Před čtvrt miliardou let měl život na naší planetě na kahánku. Z vesmíru se přihnal meteorit o průměru 50 kilometrů a vyhubil 96 procent mořských a 70 procent pozemských druhů. Tato čerstvá vědecká hypotéza vzbudila pozornost vědců celého světa.
S touto hypotézou přišel nedávno americký profesor Ralph von Frese z Ohio State University, který je přesvědčen o její správnosti. Pod Antarktidou, konkrétně v její východní části zvané Wilkesova země, totiž družice objevily neobvyklou koncentraci materiálu ze zemského pláště. Podobný jev se v geologii nazývá mascon a Von Frese má zato, že podobný jev vzniká při dopadu velkých kosmických těles. A v tomto případě by se jednalo o skutečně obrovský asteroid.
Rozpad superkontinentu
V době, o které je řeč, tedy na pomezí prvohor a druhohor, vypadala mapa naší planety podstatně jinak než v současnosti. Pevninskou část Země tvořily tehdy dva superkontinenty: Laurasie, položena více na severu, a Gonwana, která pokrývala oblasti u jižního pólu. Všude kolem byl oceán, ze kterého se tu a tam vynořil nějaký ten ostrůvek. Právě Gondwana, jež dala později vzniknout Jižní Americe, Austrálii, Africe či Antarktidě, měla být zmíněným obrovským meteoritem zasažena.
Ralph von Frese tvrdí, že pádem meteoritu započal rozpad Gondwany na jednotlivé dnešní kontinenty. Ale nejen to. Úder vesmírného tělesa byl údajně mnohem větší, než ten, po kterém vymřeli o mnoho milionů let později velcí ještěři. Kosmické těleso, které před 65 miliony let dopadlo do oblasti Mexika, a které se stalo dinosaurům osudné, bylo totiž asi pětkrát menší.
Způsobila to rakovina?
I když… S těmi dinosaury to také mohlo být i úplně jinak. Teorií je spoustu, od masové degenerace, přes epidemii chorob až po klimatické změny způsobené vulkanickou činností.
Se zajímavou hypotézou přišel před časem americký fyzik Juan Collar z Jihokarolínské univerzity v Kolumbii. Podle něho může za vyhynutí dinosaurů rakovina. Jeho teorie je postavena na názoru, že se každých 100 miliónů let rozpadne v okruhu 20 světelných let od Země nějaká hvězda. Z tohoto rozpadu se uvolní neutrina, která chtě nechtě doletí až k Zemi, kde se pak v atomovém jádru srazí s hmotou a přitom dochází k uvolňování energie. Ta pak dokáže poškodit genetickou informaci natolik, že způsobuje mutace a vznik nádorových onemocnění.
Prapevnina Gondwana
byla, podle představ některých vědců o vzniku dnešních kontinentů kontinentálním driftem (velmi pomalý posun kontinentů), jednotný jižní superkontinent. Existoval asi ještě v prvohorách a rozpadl se v dnešní kontinenty (Jižní Amerika, Afrika, Austrálie, Antarktida a indický subkontinent).
Podle jiné představy vznikla Gondwana rozdělením Pangey, což byl, jednotný pevninský obrovský blok. Tříštěním tohoto bloku pak vznikly menší kontinenty. Pangea byla obklopena Panthalassou, prapůvodním superoceánem.
Najdou vědci obří kráter?
Ve Wilkesově zemi by se podle von Freseho měl nacházet kruhovitý horský hřbet kráteru o průměru 480 kilometrů, což je plocha srovnatelná například s rozlohou Moravy. Takový vesmírný „balvan“o průměru 50 kilometrů, který měl tento kráter vytvořit, by spolehlivě pokryl území od Prahy až ke Kolínu.
Asteroidy sice bývají porézní a plné dutin, díky tomu jsou relativně lehké, nicméně srážka s nimi neznamená nic příjemného. V moři tento náraz způsobil vyhynutí trilobitů a o moc lépe nedopadli ani hlavonožci, ramenonožci nebo mechovky. Na souši byli postiženi především obojživelníci a plazi.
Po dopadu meteoritu navíc došlo k takovým klimatickým změnám, že přežít mohly jen ty nejodolnější druhy. A těch, jak se zdá, v té době příliš mnoho nebylo.
Do atmosféry se dostalo ohromné množství prachu, které pak zabránilo průniku životadárných slunečních paprsků k zemskému povrchu. Nastala dlouhotrvající zima. Jednotlivé živočišné druhy tedy z velké části nevyhynuly hned, ale nějakou dobu se musely potýkat s totálně změněnými životními podmínkami, na které je evoluční vývoj nepřipravil.
„Kdybych viděl podobný jev na Měsíci, očekával bych, že v jeho okolí najdu kráter. A na Měsíci je asi dvacet kráterů podobné či větší velikosti, takže mne nepřekvapuje, že jeden nacházíme i tady na Zemi,“ tvrdí Ralph von Frese.
Je všechno úplně jinak?
Jak to však už ve vědeckých kruzích bývá, každá nová teorie má nejen své stoupence ale i odpůrce. Řada vědců se proto k von Freseho teorii staví skepticky. Například americký geolog Ian Dalziel z Texaské univerzity si udržuje výrazný odstup. Podle něj je sice možné, že meteorit, který na Zemi dopadl, mohl způsobit podobnou katastrofu, ale určitě to není nejpravděpodobnější výklad.
Mnohem bližší realitě je podle Dalziela to, že zvýšenou koncentraci hornin pod povrchem Antarktidy má na svědomí zvýšená sopečná činnost. Ostatně, vulkanická aktivita byla dosud ve vědeckých kruzích všeobecně uznávána jako jediný důvod, proč došlo k prvnímu masovému vymírání druhů. Takže onen prstenec, který mascon obklopuje, by klidně mohl být jen náhodným uspořádáním antarktického terénu.
Zamrzlé řešení sporu
Teorii asteroidu však mohou vyvrátit i další indicie. Při dopadu vesmírných těles jsou totiž okolní horniny významně poznamenány uvolněným žárem. Přestože od uvažované srážky uběhlo 250 milionů let, byly by stopy po ní i dnes stále patrné. Nedaleké Transantarktické pohoří však žádné podobné stopy nevykazuje.
Pohoří není rovněž uvolněným teplem nijak metamorfováno (přeměněno). „Kdyby tomu tak bylo, změny by byly patrné téměř na první pohled,“ tvrdí britská geoložka Jane Francisová z Leedské univerzity „Tato geologická oblast již byla zkoumána v minulosti a nikdo nenašel důkaz, který by skutečně potvrdil dopad meteoritu.“
Jedinou von Freseho nadějí je tedy to, že se mu podaří takový gigantický kráter nalézt. Jenže, to bude velice obtížné, ne-li nemožné. Kráter, a tudíž i rozuzlení problému, se totiž podle měření nachází 1,6 kilometru hluboko pod ledovým příkrovem.
Pohoří skutečně existuje!
Ralph von Frese sám přiznává, že Americká geologická unie, které svou teorii letos na jaře v Baltimore představil, se netvářila příliš nadšeně. Proto se pustil i do dalších experimentů. Společně s americkými, ruskými a jihokorejskými vědci změřil údajné místo dopadu asteroidu pomocí radaru. A ejhle, radar existenci kruhového horského útvaru potvrdil!
Jenže opravdový vědecký důkaz, že mascon je skutečně pozůstatkem pádu asteroidu, stále schází. To, že před čtvrt miliardou let skutečně došlo k masovému vymírání, o tom se mezi vědci spory nevedou. Ale co ji způsobilo? Není totiž ani vůbec jasné, zda onen kráter – je-li to skutečně kráter – vznikl právě v oné kritické době. Gravitační měření, kterými se von Frese ohání, totiž z hlediska věku kráteru nemají dostatečnou vypovídající hodnotu.
Kde je tedy pravda?
Von Fresova teorie je bezesporu zajímavá a mediálně lákavá. Jenže, jejím hlavním nedostatkem jsou jen nepřímé a málo vypovídající důkazy. Vytrvalý vědec však slibuje, že z plánované výpravy na ledový kontinent přinese další podklady, které jeho hypotézu potvrdí.
Pokud se tak stane, bude to pro pohled na dějiny Země znamenat zásadní zlom. Pokud ne, a k této variantě se přiklání většina vědců, zůstane v platnosti většinová teorie, že za masové vymírání druhů na pomezí prvohor a druhohor nese odpovědnost zvýšená vulkanická činnost.
Ovšem, klidně se může brzy stát, že někdo jiný přijde se zcela s novou teorií, která ty dosavadní zcela převrátí na hlavu.
Katastrofický scénář srážky s asteroidem
V kosmickém provozu jsou srážky vesmírných těles nevyhnutelné. V minulosti se o tom několikrát přesvědčila i planeta Země. Odhaduje se, že s větším asteroidem se Země srazí každých 100 000 let. Co by pak následovalo na naší planetě?
Největším nebezpečím pro živočichy by byl obrovský oblak prachu (pokud by asteroid dopadl na pevninu), který by se po srážce dostal do atmosféry. Lidé a zvířata, kteří by nezemřeli přímo při výbuchu by se museli několik let potýkat s nedostatkem tepla, neboť sluneční paprsky by kvůli prachové cloně nepronikly na povrch. Zahynula by i velká část rostlin, které potřebují ke svému životu fotosyntézu.
Pokud by asteroid dopadl do moře, nebylo by to však o mnoho lepší. Zemské desky jsou pod mořskou hladinou mnohem slabší než na pevnině, a proto zde hrozí jejich proražení. Při dopadu by se vypařilo obrovské množství mořské vody, což by přineslo opět globální důsledky pro celou Zemi.
Změnilo by se podnebí na celé planetě, přišly by obrovské přívalové deště a bouře. Nehledě na to, že po srážce by k pevnině dorazily obrovské vlny o výši několika stovek nebo dokonce tisíců metrů a zatopily by obrovská území. Změnil by se celý ráz planety. Slaná voda by zničila vegetaci a samozřejmě také zahubila obrovské množství živočichů a lidí.
Tunguzký meteorit
30.června 1908 nad oblastí Sibiře v povodí řeky Podkamenná Tunguzka explodovalo kosmické těleso. Nejspíše to byl uhlíkatý asteroid o průměru 65 metrů. Explodoval ve výšce osmi kilometrů nad povrchem Země a poničil na 2000 kilometrů čtverečních sibiřského lestnatého porostu.
Bylo jen štěstí, že tato oblast byla minimálně obydlená a zřejmě nikdo nepřišel o život. Podobný kosmický cestovatel by totiž spolehlivě dokázal zničit velkoměsto typu Londýna, Paříže nebo Moskvy.
