Mnozí vědci se i v současnosti dostávají do polemik o tom, jak narozená mláďata získávají zkušenosti a dovednosti, zda se učí. Jedni hovoří pouze o vrozených instinktech, druzí přikládají velký význam postupnému učení od rodičů. Jak je to tedy doopravdy?
Etologové, tedy ti vědci, kteří se zabývají chováním živočichů, předlouho vyznávali názor, že většina projevů je už programována v genomu – úplné dědičné informaci.
Zejména v USA však vítězili dlouho vyznavači tzv. behaviorismu. Podle nich je chování určeno jedině získanými zkušenostmi a učením, nic se nedědí. Zdá se, že dnes už mají vědci jasno.
Nepůsobí pouze zděděné instinkty
Světoznámý zoolog, prof. Zdeněk Veselovský (1928–2006), tvrdil: „Zkoumáme-li určitého živočicha, musíme si uvědomit, že je vždy přizpůsoben prostředí, ve kterém žije. To platí jak pro způsob pohybu, konstrukci končetin (např. kopyto koně, chápavou ruku primátů), tak pro typické potravní, ochranné či sociální chování.“
Základní vrozené instinkty si přinášejí na svět všechna mláďáta – od vešky či mravence až po slona či plejtváka obrovského (Balaenoptera musculus), současného největšího tvora na zemi. (Je dlouhý až 30 metrů, jeho mládě pitím mléka přibírá asi čtyři kilogramy za pouhou hodinu. Matka ho odstaví od mléka po 7–8 měsících, kdy její „drobeček“ má hmotnost cca 23 tun!)
Poučí se i žížala bez mozku
Časem (u různých druhů v rozdílném časovém intervalu) přichází ke slovu učení. Vždyť i žížala, která má místo mozku pouze nervové uzliny, se cca po 40 pokusech naučí, kam může lézt a kam nikoli. Mnohem učenlivější je hmyz. Také ten se už rodí se zděděným uzavřeným systémem tzv. druhové paměti, která geneticky zakotvené informace uchovává a předává jako štafetu dalším generacím. Potvrzují to mj. cvrčci či kobylky cvrkotem – signály, které se historicky vcelku nemění. Právě tak vylíhlý motýl se nemusí učit používat sosák. (Stejně jako lidské novorozeně má sací a polykací reflex a najde si máminu bradavku.)
To neznamená, že tzv. nižší, méně vyspělé živočišně druhy s vrozeným programovaným chováním nemohou daný program v průběhu života obohatit o zkušenosti, které získají vlivem vnějších faktorů. Včely se v průběhu tří týdnů, což je délka období sběru potravy, naučí přesně lokalizovat svůj úl a orientovat se dokonale i ve vzdálených místech od něj. Zapamatují si také denní dobu, kdy se v pestrobarevných květech tvoří nejvíc nektaru.
Hlavní je paměť
Většina živočichů (zejména vyšších) v průběhu různých vývojových stadií využívá otevřený a měnitelný systém tzv. paměti individuální. Jde zejména o savce, kteří mají v poměru k tělesné velikosti dost dokonalý mozek. Na rozdíl od lidí mnozí vnímají např. ultrazvuk či mnohem lépe vidí, nejen v noci. Některá zvířata ovládají dokonce elektrické a magnetické signály.
Společné pro mláďata je, že se v mnoha směrech školí. Nejvíce se učí od matek. Platí to i o rejscích, což jsou hmyzožravci. Po narození je samice přenáší v tlamičce, ovšem brzy mají větší hmotnost. Proto je naučí chodit v karavaně – jako děti v mateřské škole. Nemají však žádný provázek, ale vzájemně se za sebou zakousnou do kořene (konce?) ocásku předcházející bratříčka či sestřičky. Vepředu jde matka, takže vše pak vypadá jak malý chlupatý vlak.
Někdy se do učení zapojí otec či starší sourozenci. U živočichů žijících kolektivně úlohu pedagoga přejímají vůdčí zvířata – např. vůdce smečky či nejstarší samice ve stádu (u slonů aj.).
I medvědi si pamatují dobrou pastvu
Hlavním předpokladem učení je – podobně jako u lidí – paměť. U zvířat odborníci dosud poznali její různé druhy. Důležitá je paměť místní, aby se mláďata orientovala v místě „bydliště“ – nory, doupěte, stromu, rybníku atd. Musí se naučit hledat zdroje vody, ale i úkryt, znát místa, kde může dojít k ohrožení života. Vedle paměti zrakové se osvědčuje čichová – nejen při obstarávání potravy. Tady je často nutné znát i čas. Např. medvědi se v době dozrávání malin vždy stěhují na paseky, kde voňavá dobrota roste. Mnohá zvířata mají skutečně výbornou paměť – a nemusí jít zrovna o slona. Čtyřnohý důkaz možná máte i doma – v podobě psíka. Ten si i po mnoha letech pamatuje cestu, kde jen jedinkrát šel. Stejně tak si v paměti zachová osobu, kterou viděl jen jednou v životě. Přitom ví, jak se má zachovat – zda se k ní lísat, anebo zlostně štěkat, pokud mu nějak ublížila.
Lidé mohou jen závidět
Vědci nedávno s překvapením zjistili, jak spolu kooperují dospělí jedinci a larvy tropických mravenců rodu Oecophylla. Některé mravenčí dělnice k sobě přitahují okraje dvou listů, zatímco jiné drží v mandibulách (dolních čelistech) larvy a výměškem jejich žláz listy pevně sešívají do kornoutu, ve kterém si pak dělají hnízdo.
V současnosti badatelé dokonce studují chování embryí zejména v ptačích vejcích či prenatálních (předporodních) zárodcích savců.
Zásadním předpokladem přežití v přírodě je schopnost mláděte vnímat signály, které vysílají ostatní. Pouhý vjem nestačí – je také nutné adekvátně reagovat, třeba se ukrýt.
Některé zvukové i jiné projevy jsou již vrozené – zejména tzv. hlas osamělosti, kterým mládě dává najevo ohrožení či přivolává rodiče. Pestrobarevnou mozaiku předvádějí především drobní zpěvaví ptáci. Velcí savci takový repertoár nemají. Teprve nedávno vědci s pomocí moderní techniky zjistili, že sloni se na dálku dorozumívají nejen dupáním, ale i ultrazvuky. Vysílání signálů pouhým lidským sluchem nezjistitelných zachytili u kytovců i jiných vodních savců až moderní hydrofony.
Zvířecí rozvrh hodin
Zkušená znalkyně života v přírodě, bioložka RNDr. Helena Kholová, CSc., rozdělila „předměty“, které by se mláďata v pomyslné škole učila.
*První je výuka jazyková, zejména mateřský jazyk: Mládě se musí naučit, co znamenají různé zvuky, které vydávají rodiče, sourozenci i další příbuzní. Osvojuje si také postoje – třeba zježení, zvednutí prutu (ohonu), dupnutí…
*Doporučuje se znát i cizí jazyk: Dobře to vědí mj. kamzíci, kteří po varovném signálu svišťů hledají úkryt. Také sojce v lese při mezidruhové komunikaci rozumí různé druhy zvířat; dokonce rozliší, zda do lesa přišel predátor či člověk.
*Stejně jako děti i mláďata milují tělocvik. Však běhání, šplhání, ale i zápasnické chvaty využijí v běžném životě – při jeho záchraně, jindy při útoku. K tomu slouží i výuka bojové techniky – jak u masožravců, tak jejich možných obětí – býložravců. Mladé šelmy se učí plížit, číhají v záloze a snaží se své sourozence „ulovit! Naopak jejich perspektivní skutečný úlovek trénuje obranné využívání rohů, kopyt, klů.
*Pokud jde o zeměpis, souvisí s již zmíněnou místní pamětí. Přírodopis je vhodný zejména pro býložravce, aby se naučili poznávat rostliny jedlé, ale i ty, které jim mohou ublížit – nejen jedem, ale též bodlinami či žahnutím.
*Důležitým předmětem je stopování. Mládě, ať je to maličká myšička či slůně, si musí pamatovat vůně členů rodiny, pachy z okolí. Sledování stopy je také důležité, zvláště u predátorů či našich psů.
*Vedle předmětů společných mají různé druhy zvířat i výběrové – šelmy čeká lovecký výcvik, triky při pronásledování kořisti, létající savci cvičí orientaci a manévrování ve vzduchu, vyhledávání a lovení potravy za letu. Vědci dosud mají mezery, pokud jde o echolokaci ve vodních dálavách. A přitom ji nakonec ovládá každý malý kytovec…
Zvířata užívají i nástroje
Dlouho mnozí badatelé tvrdili, že lidé se od zvířat liší také tím, že umí užívat nástroje. To si však pro svou potřebu osvojili také jiní tvorové. Např. mořská vydra (kalan) na dně moře sebere kameny, které užívá je jako kovadlinu či kladivo. Plave na zádech a na hrudi má kámen, o který rozbíjí ulity či lastury měkkýšů či krunýře krabů. Mnohá zvířata jindy pomocí klacíků odtrhávají přisedlou možnou kořist či jí lákají. Jindy s gustem záměrně házejí na nepřítele klacky nebo kameny (ba i exkrementy). V Zoo Praha dokonce malpy kapucínské (Cebus capucinus), nevelké opice o velikosti pod 50 cm a hmotnosti do 6 kg, pomocí kamenů vyhloubily do hladké zdi jakési schůdky, po kterých z výběhu uprchly.
Nyní se konají pokusy, při kterých vědci zjišťují, že se mohou s lidoopy dorozumívat pomocí přístrojů, počítačů i jiných moderních postupů.
Učení není jednorázové
A jak dlouho zvířata navštěvují pomyslnou školu, kterou je ve skutečnosti příroda, kde jde často o život? Každopádně se mládě intenzivně učí vždy, pokud pobývá s matkou. U některých druhů učení na základě zkušeností však trvá celý život.
Mládě, které se dobře „neučí“, na to může doplatit. Nikoli nějakou poznámkou do jakési žákovské knížky, ale přímo svým životem.
Více se dozvíte:
H. Kholová: Co nevíte o mláďatech, Knižní klub, 2008
Z. Veselovský, Etologie, Academia, 2005
E. Meckelburg: Tajemný život zvířat, Dialog, 2003
A. Branson: Život zvířat, Nakladatelství Vašut, 2001
Nebyl pouze Mauglí
Spisovatel Rudyard Kipling dojemně vylíčil osud chlapce Mauglího, jenž odmalička v divoké džungli vyrůstal ve vlčí smečce. Něco podobného se stává ve skutečném životě dosud.
Vyšší savci, kteří mívají jedno či jen pár mláďat, v sobě mají vrozenou naléhavou potřebu se o ně starat, zejména pokud jsou bezbranná. Existuje mnoho případů, kde takovou péči projevují i vůči jiným mláďatům než vlastním. Zoologové znají případy, kdy v přírodě se i dravé šelmy, jako jsou lvi či vlci, ujímají maličkých potomků cizího zvířecího druhu. Vychovávají je, učí různým dovednostem.
Na druhou stranu existují i kontrasty: U některých druhů (např. krmivých ptáků či krys) je běžné, že matky malé potomky dočasně opouštějí, aby jim obstaraly potravu. U jiných druhů živočichů na mláďata, oddělená od matky, padne stres. Takový je případ opiček, které zoufale volají matku. Jestliže ta se z nějakého důvodu už nevrátí, mládě se voláním vysílí a uhyne. Je tomu tak dokonce i v případě, kdy by ostatní členové skupiny o „sirotka“ pečovali. Ještě krvavěji se chová lev, který se po boji zmocní vlády nad harémem lvic – bez milosti rozsápe lvíčata, zplozená jeho předchůdcem.
