velmi zvláštní místo,“ popsala Dominika Sieczkowská, zástupkyně ředitele pro organizaci a rozvoj Centra andských studií Varšavské univerzity, která výzkum vedla.

„Když jste se tam chystali, museli jste se v Chachabambě zastavit na spirituální lázeň, abyste byli čistí a neposkvrnění a mohli se dostat na Machu Picchu,“ dodala s úžasem vědkyně.

Vědecký boj s vegetací

Oblasti Chachabamba, ležící v údolí Vilcanota, vévodí hlavní kamenný oltář obklopený čtrnácti lázněmi, který měl podle vědců speciální význam. Právě tam totiž mělo probíhat ono rituální omývání, jež bylo nezvratnou podmínkou pro vstup na Machu Picchu.

Voda, která pro tyto účely sloužila, proudila do oblasti prostřednictvím spletité sítě kanálů napájených řekou Urubamba. Vědce tak z pochopitelných důvodů lákalo oblast lépe prozkoumat, jenže před LiDAREM byly jejich možnosti jen velmi omezené, neboť tamní oblast pokrývá těžko prostupná a hustá džungle.

Až nyní vědci z Vratislavské univerzity vědy a techniky v Polsku a peruánského ministerstva kultury spojili síly a vyslali na místo právě drony vybavené laserovým systémem, které dokonale zmonitorovaly situaci a dodaly odborníkům všechna potřebná data.

Pátrání po účelu

LiDAR v oblasti odhalil minimálně desítku staveb vzdálených jen nějakých 60 metrů od hlavní obřadní části Chachabamby. Zvídavým vědcům tak unikaly jen o vlásek. „Byly tak blízko a my jsme ani nevěděli, že tam jsou,“ povzdechla si Sieczkowská.

V rámci tohoto projektu byly navíc odhaleny na svou dobu pokrokové kamenné kanály, jenž vedly částečně podzemím a dodávaly lidem v oblasti Chachabamby tolik potřebnou vodu. Odborníci pak na základě sklonu a hloubky kanálů vytvořili modely, které umožnily zjistit, jak mohla voda proudit do různých rituálních lázní.

Na bedrech vědců nyní leží obtížný úkol odhalit k čemu tyto budovy sloužily. První teorií, která se s ohledem na umístění budov přímo nabízí, si pohrává s myšlenkou, že se mohlo jednat o obydlí lidí, kteří na tamní oblast dohlíželi.

Archeologové se chystají v Chachabambě navázat dalšími výzkumy, včetně vykopávek zajímavých míst, která se jim podařilo s pomocí LiDARu identifikovat. „Měli jsme v úmyslu provést vykopávky některých staveb, ale kvůli pandemii jsme museli naše plány prozatím zrušit,“ řekla Sieczkowská. „Ale možná, možná se tam dostaneme příští rok,“ dodala optimisticky.

Ruiny, které si podmanily svět

Na světě snad není nikoho, kdo by název Machu Picchu nikdy neslyšel a přestože lze tehdejší město incké říše dávno označit za ruiny, na jeho historickém významu mu to pranic neubírá. Důkazem budiž četné zástupy odborníků z celého světa, které oblast na horském sedle And zkoumají všemi dostupnými prostředky.

To je obrat o 180 stupňů, vezmeme-li v potaz, že jen málokterá historická památka vědcům unikala tak dlouho, jak právě tato. Pozůstatky starobylého Machu Picchu totiž dokázaly unikat zvídavým zrakům lidí až do počátku 20. století.

Ale nebylo to tak pro památku nejlepší? Faktem totiž zůstává, že kdyby na stavbu narazili kupříkladu španělští conquistadoři, kteří ve své době rabovali celou Jižní Ameriku, nebylo by dnes asi co zkoumat.

Tento černý scénář se k radosti všech vědců a dalších generací nevyplnil, a tak může průzkum oblasti nerušeně pokračovat.

Objevitel vedený intuicí

Hiram Bingham zvýraznil hodnotu svého objevu i tím, že sám nebyl v archeologii jakkoliv vzdělán. Sympatický rodák z Havaje se sám označoval za dobrodruha či průzkumníka, který při svých výpravách upřednostňuje vlastní intuici před historickými záznamy.

A právě tímto způsobem dosáhl i Machu Picchu. Reálnou rozlohu svého nálezu ovšem poznával až postupně. Hustá vegetace totiž zabraňovala komfortnímu rozhledu po okolí, a tak bylo nejprve nutné pročistit od porostu celou rozsáhlou plochu včetně stromů prorůstajících skrze polorozpadlé stavby, jejichž šeď zůstala uschována kdesi hluboko pod sílícími vrstvami mechu.

Na podrobnější práce už ale nezbýval prostor, a tak bylo jasné, že bude třeba dalších výprav. K té první došlo již necelý rok po objevení osídlení pod taktovkou National Geographic Society a americké univerzity Yale, na které Bingham sám studoval a kde posléze učil.

Druhá a zároveň poslední výprava na Machu Picchu se konala v roce 1915 a právě ta Binghamovi zlomila vaz, když byl peruánskými úřady obviněn z neoprávněného archeologického výzkumu.

Bylo všechno jinak?

Binghama konec této kapitoly zarmoutil, ale sláva a bohatství mu pochopitelně zůstaly a také jeho kniha Ztracené město Inků trhala rekordy v prodejnosti, takže se s tím nakonec poměrně pohodlně smířil.

Příběh tím ale nekončí. O mnoho let později se totiž objevily pochybnosti, že by byl Bingham skutečně tím prvním objevitelem! Incká říše byla proslulá svým bohatstvím, ale zlato považovala za posvátný dar Země, který byl určený jen pro ozdobu panovníků a vysoké šlechty, přičemž to byla právě touha po bohatství, která zaslepila evropské chamtivce a nevyhnutelně tak přispěla k pádu říše.

Jenže Španělé Machu Picchu nikdy neobjevili, a přesto tu žádná z Binghamových výprav zlato a drahé kameny neobjevila, což vědcům nedá spát. Světlo světa proto spatřila nová teorie, která za možného prvního objevitele považuje německého podnikatele Augusta Bernse, jenž místo navštívil už v 60. letech 19. století.

Uznání se ale nedočkal a nejspíš nikdy nedočká, protože podle této hypotézy oblast vyplenil a ve vší tichosti opustil. Odvážnější verze si pro změnu pohrává s variantou, že Berns předal peruánské vládě podíl ze zisku a dostal tak k tajnému odvozu cenností neoficiální svolení.

Ať už tomu bylo jakkoliv, faktem zůstává, že pro většinu lidé z laických i odborných kruhů zůstává tím skutečným objevitelem Hiram Bingham – muž, který archeologii ze srdce miloval a který cennou památku ochotně zpřístupnil odborníkům.