Experimenty s koloniemi hlodavců, kterým americký etolog John Calhoun dopřál vše potřebné ke spokojenému životu, s výjimkou životního prostoru, patří k nejvlivnějším psychologickým studiím vůbec.

Mluvilo se o nich mezi odborníky a laiky a staly se „vědeckým důkazem“ sociálního rozkladu moderní společnosti. Calhoun přitom dobře věděl, jak se „myší ráj“ může zvrhnout..

Svou nejznámější kolonii, tzv. „Vesmír 25“, založil Joh Calhoun (1917-1995) v červenci 1968 v suterénu Národního duševního zdraví v Marylandu. Ve dvoumetrovém výběhu nechybělo vůbec nic, jen predátoři a možnost vymezený prostor opustit.

Zpočátku se čtyři zakládající páry myší rychle rozmnožovaly, a za pár měsíců už populace čítala 2 200 jedinců. To byl také začátek konce myšího ráje. Alfa samci postupně rezignovali na obranu svých harémů, jejich roli částečně převzaly samice, zatímco mláďata byla odstavována předčasně nebo rovnou opouštěna.

Vstupovala tak do života bez adekvátních emočních vazeb a správných sociálních návyků. Z toho plynuly potíže s námluvami, pářením a neschopnost odchovat vlastní potomky. Myši, ačkoliv fyzicky zdravé, nakonec rozmnožování vzdaly.

Samice se stáhly do ústraní, samci se věnovali péči o vlastní kožich. Populace zestárla a na jaře 1973, pět let od zahájení experimentu, zahynula poslední myš.

FOTO: Vědce v roce 1973 přijal papež Pavel VI. FOTO: Cat Calhoun / Creative Commons / CC BY-SA 3.0 

Lidský vesmír 25

V době publikace výsledků společností mimořádně rezonovalo téma přelidnění a paralely s Vesmírem 25 se zdály alarmující. Někteří sociologové Calhounovy experimenty používali jako seriózní modely pro lidské populace.

Polívčičku si přihřívali mravokárci z nejrůznějších společenských skupin, od politiků, přes kritiky blahobytu, po náboženské fundamentalisty. Vesmíru 25 ale předcházelo 24 experimentů, první hlodavčí utopii zřídil Calhoun už v roce 1947. A ne všechny dopadly stejně apokalypticky.

Ve Vesmíru 25 se zhroutila propracovaná myší hierarchie vlivem nepřirozeností podmínek. Samec, který prohraje v souboji o dominanci, se ve volné přírodě stáhne do ústraní a případně zkusí štěstí jinde.

K tomu zde ale nebyl prostor. Počet odpadlíků, kteří uvízli v ponižujících sociálních rolí a postrádali smysluplné místo ve společnosti, s každou další generací rostl. Problém umocnil ještě další aspekt.

Ve volné přírodě se dospělosti dožije jen zlomek mláďat, většina jich padne za oběť podchlazení, nemocem nebo predátorům. Už 314. den experimentu se ale v habitatu nacházelo třikrát více mladých než dospělých.

Vyzyvatelé nakonec alfa samce zcela zahltili a ti, z naprostého vyčerpání, na svou sociální funkci rezignovali.

Co se hodilo do krámu

Předchozí experimenty si s podmínkami omezeného prostoru poradily jinak. Jako reakci na rostoucí násilí vlivem velkého množství mladých vyzyvatelů, se při jedné z iterací myši uchýlily k homosexualitě a bisexualitě, čímž omezily riskantní půtky o pozici alfa samce.

V dalším případě se beta samci začali vzájemně zabíjet a požírat. Komunitu ovládla extrémní míra agresivity, nedošlo ale ke zhroucení sociální hierarchie. Jindy se poražení adepti namísto potupného setrvávání v kolonii pokoušeli z Calhounova ráje podhrabat a utéci.

V jednom z experimentů se zase potkaní populace držela na 5 % maximální kapacity a zorganizovala se do několika mikrokolonií, ve kterých spolu hlodavci mírumilovně dva roky koexistovaly, než je vědec nechal otrávit.

V případě Vesmíru 25 pak myši jako způsob vymanění se z nekonečného řetězce násilí zvolili jiný mechanismus přežití, a sice popření vlastní sexuality.

Calhounovi se tedy nakonec podařilo pouze dokázat, že se hlodavci, vytrženi ze svých přirozených podmínek pro život, začnou chovat nepřirozeně. Krom toho, lidé nejsou myši. Mají mnohem více způsobů, jak najít smysl života, než rodit potomky nebo bojovat o dominanci.