Nový archeologický výzkum, jenž probíhá v ruinách starořímského města Pompeje, které roku 79 zničila erupce sopky Vesuv, odhalil také několik domů, které byly v době výbuchu sopky v rekonstrukci.

To vědcům umožnilo seznámit se se stavebními postupy, které Římané používali. Možná bychom se jimi měli nechat inspirovat….

Starořímské město Pompeje se nacházelo v Neapolském zálivu. Po výbuchu sopky zůstaly ruiny města pro lidstvo dlouho skryté pod silnými vrstvami vulkanického popela, penzy a pyroklasického sedimentu, které dokonale zakonzervovaly budovy i předměty.

Jeho znovuobjevení vyvolalo v Evropě kulturní šok a změnu dosavadního pohledu na antickou kulturu, protože v Pompejích bylo doslova všudypřítomné erotické umění.

Římané používali horké vápno

Zakonzervované budovy nicméně rovněž umožnily archeologům zkoumání římských staveb. V domech, které byly v době erupce sopky v rekonstrukci, se mohli seznámit s pomůckami, které při stavbě domů římští stavitelé používali, stejně jako se stavebními postupy, které byly na jihu Itálie, stejně jako v Římě, v prvním století našeho letopočtu běžné.

Již dříve existovaly domněnky, že Římané používali při stavbě domů horké vápno. Nynější výzkum to potvrdil.

Výzkumu se zúčastnili i experti z Massachusettského technologického institutu (MIT), kteří podobné zkoumání vedli ve spolupráci s odborníky z Harvardovy univerzity a výzkumných středisek v Itálii a Švýcarsku již loni.

V čele výzkumu tehdy stál Admir Masic z MIT, který se svým týmem studoval mikrostrukturu římského betonu, pocházejícího z lokality Privernum ve střední Itálii. Zajímali se o milimetrové kousky jasně bílého zbarvení, známé jako vápnité klastické částice (anglicky lime clasts), které se nacházejí v antickém římském betonu, ale v moderních betonech nikoliv.

Klastry mění vlastnosti betonu

Odborníci je dříve považovali za produkt nedbalého míchání, ovšem Masticův tým odhalil, že je tvoří uhličitan vápenatý a že vznikly za velmi vysoké teploty. Římští zedníci zřejmě míchali vápno se sopečným popelem a směs pak zalili vodou.

Následně ji zahřáli na vysokou teplotu, díky čemuž v betonu vzniknou látky a struktury s příznivými vlastnostmi, které by jinak nevznikly. Zároveň dochází k podstatnému urychlení tvrdnutí betonu a tím i celé stavby.

Tvorba klastrů má zá následek, že výsledná malta a beton mají samozacelující se schopnosti. Díky tomu mohou dlouho odolávat opotřebení. Jejich přítomnost ve zdech rozestavěných domů v Pompejích dokazuje, že tak zvané horké míchání vápna bylo v tomto antickém městě běžnou záležitostí, stejně jako ve zbytku říše.

Na omítku pak v Pompejích používali podle slov šéfa zdejšího archeologického parku Gabriela Zuchtriegela vápno hašené: „Výsledky, které vyplývají z průzkumu, svědčí o používání nehašeného vápna při stavbě zdí v Pompejích.“.