Megalodon představoval stvoření jako vystřižené z nejhrůznějších nočních můr, a tak není divu, že ani miliony let po svém pravděpodobném vyhynutí nedává spát vědcům ani amatérským badatelům! Nutno podotknout, že toto úsilí zůstává odměňováno stále novými a novými zjištěními, která podtrhují už tak dosti fascinující příběh největšího žraloka všech dob.

Při pohledu na zjev takového monstra člověka napadne spousta věcí, ale lásku k potomkům a starostlivé rodičovství bychom mezi nimi hledali marně. Vzhled těchto pravěkých tvorů je zkrátka příliš děsivý, než aby v nás vzbuzoval představu pečlivých a starostlivých rodičů.

Jenže podle nedávných zjištění uveřejněných v časopise Biology Letters tomu tak skutečně bylo. Obří žraloci zahrnovali svá mláďata péčí a láskou až do doby, než byla dostatečně velká, aby se ubránila ostatním predátorům.

Sloužila jim k tomu specifická forma jakési mateřské školy, které dozorovalo několik dospělých jedinců.

Závazek na dlouhá léta

Výsledná velikost zástupců Carcharocles megalodon byla sice obdivuhodná, ale její dosažení vyžadovalo mnoho času, po který se mohl i takový tvor stát snadnou kořistí jiných krvelačných lovců. Skutečné dospělosti žraloci dosahovali až okolo pětadvacátého roku života, a tak nad nimi museli po celý ten dlouhý čas dospívání bdít dospělí jedinci, kteří vyvíjeli maximální úsilí, aby se jejich mláďata v nemilosrdných vodách oceánu měla šanci dožít samostatnosti.

Využívali k tomu systém nezřídka přirovnávaný k našim mateřským školkám, který je vlastní i některým současným druhům žraloků. Ten byl v zásadě prostý. Megalodoni využívali strategii společné výchovy mláďat v bezpečných místech s dostatkem potravy, aby jim tam zajistili dostatek času i živin k úspěšnému vývoji.

Že to byl vskutku efektivní způsob výchovy dokazuje už sama skutečnost, že druh přežíval dlouhá tisíciletí, než se jeho žraločím školkám stala osudnou doba ledová a kritický pokles oceánů.

Stanoviště vypadlých zubů

Odborníci již dříve nalezli mělká místa s velkým množstvím drobných ryb, kde prokazatelně žilo v jedné skupině velké množství malých žraloků, ale až nedávno dospěli ke zjištění, že to mohla být poměrně běžná záležitost. „Naše studie ukázala, že byla široce rozšířená a to jak v čase, tak v prostoru,“ uvedl biolog Carlos Martinez-Perez, jeden z autorů studie.

Vědcům k těmto zjištěním dopomohly nálezy obrovského množství žraločích zubů, které odpovídaly velikosti žraloků mezi čtyřmi a deseti metry, v případě megalodonů tedy mláďatům. Takových malých pokladů bylo kupříkladu v zálivu u Tarragony nalezeno skutečně hodně, protože malí žraloci během svého dospívání zuby postupně ztráceli.

Těžký život malého obra

Systém školek možná vzbuzuje zdání jisté bezbrannosti mláďat megalodona, což je ale pravda pouze částečně. Ačkoliv měli novorozenci šanci stát se obětí jiného žraloka či nějakého jiného predátora, faktem zůstává, že měli již od narození minimálně dva metry.

Byli tak větší, než dospělý muž a částečně tak kompenzovali svou počáteční nezkušenost, která by se jim mohla stát osudnou. Vědcům k těmto fantastickým zjištěním dopomohla jedna z mála zachovaných částí ostatků megalodona, která byla vystavena podrobnějšímu zkoumání a moderním zobrazovacím metodám.

„Tato nová studie je prvním výzkumem tohoto druhu, která nám dává náhled na to, jaké rozměry měli megalodoni při narození, jak se rozmnožovali i jak rostli,“ uvedl hlavní autor práce, chicagský paleontolog Kenshu Shimada.

To málo, co zbylo

Tématika obřích žraloků přitahuje vědce už desítky let, ale zdrojů k čerpání informací je bohužel pomálu. Zásadní problém představuje nedostatek nalezených ostatků, protože megalodoni, obdobně jako současní žraloci, nepatřili mezi ryby, ale mezi paryby – neměli tedy kostru tvořenou kostmi, ale chrupavkami.

A ty se do současnosti zachovávají mnohem hůř než právě kosti. Jediné, čeho mají odborníci, muzea i amatérští nadšenci více než dost, jsou zuby, které se dnešních časů dožily bez větších problémů a mohou nám tak alespoň úsečně demonstrovat velikost a sílu pravěkých žraloků.

Z kostí jako takových se podařilo zachránit jen velmi málo, a tak lze považovat za unikátní i něco tak zdánlivě zanedbatelného jako je patnácticentimetrový kousek žebra nacházející se ve sbírkách Belgického královského institutu v Bruselu.

Část těla asi devítimetrového megalodona odhalila při rentgenové analýze obdobu letokruhů, které známe u stromů – takových vrstev bylo na tomto nálezu 46, takže žralok zemřel pravděpodobně v tomto věku.

Pak paleontologové roky postupně odečítali a pokoušeli se odvodit, jak žralok postupně vyrůstal, načež zjistili, že novorozenec musel měřit kolem dvou až dvou a půl metru.