Tisíce obětí vážných onemocnění nervového systému se utěšuje nadějí na uzdravení, kterou slibují „embryonální kmenové buňky“. Biologové, lékaři, politici a odborníci na otázky etiky se zatím zuřivě hádají o to, jestli se má výzkum na buňkách získávaných z lidských embryí vůbec povolit.
Svět zná jen ty slavné. Žasne nad genialitou britského fyzika Stephena Hawkinga upoutaného na kolečkové křeslo amyotrofickou laterální sklerózou a s dojetím sleduje boj amerického filmového herce Charltona Hestona s Alzheimerovou chorobou.
V přívalu emocí však zaniká realita. Na jedné straně jsou možnosti léčby embryonálními kmenovými buňkami bagatelizovány, na druhé straně propadají nemocní a jejich blízcí mylné představě, že tyto revoluční léčebné postupy jsou už běžně k dispozici. „Moji pacienti si myslí, že účinná léčba bude k mání zítra, nejdéle do roka a do dne,“ říká Jeffrey Rothstein z Johns Hopkins University v americkém Baltimore. Pravda je ale jiná. Nervový systém člověka je nesmírně složitý a široké je i spektrum chorob a poruch, které jej postihují. Někde jsme řešení problémů možná na dosah, jinde nás asi dělí od úspěchu roky či desetiletí výzkumu.
Kdy zdoláme Parkinsonovu chorobu?
Třes, ztuhlost a zpomalený pohyb končetin provázený ztrátou rovnováhy a obtížemi při chůzi, to jsou typické příznaky choroby vyvolané odumíráním buněk v některých částech mozku. Především z oblasti zvané substantia nigra mizí při chorobě, popsané v roce 1817 anglickým chirurgem Jamesem Parkinsonem, neurony produkující molekuly dopaminu, přenašeče nervových vzruchů. Bylo by těžké nahradit odumřelé neurony a zachránit pacienta před tragickým koncem?
Už před deseti lety pomohly některým nemocným buňky odebrané z mozku plodů získaných po umělém přerušení těhotenství. Pro jednoho pacienta bylo zapotřebí buněk z šesti až osmi lidských plodů starých asi 2 měsíce. Odpůrci umělého přerušení těhotenství proti takové léčbě pochopitelně důrazně protestovali. Vědci dnes proto upírají naděje k embryonálním kmenovým buňkám. Pokusným myším trpícím poruchou podobnou Parkinsonově chorobě se výrazně ulevilo poté, co jim harvardský biolog Ole Isacson vpravil embryonální kmenové buňky přímo do mozku. Bohužel, transplantované buňky byly až příliš čilé a rozrůstaly se v mozku více, než bylo myším zdrávo. Někteří vědci se proto snaží nejprve proměnit embryonální kmenové buňky v laboratoři na neurony a teprve ty pak použít pro léčbu pokusných zvířat. „Když budeme mít velké štěstí, budeme tak léčit lidi nejdříve za tři nebo čtyři roky,“ říká Ole Isacson.
Zakoktaný gen
V roce 1872 popsal americký lékař George Huntington podivné onemocnění, které postihuje lidi většinou po čtyřicítce a projevuje se trhavými pohyby končetin, tváře i trupu. Pacient má potíže s komunikací, těžko se mu chodí a polyká. V roce 1993 pak byla zjištěna genetická příčina, gen pro bílkovinu (huntigtin) se jakoby „zakoktá“ a namnoží se v něm mnohokrát trojice písmen genetického kódu. Genetický defekt likviduje nervové buňky v oblasti mozku zvané striatum.
Proč nedodat nové neurony místo odumřelých buněk i lidem s Huntingtonovou chorobou? Lékaři se o to snaží. Náhrada zničených neuronů však bude ještě složitější než u Parkinsonovy choroby, protože nestačí, aby se neurony jen „dostavily na místo“. Musí se navíc propojit s okolními buňkami.
Lékaři už odzkoušeli pokusnou léčbu pomocí neuronů odebraných z mozků lidských plodů z uměle přerušených těhotenství. Mnohé z těchto experimentů sice nepřinesly nemocným žádnou úlevu, ale tým francouzských lékařů vedený Marcem Peschanskim pozoroval po operaci u tří z pěti obětí choroby zlepšení zdravotního stavu. Ještě důležitější se zdá, že zlepšení přetrvává i pět let po zákroku. V současné době se připravuje několik evropských klinik k odzkoušení tohoto postupu na stovce pacientů. Účinná léčba obětí Huntingtonovy nemoci je však ještě vzdálenější než v případě Parkinsonovy choroby.
Když onemocní hvězdy…
Lou Gehring byl hvězdou basebalových stadionů Ameriky 30. let. V pětatřiceti skončil se sportovní kariérou se slovy, že „se považuje za nejšťastnějšího člověka na Zemi“. To už byl za zenitem svých fenomenálních schopností a zcela jistě se na tom podepsala i degenerativní choroba nervového systému, na kterou o dva roky později zemřel a o které se dnes hovoří jako o Lou Gehringově chorobě.
Poprvé popsal tuto nemoc francouzský lékař Jean-Martin Charcot už v roce 1869 a Lou Gehring či Stephen Hawking nejsou zdaleka jejími jedinými oběťmi. Choroba postihuje nervy, které mají na starosti pohyb těla. Zasažen je mozek i mícha. Nemocný ztrácí sílu v rukou, obtížně mluví, polyká i dýchá. Dodat nové nervové buňky na všechna poškozená místa nebude opravdu jednoduché. Vědci zvažují nasazení buněk, které by v proměně z embryonální kmenové buňky na neuron ušly jen část cesty. Takové buňky by snad dokázaly v těle pacienta cestovat na postižená místa a přitom by nehrozilo, že se tam promění na buňky nežádoucích typů.
Ve Spojených státech pátrá po nejvhodnějších buňkách pro léčbu Lou Gehringovy nemoci konsorcium vytvořené několika universitami. Vědci testují dokonce i buňky kostní dřeně a kůže, nebo buňky z mozků myší či prasat.
„Účinná léčba je zatím v nedohlednu. Jsme však neustále v kontaktu v institucemi, které schvalují nové léčebné postupy, abychom si byli jisti, že jakékoli slibné výsledky budeme moci co nejrychleji přivést na kliniky,“ vysvětluje současný stav výzkumu již dříve citovaný Jeffrey Rothstein.
Jak vyspravit nervová vlákna?
Poškození nervových buněk při tomto onemocnění roztroušenou sklerózou
má na svědomí imunitní systém pacienta. „Popletená“ imunitní obrana sebevražedně útočí na buňky, zodpovědné za výrobu obalů chránících výběžky nervových buněk. Poškozené výběžky se pak chovají jako dráty elektrické instalace s narušenou izolací – nemohou po těle rozvádět nervové podněty. Spektrum příznaků choroby je široké, od vyčerpanosti až k problémům s chůzí či narušení zraku.
Vědci hledají typy buněk, které by dokázaly narušenou „izolaci“ nervových vláken opět „zalepit“. Německým biologům vedeným Oliverem Brüstlem z university v Bonnu se už podařilo z myších embryonálních kmenových buněk vypěstovat v laboratoři buňky, které dokázaly v těle myší poškozenou „izolaci“ nervů opravit. Lékaři se však obávají, že náhrada zničených buněk paradoxně jen přilije oleje do ohně choroby. Beztak rozdrážděné imunitní obraně se nabídnou další cíle a zhoubný proces se může rozhořet s o to větší silou.
V dospělém těle je všude daleko
Americký herec Christopher Reeve, ochrnutý na celém těle po poranění krční páteře, vystupoval ve Spojených státech jako jeden z velkých zastánců využívání embryonálních kmenových buněk v medicíně. Věřil, že mu tato léčba vrátí ztracenou vládu nad vlastním tělem.
„Všude můžete číst obrovské množství fám na tohle téma,“ říká Steven Goldman z Cornell University. „Vědecká literatura je však na optimistické zprávy v tomto směru velmi skoupá.“
Nervové buňky míchy vytvářejí potřebné spoje během embryonálního vývoje, kdy je v lidském těle „všude blízko“. Při nápravě poškozených spojů v míše dospělého člověka by musely nervové buňky překonat pro ně přímo „astronomické vzdálenosti“. Zárodek navíc vytváří pro růst nervů optimální podmínky, zatímco dospělé tělo není (zatím) na něco podobného zařízeno.
Jak obnovit síť nervových buněk?
Onemocnění popsané v roce 1906 německým lékařem Aloisem Alzheimerem masově postihuje celý mozek. Provází ji obvykle slábnutí paměti i úsudku, dezorientace, ztráta vyjadřovacích schopností. Nemocný přestává zvládat i běžné úkony.
„Představa, že se nám podaří nahradit všechny buňky zničené Alzheimerovou chorobou, je zatím zcela nereálná,“ přiznává přední americký neurolog Steven DeKosky z University of Pittsburgh a dodává, že „oprava“ nervů zodpovědných za pohyb končetin je „dětská hra“ ve srovnání s pokusy obnovit síť nervových buněk, ve kterých ukládáme informace.
„Jak se nově dodaný neuron dozví, do jaké jste chodili školy?“ ptá DeKosky, aby dokreslil složitost situace. „Nemáme ani ponětí o tom, jak napodobit jemnou souhru změn, které nastávají ve chvíli, kdy neurony ukládají určitou informaci do naší paměti.“
Vědci také stále tápou v otázce procesů, které toto devastující onemocnění spouštějí. Proto také nedovedou říci, jestli by nové neurony mohly lidem trpícím Alzheimerovou chorobou pomoci.
