To se tak sejdou tři atomy kyslíku a domluví se na vytvoření společné molekuly. Překvapeně pak zjišťují, že v téhle partě mají specifické vlastnosti, například dokážou odrážet ultrafialové záření.

Jenže jakmile se někde sejdou tři, jejich soudržnost může narušit leccos..

Ozónová vrstva nad našimi hlavami je neviditelný štít, který si vytvořil pozemský život, aby sám sebe ochránil před smrtícím UV zářením přicházejícím z vesmíru. Vrstva jej sice dokáže odrazit, ale jinak je docela křehká.

V posledních desetiletích jsme se o tom přesvědčili doslova na vlastní kůži, když vlivem lidské činnosti začala slábnout, a nad póly dokonce zmizela zcela. Na vině byly především halogenované uhlovodíky, které jsme vypouštěli do ovzduší.

Montrealský protokol, podepsaný v roce 1987, sice používání těchto látek zakázal a kupodivu jej podepsalo 196 států světa, ale v některých rozvojových zemích nebo v Číně se halogenované uhlovodíky používají i nadále.

A tak, byť se stav ozónové vrstvy zlepšuje, neděje se tak rychle, jak původní protokol očekával.

V době před 80 až 70 tisíci lety pravěcí lidé samozřejmě žádné chemikálie, které by ozónovou vrstvu narušily, nepoužívali. Homo sapiens se teprve rozkoukával na nových územích mimo Afriku, tu a tam se potkal s bratry neandertálci, zatímco pozadí scény jim dělala tehdy oblíbená delikatesa v podobě mamutů.

Člověk už znal oheň, měl k dispozici potřebné kognitivní schopnosti, aby dokázal komunikovat skrze řeč, nicméně k éře velkých vynálezů měl ještě daleko.

Každopádně kosterní nálezy lidí z té doby v sobě obsahují něco zarážejícího. Jsou na nich patrné stopy chorob, které může mít na svědomí zvýšená hladina záření. Ozónová vrstva byla přitom již stabilní součástí zemské atmosféry a s jadernými zbraněmi si tenkrát lidé nehráli. Co se tehdy vlastně stalo?

Terestrické planety, ale i měsíce s pevným povrchem v naší Sluneční soustavě mají k dispozici určitou míru vnitřní energie. Ta jednoho dne zmizí, ale do té doby spíš Slunce své děti spálí na popel. Každopádně onu vnitřní energii potřebují tělesa nějak vybít.

To se děje pomocí vulkanismu, kdy se magma a plyn derou z vnitřku tělesa ven na povrch.

V historii Země došlo ke spoustě zničujících sopečných výbuchů, přičemž některé měly na svědomí i hromadná vymírání. Planeta je prostě těleso neklidné a nepředvídatelné. Materiál, který přitom sopky vyvrhávají do prostoru, není k biosféře příliš ohleduplný.

Vraťme se do doby, kdy moderní lidé teprve opouštěli svou africkou domovinu. O velikosti asijského kontinentu nemohli mít tušení, tím méně mohli vědět, že v oblasti, kterou jednou pojmenují Indonésie, se ukrývá supervulkán, který dnes známe jako Toba.

V současnosti se zde nachází vůbec největší sopečné kráterové jezero na Zemi s rozlohou 1130 km².

Dnes malebná krajina však před 74 000 lety vypadala jako peklo, které ovlivnilo zbytek planety. Supervulkán se tehdy probudil a dal průchod kvantu magmatu a plynu. Simulace hovoří o tom, že výška sopečného oblaku dosáhla hranice 50 kilometrů.

Množství vyvržené horniny činilo kolem 2800 kilometrů krychlových, současně bylo vyvrženo okolo 3300 megatun aerosolu kyseliny sírové.

Vyvržený prach ovládl ovzduší a zabraňoval slunečním paprskům pronikat k Zemi. Čerstvá simulace mezinárodního týmu vědců, který použil klimatický model ModelE, vyvinutý Goddardovým institutem pro vesmírná studia, a nakrmil jím superpočítač Shaheen II, přirovnává vzniklou situaci ke stavu vytvořenému jadernou zimou.

Největší dopad na klima se objevil u pólů, kdežto v tropech a subtropech, kde tehdy lidé žili, byly poměry přece jen o něco lepší. Jenže se objevil jiný problém: „K vytvoření ozónu z kyslíku v atmosféře je zapotřebí fotonů, které přeruší vazbu kyslíku.

Když ale sopka uvolní obrovské množství oxidu siřičitého, vzniklý sopečný oblak blokuje sluneční světlo,“ popisuje spoluautor studie Sergej Osipov z Institutu Maxe Plancka pro chemii. A kde nejsou fotony, tam nevzniká ozón.

Tudíž došlo k vytvoření ozónové díry a ultrafialové záření k zemskému povrchu pronikalo mnohem snadněji. Model ukázal, že celosvětová hladina ozónu ve svrchních vrstvách atmosféry se snížila až o padesát procent.

Výsledek? Nárůst nemocí a poškození DNA. Nicméně lidstvo se s novou situací dokázalo vypořádat. Dřívější studie sice naznačovaly, že celosvětová populace mohla být zdecimována tak, že zůstalo posledních 5000 lidí, novější nálezy tomu však nenasvědčují.

Ale i tak se jednalo o zásadní zásah do ekosystémů, který může být označen za hromadné vymírání druhů.