Konec poslední doby ledové otevřel dveře obrovitému civilizačnímu skoku – rozvoji zemědělství. To, co bylo pro člověka nakonec obrovskou výhodou, se však ukázalo fatální pro řadu zvířecích obrů, z nichž řada žila i na našem území. 21. STOLETÍ pro vás připravilo přehled těch méně známých skupin a druhů.
V přírodě je to od věků zařízeno tak, že jednotlivé druhy organismů se na světě objeví a zákonitě po nějaké době zase zmizí. Většina druhů mizí průběžně, neustále (tzv. pozaďové vymírání), někdy však dojde k nápadnému vymírání hromadnému. Nejčastěji se mluví o tzv. „velké pětce“ hromadných vymírání. Událostí, při nichž došlo k vymizení většího počtu druhů najednou, však známe mnohem více. Poslední z nich se událo v době z paleontologického hlediska zcela nedávné. Jejich vymírání začalo po celém světě asi před 50 000 lety a dramaticky skončilo s koncem poslední doby ledové před asi 10 000 lety. Podstata vymírání, během něhož vzala za své především takzvaná „pleistocénní megafauna“, tedy obrovité formy savců a ptáků, typických po velkou část čtvrtohorního období, nebyla doposud jednoznačně vědecky objasněna. Kandidáti na příčinu jsou však poměrně jasní – oteplování planety, rozšíření nových nemocí a zejména vliv člověka. Že mezi vyhynulé čtvrtohorní obry nepatřili jen mamuti a srstnatí nosorožci, vám nyní připomene 21. STOLETÍ.
1.Jihoameričtí lenochodi: Megatherium, Nothrotheriops, Lestodon a další
Do jaké skupiny patří: chudozubí savci, gigantičtí pozemní lenochodi patřili do několika vyhynulých čeledí
Kde žili: Jižní a střední Amerika, sekundárně i jih Severní Ameriky
Jaké velikosti dosahovali: vztyčení na zadních nohou až 6 metrů
Chudozubí savci (Xenarthra) jsou na první pohled velmi různorodou skupinou. Vědci mezi ně řadí zvířata tak nepodobná, jako jsou mravenečníci, pásovci či lenochodi. Velikost dnešních druhů kolísá mezi sotva dvěma desítkami centimetrů (pásovec pláštník malý) po 1,8 metru (včetně ocasu) u mravenečníka velkého. Není tomu však tak dávno, co Jižní Ameriku, která je odvěkou domovinou chudozubých savců, obývaly formy, které si velikostí nezadají například s dnešními slony. Řeč je o gigantických příbuzných dnešních lenochodů. Tato zvířata, jejichž největší zástupci dosahovali váhy okolo 5 tun, byla v průběhu třetihor a čtvrtohor zcela typickými obyvateli Jižní a po vytvoření pevninského mostu Střední i Severní Ameriky. Doposud objevené fosilie klasifikují odborníci dokonce do celých 5 čeledí. Na kontinentech vymizely poslední exempláře okolo roku 10 000 př. n. l. Několik druhů (např. rodu Megalocnus) však přežilo na ostrovech v karibské oblasti (Kuba, Hispaniola) asi o 3 tisíciletí déle.
2.„Živé tanky“ glyptodoni
Do jaké skupiny patří: Glyptodontidae, chudozubí savci
Kde žili: Jižní a Střední Amerika, sekundárně i jih Severní Ameriky
Jaké velikosti dosahovali: největší druhy byly velikosti zhruba Volkswagenu „Brouk“
Glyptodoni jsou dalšími typickými vyhynulými zástupci americké fauny gigantických chudozubých savců. Tato neuvěřitelná zvířata, která svým zjevem na první pohled spíše než savce připomínala přerostlou želvu či druhohorního dinosaura ankylosaura, byla ve skutečnosti nejblíže příbuzná s dnešními pásovci. Jejich mohutné obrnění včetně otrněného ocasu se vyvinulo jako obrana proti mocným predátorů. Těmi byli zpočátku obrovití nelétaví draví ptáci z čeledi Phorusrhacidae, později jejich roli převzali šavlozubí vačnatci rodu Thylacosmilus a šavlozubé kočky smilodoni. Glyptodonti sami byli ovšem býložravci. Stejně jako u všech ostatních chudozubých savců byla jejich původní pravlastí Jižní Amerika. Do Severní Ameriky se dostali až druhotně poté, co asi před 3 miliony let vznikl pozemský most mezi oběma dříve oddělenými světadíly – Panamská šíje. Poslední glyptodoni zmizeli ze světa až před 10 000 lety.
3.Šavlozubý „tygr“ Smilodon populator
Do jaké skupiny patří: podčeleď Machairodontinae, kočkovité šelmy
Kde žili: Jižní a Střední Amerika, sekundárně i jih Severní Ameriky
Jaké velikosti dosahovali: 120 cm výška, 2,2 m délka, špičáky až 30 dlouhé
Pro naši představu čtvrtohorního světa je asi málo co typičtější, než mamuti, srstnatí nosorožci a – šavlozubí tygři. Tedy, abychom byli přesní – kočkovité šelmy z podčeledi Machairodontinae (tedy z řečtiny doslova přeloženo „šavlozubci“) by se správně tygry nazývat neměly. Ačkoliv patří také mezi kočkovité šelmy, jejich nejbližšími příbuznými rozhodně nebyly. Různé druhy šavlozubých šelem obývaly v průběhu čtvrtohor velkou část Starého i Nového světa, před jejich atakem zůstala uchráněna jen Austrálie. Centrum jejich rozšíření však bylo především v Severní a Jižní Americe, odkud pocházejí i různé druhy snad nejznámějších „šavlozubců“, smilodonů. Největší z nich, Smilodon populator, se vyskytoval po velké části území Jižní Ameriky a jihu Ameriky Severní. Zcela vyhynul až s koncem poslední doby ledové asi před 10 000 lety.
4.Obří bobr Castoroides ohioensis
Do jaké skupiny patří: bobrovití, hlodavci
Kde žili: Severní Amerika
Jaké velikosti dosahovali: délka až 2,5 m
Čeleď bobrovitých hlodavců (Castoridae) je dnes jakousi popelkou mezi jinak druhově velmi bohatými skupinami hlodavců. Současný svět obývají pouze dva druhy – bobr evropský a bobr kanadský. V průběhu svrchních třetihor (miocénu) a čtvrtohor byla však tato skupina výrazně druhově bohatší. Mezi nejzajímavější z nich patřili i gigantičtí severoameričtí bobři rodu Castoroides, kterých zná současná věda dva druhy. Zatímco floridský druh Castoroides leiseyorum vyhynul pravděpodobně asi před 1,4 milionu let, jeho bratranec Castoroides ohioensis, který se vyskytoval prakticky po celém území Severní Ameriky včetně Aljašky, vymizel až s koncem poslední doby ledové asi před 12 000 lety. Tito bobři, kteří dosahovali velikosti menšího hrocha, si podle všeho stavěli podobně jako jejich současní příbuzní hnízda z větví a listí. Ačkoliv pro lidi mohli tvořit ideální zdroj potravy, nebylo doposud prokázáno, že by je paleoindiáni skutečně lovili.
5.Obří „kondor“ Aiolornis incredibilis
Do jaké skupiny patří: Teratornithidae, dravci
Kde žili: Severní Amerika
Jaké velikosti dosahovali: rozpětí křídel až 5,5 metru
Mezi obří zvířata, která v průběhu pozdních čtvrtohor podlehla extinkci čili vyhynutí, nepatřili zdaleka jen savci. Vyhynutí neminulo ani několik zástupců dnes již zcela vymizelé skupiny dravců ze Severní Ameriky, přezdívané „obří kondoři“. Podobně jako u šavlozubých tygrů je však tento název zavádějící. Tito „kondoři“ patří sice stejně jako dnešní druhy kondorů (společně například s orly, sokoly, hadilovy a dalšími) do ptačího řádu dravců, tvořili však relativně samostatnou vývojovou větev, kterou dnes označujeme jako čeleď Teratornithidae. Druh Aiolornis incredibilis, který patří mezi čtyři doposud objevené fosilní zástupce této skupiny, patřil se svým rozpětím křídel až 5,5 m mezi vůbec největší létavé ptáky, kteří kdy na Zemi žili. Jeho zařazení do řádu dravců napovídá, že jeho tělo bylo velmi dobře přizpůsobeno k uchopování a trhání kořisti. Zda lovil živá zvířata, či hodoval spíše na mršinách, však dnes nemůžeme přesně říci.
6.Veledaněk Megaloceros giganteus
Do jaké skupiny patří: jelenovití, sudokopytníci
Kde žili: větší část severnějších oblastí Eurasie od Irska po Bajkal
Jaké velikosti dosahovali: přes 2 metry v ramenou, rozpětí paroží až 3,65 m
Zbytky kostí a paroží veledaňků rodu Magaloceros nacházíme po velmi rozsáhlém území větší části dnešní takzvané palearktické zoogeografické oblasti (Evropa, většina Asie, severní Afrika). Můžeme proto říci, že toto zvíře patřilo mezi typické příslušníky megafauny Starého světa. Stával se oblíbenou kořistí nejen velkých čtvrtohorních šelem, jako byli jeskynní lvi, medvědi či hyeny, ale také lidí. Jeho paroží nacházíme poměrně často v blízkosti zbytků lidských sídlišť, ti výtvarně nadanější z našich předků jej také s oblibou portrétovali (např. na zdech francouzské jeskyně Lascaux). Vědcům dlouho vrtalo hlavou, jak se mohl vůbec druh s tak „nesmyslně” obrovským parožím nejen vyvinout, ale i přežít. Na vzniku tak mohutného závaží se podle všeho podílel nikoliv přírodní, ale pohlavní výběr – samci s tak velkou ozdobou samicím prostě z nějakého důvodu imponovali. Podle posledních datací prostřednictvím karbonové metody se veledaňci vyskytovali na západní Sibiři ještě před 7700 lety. Většina populací však vzala za své již s koncem poslední doby ledové.
7.Gigantický „vombat“ Diprotodon
Do jaké skupiny patří: Diprotodontidae, vačnatci
Kde žili: takřka celé území Austrálie
Jaké velikosti dosahovali: výška 2 metry v ramenou, hmotnost až 2 800 kg
Svou čtvrtohorní megafaunu měla podobně jako všechny ostatní kontinenty (s výjimkou Antarktidy) i Austrálie. Největšími ze všech australských vačnatců všech dob byli zástupci rodu Diprotodon. Tito obři na první pohled připomínali bezrohé nosorožce, ve skutečnosti jsou nejbližšími příbuznými dnes žijících vombatů a koal. Australští vombati dnes dorůstají až délky jednoho metru a váhy 40 kilogramů. Vombat obecný připomíná malého medvídka. V průběhu čtvrtohor se vyskytovali v osmi druzích téměř po celém území Austrálie, stáří posledních kosterních pozůstatků se odhaduje na 50 000 let. Vědci dlouho váhali, zda jejich vymizení přičíst na vrub příchodu lidí na kontinent, či klimatickým změnám. „Austrálie byla kolonizována v době, kdy bylo klima relativně přívětivé. Zdá se tedy, že to byli lidé a nikoliv klima, co zde způsobilo vymírání,“ říká prof. Barry Broom z univerzity v Adelaide, který je spoluautorem článku nedávno publikovaného v časopise Science. Lidé australské obry buď přímo vylovili, nebo přetvořili jejich přirozené prostředí tak, že nebyli dále schopní se efektivně rozmnožovat (například zakládáním požárů, které sloužilo k vytváření cest či jako lovecká technika).
8. Vakolev Thylacoleo carnifex
Do jaké skupiny patří: kuskusovití, vačnatci
Kde žili: většina území Austrálie, Tasmánie
Jaké velikosti dosahovali: 70 cm v lopatkách, až 160 kg váhy
Existence obrovitých býložravců je vždy skvělou příležitostí k tomu, aby se vyvinuly také obrovité formy masožravé. Na obrovských vombatech a klokanech hodovali téměř po celou dobu čtvrtohor nemilosrdní predátoři – vačnatí lvi. Tato zvířata pochopitelně lvy pouze připomínala, ve skutečnosti patřila mezi vačnatce. Podobností s kočkami však bylo skutečně hodně. Zcela neobvyklou adaptací byly zatažitelné drápy, podobné těm, které známe od malých koček. Právě díky zatažitelným drápům a obrovsky silným předním nohám dobře šplhal po stromech. Na stromy si podobně jako dnešní levharti, které připomínal i velikostí, vytahoval ulovenou kořist. Někteří badatelé se proto domnívají, že vačnatí „lvi“ nebyli skutečnými predátory, ale spíše mrchožrouty. Poslední zástupci tohoto druhu běhali po australském buši ještě před 30 000 lety, v nemilosrdné soutěži o životní prostor však nakonec také nejspíše nakonec podlehli lidem.
9.„Sloní pták“ Aepyornis maximus
Do jaké skupiny patří: běžci, ptáci
Kde žili: Madagaskar
Jaké velikosti dosahovali: až 3 metry, váha asi 400 kg
Ostrov Madagaskar se od svého posledního „sourozence“, dnešní Indického poloostrova, odtrhl před asi 88 milióny let. Od té doby se jeho fauna i flóra vyvíjely do značné míry v izolaci přerušované pouze občasnými imigracemi menších skupinek zvířat či lidí z africké pevniny. Z tohoto důvodu je madagaskarská příroda tak jedinečná, že snese srovnání snad pouze s Austrálií či Novým Zélandem. I na Madagaskaru se v průběhu čtvrtohor vyvinuly nezvykle veliké formy savců i ptáků, na rozdíl od jiných oblastí světa zde však přežily o mnoho déle. Kromě gigantických lemurů rodu Megaladapis či Archaeoindris, kteří dosahovali velikosti šimpanze, resp. gorily, či až 2,5 metru dlouhého příbuzného dnešního ksukola, se na Madagaskaru vyskytovalo několik druhů „sloních ptáků“. Mezi nimi byl i Aepyornis maximus, který je považován za největšího ptáka, který kdy na Zemi žil. Tomuto nelétavému příbuznému dnešních pštrosů se podobně jako většina ostatních madagaskarských obrů podařilo přežít mnohem déle, než ostatním velkým zvířatům ve zbytku světa. Podle všeho se vyskytoval na Madagaskaru ještě v 17. století.
10. Žirafa rodu Sivatherium
Do jaké skupiny patří: žirafovití, sudokopytníci
Kde žili: Afrika, jižní Asie
Jaké velikosti dosahovali: 2,2 m v ramenou
Ze všech kontinentů si největší podíl „megafauny“ dodnes udržela Afrika. Sloni, nosorožci, hroši, žirafy či afričtí buvoli by se svou velikostí mohli s mnoha vyhynulými čtvrtohorními obry směle měřit. Ani africký kontinent však nebyl vymírání obrů zcela ušetřen. Jedním z příkladů je i několik druhů vyhynulých obřích sudokopytníků z čeledi žirafovitých, jejichž dnešními příbuznými jsou kromě žiraf ještě africká pralesní zvířata okapi. Druhy rodu Sivatherium právě okapi svou tělesnou stavbou nejvíce připomínaly. Oproti nim však byla sivatheria nejen větší, ale jejich hlava nesla dva páry růžků (osikonů), které svou rozvětveností připomínaly jelení paroží. Někteří vědci dokonce na základě jejich kosterních zbytků dokonce dovozují, že tato zvířata měla i krátký „chobůtek“, podobný dnešním tapírům či asijským antilopám sajgám. Jejich zobrazení nacházíme nejen na kamenech na Sahaře, ale i v indickém státě Maháráštra. Tato zvláštní zvířata podle všeho vyhynula teprve před 8 tisíci lety.
Více se dozvíte:
O. Fejfar, P. Major: Zaniklá sláva savců
