„Zločin století“ únosu Lindberghova syna roku 1935 a „soudní proces století“ O. J. Simpsona v roce 1995 – přibližně tak se dá ohraničit zlatá éra polygrafu. O vinně a nevině spolurozhoduje dodnes, navzdory neustálé kritice, odsouzení papežem i obecnému přesvědčení, že detektor lži lze oklamat. .

Lidský druh oplývá mimořádnou schopností udělovat světu řád a smysl, zároveň si ale uvědomuje, jak je v tomto ohledu jeho počínání nedostatečné. Mezi světovými válkami se konečně zdálo, že byl vynalezen přístroj, který dokáže odhalit čistou pravdu oproštěnou od lidské omylnosti.

Do konce století polygrafy usvědčily tisíce kriminálníků, odhalily špiony, a nesmazatelně se vtiskly do popkultury. Za jeho nejzajímavější atribut ale znalci považují jejich schopnost pohybovat se na pomezí seriózní vědy a čiré fantazie.

Jak se nechal slyšet americký psycholog David Lykken: „Detektoru lži nepřísluší v soudních síních více prostoru, než věštcům nebo tarotovým kartám“. Jak spolehlivé jsou jeho výsledky? A lze vůbec měřit pravdu a emoce?

Laso pravdy

Do role „otce polygrafu“ sám sebe pasoval americký psycholog William Marston (1893–1947). Není náhoda, že později proslul jako tvůrce komiksové postavy Wonder Woman, která svým lasem pravdy ze zlosynů vynucuje doznání.

Paradoxem je, že všechny technologické inovace klíčové pro vynález polygrafu vznikly ještě před začátkem 20. století v Evropě. „V podstatě vzali technologii 19. století a zabalili ji do krabice,“ napsal Geoffrey Bunn, autor knihy The Truth Machine:

A Social History of the Lie Detector. Právě z práce svých evropských kolegů Marston vycházel. Původní nápad mu ale vnukla jeho manželka Elizabeth v době, kdy byli oba ještě studenty psychologie na Harvardu.

Všimla si, že jí stoupá krevní tlak kdykoliv je rozrušená. Přístroj, který Marston nakonec v roce 1915 vytvořil, měřil arteriální a venózní puls a zakresloval je jako souvislé čáry na papír. Další roky strávil lobbováním za jeho používání u soudů, ovšem bez valného úspěchu.

Vzkřísit ke skutečnému životu se přístroj podařilo jen díky iniciativě kalifornského policejního oddělení v Berkeley.

Zařízení do hříšné doby

Dvacátá léta 20. století se v USA nesly ve znamení prohibice, které dominovali pašeráci a gangsteři. Jen o „městu hříchu“ Chicagu se říkalo, že je domovem 1300 gangů. Někteří muži zákona přistupovali ke stále brutálnějším praktikám, jak z podezřelých vytřást pravdu.

August Vollmer (1876–1955), vedoucí policejního oddělení v Berkeley, si dal za úkol přijít s humánnějšími a přesnějšími výslechovými prostředky. Začal verboval absolventy vysokých škol, aby mu pomohli policii profesionalizovat.

Do rukou se mu dostal také doktorand fyziologie John A. Larson (1892–1965). Ten také Vollmerovi představil nový test, jehož průkopníkem byl Willliam Marston. „Vollmer chtěl vlastně využít vědu k tomu, aby policisté sami více dodržovali zákony a nahradili tímto novým vědeckým výslechem to, čemu se dříve říkalo třetí stupeň.

To byl způsob, jak z lidí dostat informace tím, že je ztlučou,“ uvedl Ken Alder, profesor historie na Northwestern University v Chicagu.

Frankensteinovo monstrum

Larson přístroj zdokonalil a v roce 1921 představil svůj „kardio-pneumo-psychogram“. Deník San Franciso Examiner jej popsal jako směsici „rádia, stetoskopu, zubařské vrtačky a plynového sporáku“. Toto zařízení, které měřilo změny krevního tlaku, dýchání a tepové frekvence během nepřetržitého sledování vyslýchaného subjektu, ovšem překonalo všechny předchozí pokusu o sledování mimovolných reakcí těla.

Senzacechtivý tisk nazval přístroj „detektorem lži“ a poprvé byl použit v trestním procesu v roce 1923. Jeho popularita rychle stoupala, sám Larson s tím ale zcela nesouzněl. Později přístroj nazval svým „Frankensteinovým monstrem“, které nebylo možné ovládat, ani zabít.

Už při testovaní zjistil alarmující chybovost a stále více se obával jeho oficiálního použití. Detektor lži si ale už žil vlastním životem a Larson mohl jen přihlížet tomu, jak si jeho bývalý kolega v roce 1931 přístroj po dalších úpravách nechal patentovat.

Bič na zaměstnance

Ještě jako mladý horlivý asistent Larsona byl Leonarde Keeler (1903–1949) jeho vynálezem uchvácen. Zanechal na něm i vlastní stopu. Učinil přístroj přenosný, přidal snímání galvanického odporu kůže a nazval ho polygrafem.

Keeler polygraf použil jako svůj osobní lístek ke slávě tím, že ho mocně propagoval. Polygraf zakoupila FBI a koncem 30. let už Keeler přiváděl k životu své ambice představit ho korporátnímu světu. „Zjistil jsem, že velké obchodní domy přicházejí ročně o velké sumy peněz vlivem pokřivených kliček zaměstnanců.

Nyní předpokládejme, že umístíme kompetentního operátora s polygrafem do obchodu a vyšetříme všechny zaměstnance. Jaký to bude mít efekt? Věřím, že bychom rychle oddělili zrno od plev a zaseli bázeň před Hospodinem mezi ostatními,“ snil Keeler.

V roce 1941 časopis Reader´s Digest už tvrdil, že detektor lži při pravidelném užívání po dobu šesti let ve velkém obchodním domě zachytil 90 % provinilých a nikdy neusvědčil nevinného.

V centru všeho dění

Možnosti polygrafu se zdály bezbřehé. „Zabrání studentům v opisování, bankovním ředitelům, aby se dotkli pokladny, a propustí člověka bez viny odsouzeného k doživotnímu vězení,“ psal deník Satuday Evening Post.

V roce 1938 se Marston objevil také v reklamě společnosti Gillette kde tvrdil, že dle detektoru lži jsou holicí strojky Gillette lepší než konkurence. Mezi tři hlavní odvětví využití polygrafu ale patřilo testování před nástupem do zaměstnání, vyšetřování trestných činů a kontrarozvědka.

Během studené války používalo ministerstvo zahraničí testy na detektoru lži k vyhoštění údajných komunistických sympatizantů a homosexuálních zaměstnanců z federální vlády. „Bezpečnostní agentury provedly stovky tisíců testů na polygrafu v dekádách po druhé světové válce,“ napsal John P. Baesler, autor knihy Clearer Than Truth:

The Polygraph and the American Cold War. Jeho síla spočívala v jednoduše proveditelném způsobu, slibujícím definitivní vědecký test natolik obtížně uchopitelných hodnot, jako je loajalita. V konečném důsledku přispěl k atmosféře podezření a paranoii, často spojovanou s kulturou studené války pod heslem „bezpečnost na prvním místě“.

Více se dočtete v čísle 4/2025.