Obecným předpokladem je, že když má nějaký tvor křídla, je schopen letu. Není tomu tak vždy! U některých druhů, hledajících potravu primárně pod vodní hladinou, se jejich stavba těla evolučně přizpůsobila, tělo bylo uzpůsobeno plavání a na souši jim postačila pouze kolébavá chůze.

Let pro ně ztratil význam. Další skupinou nelétavých jsou ti, kteří se létání „vzdali“, jelikož jim prostředí, ve kterém žili, poskytovalo dostatek potravy. Tyto druhy žijí většinou na izolovaných místech, kde jim nehrozí nebezpečí.

Nelétavých ptáků je na 40 druhů, jmenovitě se mezi ně řadí např. tučňák, emu, pštros, kivi a další.

Nelétaví tučňáci (Sphenisciformes)

využívají své přední končetiny jako vesla. Velmi dobře se jim uzpůsobila k efektivnímu potápění a lovu ve vodě. Tělo mají torpédovitého tvaru s těžištěm, které je umístěno dále než u ostatních ptáků. Mají silně zploštělé a srostlé kosti, což zabraňuje jejich ohýbání, kosti nejsou pneumatizované. Pera mají 2,1 až 3,6 centimetru dlouhá, voda jimi neprosakuje.

Kiviové (Apterygiformes)

mají silně redukována křídla, mnohem více než u běžců. Jejich peří připomíná spíše srst, k letu postrádají obrysové peří a letky. Také nemají oproti ostatním ptákům pneumatizované kost, hřeben hrudní kosti pro úpon svalů a jejich klíční kost je také redukovaná. Novozélandští kiviové jsou ohroženým druhem.

Jedním z nejvzácnějších papoušků na světě je novozélandský kakapo soví (Strigops habroptilus). Ačkoli má téměř dobře vyvinutá křídla, není schopen letu, jelikož postrádá hřeben hrudní kosti, na který se jinak upínají létací svaly.

Křídla mu pouze pomáhají tlumit seskoky ze stromů, na které se umí vyšplhat. Aktivní je převážně v noci. Tomuto druhu hrozí vyhubení.

Alku velkou (Pinguinus impennis)

se dnes již nikomu nepoštěstí potkat. Byla vyhubena zřejmě v roce 1844. Její křídla byla krátká, měřila asi 15 centimetrů, tudíž je nemohla využívat k letu, zato se uměla skvěle potápět do hloubky 100 a více metrů.

Jejími stanovišti byla chladná místa v oblastech severního Atlantiku. Stejný osud zániku potkal např. i pokřovníka ostrovního (Xenicus lyalli), který žil na novozélandských ostrovech.

Dronte mauricijský (Raphus cucullatus)

bývá často nepřesně označován jako blboun nejapný či dodo. Dronte byl endemitem na ostrově Mauricius a Réunion východně od afrických břehů. Z genetického hlediska měl nejblíže holubům. Z důvodu absence predátorů mu křídla zakrněla, a proto nebyla využívána k letu. Evropané tyto tvory vyhubili pravděpodobně někdy před rokem 1680.