Po desítky, někdy i stovky let svět uznává jediný správný výklad jevu či události, který má být nezpochybnitelný tak, jako že Slunce s jitrem vychází a večer zapadá. A náhle se objeví nejnovější vědecká zjištění – a už je tu záhada, jak to tedy vlastně bylo. Platí ještě to, co se tradičně učilo ve škole a tvrdilo i v odborných publikacích? Není tzv. věčná pravda jen omylem?
Dobytí pařížské vězeňské pevnosti Bastila 14. 7. 1789 se pompézně oslavuje jako začátek Velké francouzské revoluce. Podle oficiálního výkladu Bastilu napadli a dobyli zejména prostí Pařížané, když se domnívali, že odtud na Paříž míří děla, který by mohla vypálit a město ničit. Tato událost se dodnes slaví jako francouzský národní svátek (francouzsky Fête Nationale).
Podle jiných zdrojů se dav vzbouřeného lidu vydal do Bastily hledat sudy střelného prachu, který jim chyběl do zbraní v revoltě proti nenáviděnému králi Ludvíku XVI. Při této příležitosti se líčí nelidské útrapy, které tam zakoušeli královští vězni. Většina historiků se dnes už shoduje, že to není pravda!
Rozruch vyvolal nemilovaný král
Skutečnosti odpovídá, že v létě 1789 ovládlo pařížské ulice napětí jako před hroznou bouřkou. Nejen chudí lidé se rozhořčovali nad rostoucí drahotou, výhodami bohatých. Stále více zájemců tvořilo publikum četných politických shromáždění. Král Ludvík XVI. a jeho choť dávali přednost ochraně silných zdí paláce ve Versailles u Paříže.
Na vládcův rozkaz se v ulicích metropole nad Seinou objevilo mnoho vojáků, na což lidé reagovali podrážděně jako vosy, když jim pícháme do hnízda. Pověstný olej do ohně přililo sdělení, že král propustil poměrně oblíbeného ministra financí Neckera, jenž se podle svých sil snažil zastavit nárůst inflace a tak i zbídačování.
Poté se ulicemi začala valit mohutná řeka rozhněvaných lidí. V zahradách u paláce Tuilereis v centru Paříže se ho 12. července 1789 odpoledne pokusili silou zastavit vojáci na koních, kteří dostali rozkaz oblast vyklidit. Jako blesk se šířily zvěsti, že se chystá krvavý vojenský zásah proti lidem. Ti se snažili horečně ozbrojit. Více jak pařížských 50 celnic u bran (tzv. barieéreus) střežili zahraniční vojáci. Většinu celnic rozvášnění Pařížané večer podpálili. V této dramatické situaci se ke zbrojnici v Invalidovně vypravila delegace pařížských volitelů – samozvaných zástupců lidu. Požadovali vydání zbraní pro právě vytvořenou domobranu. Nedostali však nic!
Jak to bylo u Bastily?
Lépe to dopadlo 14. července, kdy se na cvičišti u Invalidovny sešel početný dav. Podráždění lidé nehleděli na přítomnost 5000 přítomných vojáků, vyrazili dveře do zbrojnice a velice rychle se ozbrojili. Bohužel, zbrojnice nabízela jen omezené množství střelného prachu.
Proto všechny zaujala zpráva, že toho habaděj (přesněji 250 sudů) bylo urychleně převezeno do Bastily- staré vojenské pevnosti na druhém břehu Seiny.
Dobové zdroje udávaly, že nebojácní Pařížané vtrhli do královské zbrojnice, zabavili na 32 tisíc pušek, ukořistili 50 tisíc pík, sestavili milice a časně ráno 14. července 1789 napadli vězení Bastilu – symbol královského útlaku.
Jenže podle historiků se před vchod do Bastily seběhlo jen přes tisíc lidí. (Tento počet je ve značném nepoměru k právě uvedenému dobovému tvrzení o desítkách tisíc ukořistěných zbraní!)
Někdo chtěl prach, jiný měl strach
Civilisté požadovali střelný prach. Velitel pevnosti Bernard-René de Launay ho, jakož i munici, odmítal vydat – ledaže mu to přikáže sám král!
Rozhněvaný dav nechtěl čekat dál. Statečným mužům se podařilo přeseknout lana, na kterých visela závaží prvního padacího mostu. Ten s rachotem spadl, dav po něm přeběhl do vnějšího nádvoří.
Velitel de Launay ve strachu o bezpečí svých strážců dal povel ke střelbě z mušket. Ovšem jaksi opomenul, že lidé jsou v pasti – nemohou odejít, když se na ně zezadu tlačí další. Navíc se původně domnívali, že padací most jim spustili sami vojáci – ochránci pevnosti.
K zemi padala první mrtvá těla. Vzbouřenci chtěli útok opětovat, měli však málo zbraní – a většinou jim chyběl střelný prach. Situaci dost vyostřila skutečnost, že na místo střetu francouzští vojenští zběhové přivezli dvě děla. Těch se zalekl i velitel de Launay. Napsal proto vzkaz, ve kterém vyhrožoval, že pevnost a široké okolí vyhodí po povětří, když jemu a podřízeným dav neumožní klidné opuštění pevnosti. Lidé však řvali v davové psychóze „Nechceme kapitulaci!“ a „Spustit mosty!“
Stráže opravdu druhý most za chvíli spustily. Po krátkém vyčkávání se dav skutečně nahrnul dovnitř, vyděšené obránce rychle odzbrojil a se šťastnými výkřiky mnozí lidé začali pevnost drancovat. Bojovat za nějaké světlé ideály se jim jaksi nechtělo. Příliš si ani nevšímali žlutých zásobníků na prach, což byla prvotní záminka, pod kterou se do Bastily vypravili.
Není to spíš tragické nedorozumění?
V té chvíli už o ničem nevědělo 83 civilistů – obětí kulek při první vlně palby obránců z předního valu. Nestali se však – jak se často uvádělo i uvádí – „mučedníky revoluce“, ale spíše nešťastnými oběťmi davové psychózy při hledání sudů se střelným prachem. Zepředu na ně stříleli vojáci, zezadu se na ně tlačili jiní Pařížané, neměli úniku! Byli v nesprávný čas na nesprávném místě! Střet nepřežili tři obránci pevnosti. Ludvík XVI. z Versailles nařídil stažení vojsk z Paříže.
Není tedy historickou pravdou, že šlo jen o vítězství svobody, rovnosti a bratrství nad útlakem a despotickou mocí panovníka. Tyto historické události jsou spíše náhodnou změtí nedorozumění, násilného chování – a také zbytečného krveprolití na obou stranách. Pravdivé nejsou ani tehdejší tvrzení o údajných politických odsouzencích osvobozených díky lidovému povstání.
Dobové rytiny ukazují zubožené pohublé vězně, kteří se protivili králi, spoutané řetězy, uvržené do temných kobek. Už první vydání novin Revolutions de Paris barvitě líčilo urputný boj nejen mužů, ale statečných žen, ba i dětí, které „sbíraly kule a sekané olovo vypálené z pevnosti.“ Když prý nebojácní bojovníci za demokracii rozrazili dveře kobek, „osvobodili nevinné oběti a ctihodné kmety, kteří s úžasem pohlíželi do slunečního svitu.“ Vyzáblí trestanci „mhouřili oči před prvními záblesky denního světla, které neviděli celá desetiletí“. Tak psal dobový tisk.
Odsouzenci měli k politice daleko
Historikům se však podařilo zjistit, že všechno bylo jinak. Jak? Lidé po dobytí pevnosti s jejich osvobozením nijak nespěchali. Naopak si nadšeně předávali klíče od věznice, než se někdo rozhodl konečně dveře kobek otevřít. V celé věznici však pobývalo pouhých sedm odsouzenců – a k nějakým politickým mučedníkům – královým vězňům, jak se o nich tehdy nadšeně psalo, měli svými delikty daleko. Posuďte sami: Čtyři muži, kteří tam „seděli“, byli drobnými padělateli. (Ještě tentýž den po propuštění je strážci pořádků znovu zatkli pro padělání.) Ani zbývající trojice mezi „politické“ nepatřila: Hrabě ze Solages čelil obvinění z incestu. Zbývající dva vězni měli v dokumentech uvedeno „šílenec“: Jeden za mřížemi živořil už 30 let, druhý – zvaný major Whyte (?) z Irska – vůbec netušil, kde se nachází, když ho jásající dav vynesl ven na ramenou coby „politického trpitele odporného královského despoty“.
Pád Bastily změnil dějiny
Boj o Bastilu prý trval pět hodin. Z vojenského hlediska mělo vítězství lidu relativně malý význam. Spočíval jen v tom, že spolu s pevností se lid zmocnil značných zásob munice, které v ní byly uloženy. Přitom ve skutečnosti revoluci zahájila jen hrstka lidí, kteří přešli nechráněný padací most, aniž by jim v tom někdo nějak bránil. Někteří novodobí dějepisci dokonce označují celou epizodu kolem Bastily za chaotickou a zbytečnou výtržnost.
Ovšem mnohem větší význam pád Bastily znamenal z hlediska psychiky! „Půjde to!“ se stalo heslem dne. Vítězstvím Pařížanů je datován počátek revoluce, ale i jejího následujícího násilí. Revoluční činnost se jako povodeň z metropole šířila po celé zemi. Změnila nejen Francii, ale namnoze i Evropu.
Bastila na svém místě dlouho nepobyla. Pouhé dva dny po jejím dobytí ji začali lidé s nadšením bourat. Do konce roku 1789 ji srovnali se zemí a na jejím místě postavili sochu bohyně Přírody.
Po červencové revoluci roku 1830 tady vztyčili sloup nazvaný Duch svobody. Znalec Francie ví, že prostor kolem Bastily dnes znamená jednu z nejmódnějších adres Paříže.
Více se dozvíte:
Jak to bylo doopravdy, Reader’s Digest Výběr, 2005
http://cs.wikipedia.org/wiki/
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/180595
Vážení čtenáři,
právě jste dočetli desátý – poslední – díl seriálu „Věčné pravdy už neplatí“. Věříme, že vám dokázal, jak rozvoj moderní vědy přináší stále nové důkazy o tom, že tradiční výklad určitých zásadních jevů a událostí je mnohdy minulostí. Do této kategorie mj. nejnověji náleží odvážná hypotéza australského vědce, jenž dokazuje, že Ježíš se narodil v červnu, nikoli o Vánocích, jak se traduje.
Od příštího čísla vám nabídneme nový seriál – Vynálezy, které mohly zničit svět. Uvádějí ho slova „Živí by záviděli mrtvým…“
Bastila nebyla mohutná
Bastila (francouzsky Bastille) byla pevnost a proslulá věznice v Paříži, známá dříve jako Bastille Saint-Antoine. (Bastille znamená ve francouzštině hrad nebo pevnost.)
Dobové ilustrace i slovní popisy z časů Velké francouzské revoluce líčí Bastilu jako mohutnou nedobytnou pevnost. Např. malba Bourání Bastily z roku 1789 od Huberta Roberta zpodobňuje gigantickou stavbu, proti které lidé vypadají jako mravenečkové. Přitom ve skutečnosti její nejvyšší bod čněl pouhých 21 metrů nad úrovní rušné ulice.
Vězni příliš nestrádali
Dobové prameny líčí živoření nucených obyvatel Bastily jako nepředstavitelné utrpení. Ve skutečnosti v celách bylo kvalitní vybavení, vězni si tam mohli přinášet vlastní majetek, kupovat alkohol, libovolné jídlo, kouřit. Nebylo divu, že se jednalo o vězení pro „bohaté klienty“. Za mřížemi zde svého času pobýval mj. básník Voltaire či sexuchtivý Markýz de Sade i jiní prominenti.
Není pravda, že zde byli drženi a mučeni královi vězni. Nejen proto, že Bastila přestala být jakýmsi politickým vězením už několik let před revolučními událostmi.
Velitel se díval shora – useknutou hlavou na kopí
Hůř než divoké zvíře dopadl velitel pevnosti Bastila Bernard-René de Launay. Rozzuření lidé ho nejprve poplivali, zkopali a vlekli ulicemi k lidovému ústředí zřízenému na pařížské radnici. Tam se radili, jak ho nejlépe zabít. Preferovali návrh přivázat ho k ocasu rychlého koně, který by ho vláčel po dlážděných ulicích. Jejich rokování přerušil sám de Launay, když v bolestech zařval „Nechtě mě umřít!“ a divoce kolem sebe kopal jako zběsilý. Lidé se na něj sesypali jako vosy a místo žihadel do něj divoce bodali noži, meči i bajonety. Za chvíli už velitelovo zkrvavené pobodané tělo leželo ve stoce, kde ho dorazil výstřel z pistole. Horor však tím nekončil – jako zběsilí mu „revolucionáři“ uřízli hlavu, nabodli na kopí a za frenetického jásotu nosili ulicemi.