Opeřenci z čeledi krkavcovitých nepřestávají vědce fascinovat svými mentálními schopnostmi. Nejenže dokáží mluvit a počítat, tedy skutečně rozumět slovům a matematicky používat číslice, ale podle nejnovější výzkumů i myslet podobným způsobem, jaký byl dosud přisuzován jen člověku.
Již 300 milionů let se naší planetě vyvíjejí dvě naprosto odlišné živočišné větve. Zcela nezávisle na sobě si osvojily velmi podobný způsob myšlení, díky kterému mohou zvládat úkoly, jež jsou pro ostatní tvory na Zemi naprosto nedosažitelným snem. Jednu z těchto větví vyneslo účinné využívání mozku až na vrchol potravního řetězce a její nejvyspělejší druh se stal dominantním živočichem planety. Říká si člověk a až doposud neměl o příslušnících druhé větve ani potuchy. Nejedná se o impozantní kytovce ani o prohnané šelmy, ale o obyčejné ptáky.
Ptačí počty
O havranech a krkavcích je známo, že se dokáží naučit počítat třeba až do sedmi. Nejedná se přitom je o pouhé papouškování číslic bez „povědomí“ o tom, jaký mají význam. Pokud například krkavce naučíte, že nejlepší svačina na něj čeká v misce označené sedmi předměty, bude jí dávat přednost před všemi ostatními miskami s jiným počtem prakticky jakýchkoli předmětů. Je pro něj v takovém případě tedy zcela zřejmě důležitější abstraktní číslo než hmatatelné objekty. Samotná tato skutečnost již ukazuje na způsob myšlení, který je u zvířat velmi neobvyklý.
Kavky však ve svých matematických schopnostech zacházejí mnohem dál. Zvládají i jednoduché početní úkony, jako je například sčítání. Jsou schopné si na jednu misku snést určité množství předmětů z několika nádob obsahujících různý počet objektů. Podmínkou ovšem je, že za své počtářské výkony dostanou nějakou odměnu.
Krádežemi k lepší mysli
Nejnovější výzkumy týmu etologů z Cambridgské univerzity ve Velké Británii ukazují, že mentální schopnosti krkavcovitých sahají ještě mnohem dál. „Zatím si nejsme jisti, co způsobilo takto nečekaný rozvoj myšlení u obyčejných ptáků, ale vypadá to, že za vším vězí jejich špiónské způsoby,“ říká ornitoložka Nicky Clayton. „Krádeže jsou jejich denním chlebem. Schovávání potravy věnují velké úsilí a vymýšlejí u toho neuvěřitelné úskoky.“
Nicky Clayton studuje sociální chování sojek a podle ní je jeho komplexnost srovnatelná se společenskými návyky lidoopů. „Na takové výši jej nemá žádná jiná živočišná skupina,“ dodává.
Vysoká inteligence ptáků z čeledi krkavcovitých je často připisována sociálnímu způsobu života, kdy musejí zvládat vztahy nejen s blízce příbuznými jedinci, ale s mnoha dalšími členy leckdy mnohatisícových hejn. Jedná se o velmi hravé ptáky, kteří jsou zejména v mládí, kdy se intenzivně učí všechny dovednosti, doslova k neutahání. V roce 2002 dokonce vyšla studie, podle níž si kavky odchované v zajetí dokáží vyrábět nástroje.
Profesionální skladníci
Studie sojčích „uskladňovacích“ praktik přinesla mnoho překvapivých poznatků. Sojky si kořist s oblibou zahrabávají na horší časy. Mají o svých spížích neuvěřitelný přehled a dokonce si pamatují, jestli je někdo při ukrývání pozoroval. Pokud neměly pro tuto činnost dostatek soukromí, později se ke spíží vrátí a oblíbené pochoutky raději přemístí jinam. Snaží se tím zmást případného zloděje a zvýšit pravděpodobnost, že si správné místo nezapamatuje a nevyrabuje jej dřív než právoplatný majitel. V případě, že sojkám při ukládání potravy nikdo nekoukal přes rameno, si pro ni přijdou až ve chvíli, kdy ji chtějí zkonzumovat. Žádné přemisťování se nekoná, není k němu racionální důvod.
Při schování potravy pod dohledem případného nenechavce si ptáci počínají velmi opatrně a snaží se úlovek schovávat za nějakou překážku, která soupeři zacloní výhled. Na první pohled se takové jednání, může jevit jako něco, co nevyžaduje příliš briskní úsudek. Nicméně sojky prokázaly, že se snaží odhadnout situaci z pohledu jiného jedince a chápou, že někdo jiný přijímá informace o ostatním světě za pomoci zraku. Takový způsob „myšlení“ opět podle dosavadních poznatků mohli kromě člověka zvládat jen lidoopi.
Instinkt, nebo promyšlená intrika?
Pochopitelně pro takové chování sojek existuje i mnohem jednodušší vysvětlení. Ptáci se prostě v průběhu evoluce naučili, jak se v takových situacích chovat, jednají instinktivně a příčinami se nezabývají.
„Abychom otestovali, která varianta se našich sojek týká, začali jsme je natáčet,“ říká Clayton. Sojky v kameramanech viděly potenciální zloděje, a tak se snažily před nimi své poklady ukrývat tak, aby jim co nejvíce znesnadnily výhled. Nesnažily se však schovávat za nějaký objekt jako v případě přítomnosti jiných sojčích konkurentů, ale vyhledávaly nejtemnější místa. Očividně chápaly, že před vysokým dvounožcem se za kus kamene ukrýt nelze. Dokázaly tak, že jejich jednání není instinktivní, ale že si vše dobře „promýšlejí“.
Sojky jsou opravdu výbornými skladníky. Dokonce si pamatují, kdo jejich ukládání potravy přihlížel, a podle toho reagují o několik dní později. Pokud je v blízkosti skrýše znovu pozoruje pták, který se na ně díval už dříve, potravu přemístí. Když se dívá jiný, mají dost rozumu na to, aby před ním své poklady neodkrývaly.
Mohlo by se zdát že notoričtí špioni a kontrašpioni nebudou oplývat příliš přátelským sociálním životem. Opak je ale pravdou, jejich podezíravost a nedůvěra se v případě členů vlastní rodiny zcela vytrácí. Sojky patří k nejvěrnějším zvířatům na Zemi, tvoří si páry na celý život a očividně si navzájem velmi věří. Pokud je při plnění tajné spíže přítomen partner, nemá sojka žádnou potřebu potravu později přemisťovat. Dokonce je ochotná zuřivě pronásledovat vetřelce, který si dovolí vloupat se do skrýše jejího partnera.
Zdatní manipulátoři
Špionážní chování ptáků z čeledi krkavcovitých je propracováno i z jiných stánek. Ptákům je například jasné, že nemohou jen tak přijít za svým sokem, dívat se mu pod zobák z deseti centimetrů a čekat, že majitele kořisti jejich přítomnost nijak nevyvede z míry. V místnostech se proto snaží nahlížet zpoza rohu a v lese se ukrývat za větvemi stromů nebo za kameny. Na vyrabování úkrytu si pak počkají, až jeho majitel vyklidí pole.
Například havrani také rozlišují, u koho si mohou dovolit drze krást, a kam naopak lézt jen s největší opatrností. Neznamená to ovšem, že kořist dominantních ptáků je v bezpečí, protože by si nikdo nedovolil pro ni dojít. Zloději jen vymýšlejí rafinovanější strategie. Zatímco pro potravu slabších jedinců si jednoduše ve vhodný okamžik dojdou, se spížemi známých firem to bývá složitější. Zloděj se v takových případech tváří, že vůbec netuší, kde by měl hledat, a záměrně hrabe v zemi na místech, kde nic není. Majitel spíže si pak o něm myslí, že je to jen neškodný nemotora. To se nenechavci samozřejmě hodí, protože pak může dominantního ptáka překvapit a snadněji uletět i s kořistí. Nejde tedy o nic jiného, než o snahu manipulovat s myšlením někoho jiného. Samozřejmě i k tomuto způsobu chování mohou vést havrany jednoduché instinkty.
Opeření lidoopi
Známý rakouský etolog Konrad Lorenz však provedl pokusy, které dokazují, že havrani skutečně vědí o nutnosti „přechytračit“ svého konkurenta. Ze studií vyplynulo, že kořist si přemisťují pouze ptáci, kteří mají zlodějské zkušenosti. Pokud nikdy nekradli, nedokáží si představit, jakým způsobem přicházejí o své poklady, a tedy ani nevymyslí strategii, jak tomu předcházet.
Jestliže za sebou ovšem mají nějaké „nelegální“ aktivity, moc dobře si uvědomí, že za jejich vyloupenou skrýší stojí stejný filuta, jako jsou oni sami. Dokáží si tedy představit, jak svého soupeře mohou zmást, když potravu přemístí jinam. Jinak řečeno, havran si uvědomuje, jak by on sám jednal v pozici někoho druhého. Takový stupeň myšlení byl až dosud přičítán pouze člověku. „Je zvláštní, že i přes tak dlouhý oddělený vývoj krkavcovitých a vyšších primátů, s nimi máme v otázce myšlení tolik společného. Z etologického hlediska jsou to vlastně opeření lidoopi,“ říká Lorenz. „Vzhledem k tomu, že posledního společného předka jsme měli někdy před 300 miliony let, musel se tento způsob vyvinou dvakrát ve stejné podobě nezávisle na sobě.“
Kdo má největší mozek
V absolutním měřítku mají největší mozek pochopitelně největší živočichové na Zemi, tedy kytovci. Pokud však budeme brát v úvahu poměr mezi velikostí mozku a velikostí těla, vyjde nám, že někteří velcí papoušci a krkavcovití mají mnohem větší mozky, než by se slušelo. Naprostá většina z nich se pohybuje v hodnotách savců a například vrána americká je na úrovni lidoopů. Lépe už na tom je pouze člověk a kytovec sviňucha.
Inteligence a velikost mozku
Inteligence se od velikosti mozku odvíjí jen do určité míry. Dokonce ani relativní velikost mozku vztažená k velikosti těla ještě nemusí odpovídat míře inteligence. Důležitý je jen objem centra, které zajišťuje kognitivní schopnosti (tedy vnímání a myšlení). U člověka tyto činnosti zajišťuje část předního mozku zvaná prefrontal cortex. Ptáci sice mají přední mozek uspořádaný trochu odlišně, nicméně podobnou oblast se stejnou funkcí u nich nalezneme také. Neurologické studie ptačích mozků ukázaly, že zástupci čeledi krkavcovitých mají výrazně vyšší hustotu i celkový počet neuronů než ostatní ptáci.
Dokáží ptáci mluvit?
Někteří ptáci do jisté míry rozumějí slovům, která se naučí vyslovovat. Podle světově uznávaného rakouského etologa a nositele Nobelovy ceny Konrada Lorenze jsou velcí papoušci a někteří členové čeledi krkavcovitých schopni spojovat naučené frázičky z určitou situací. Žako šedý se tak může naučit po ránu svého majitele vítat „dobrým jitrem“, zatímco večer jej pozdraví „dobrý večer“.
Lorenzův samec vrány šedé například dokázal i omluvit svou delší neplánovanou nepřítomnost a pocuchaný vzhled větičkou „chyt se do želez“, kterou slyšel v souvislosti se svým dřívějším nepříjemným zážitkem. Pravděpodobně se mu stala nějaká nehoda, která pro něj znamenala podobně bolestivé zranění. Proto si ji spojil s frází, kterou slyšel za podobné situace.
